ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.567.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 567/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. I. B., zastoupeného JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Ing. L. K jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně GASTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43 00 29 60, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, PSČ 110 00 a 2) H.H., astoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 208/2004, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 13 Cmo 172/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2008, č. j. 46 Cm 208/2004-60, určil, že žalobce má za úpadkyní pohledávku 9,000.000,- Kč, která „vznikne okamžikem, kdy bude pravomocně ukončeno řízení o vyloučení nemovitostí domu č. p. 341 na pozemku p. č. 155 a pozemku p. č. 155 (zastavěná plocha a nádvoří) zapsaných na LV 2321 pro k. ú. Dejvice, obec Praha na Katastrálním úřadu pro hl. m. Prahu, KP Praha – z konkursní podstaty úpadkyně, tak že žalobě nebude vyhověno (správci konkursní podstaty nebude uloženo nemovitosti z konkursní podstaty vyloučit) nebo okamžikem, kdy marně uplyne lhůta na podání žaloby na uložení povinnosti vyloučit nemovitosti z konkursní podstaty, stanovená podle §19 zákona č. 328/1991 Sb. a takovou žalobu nebude již možné podat“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 13 Cmo 172/2009-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve znění, že se určuje pravost žalobcovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek úpadkyně GASTEX spol. s r. o., IČ: 43 00 29 60, pod sp. zn. 92 K 26/2003 u Městského soudu v Praze jako podmíněné pro případ zpeněžení domu č. p. 341 postaveného na pozemku parc. č. 155 a tohoto pozemku, zapsaných pro katastrální území Dejvice, obec Praha u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha – město ve výši jedné poloviny jejich zpeněžení, maximálně 9,000.000,- Kč“.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §20 odst. 2 a 4, §23 odst. 2 a §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §152, §454, §546, §550 a §552 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Přitom zdůraznil, že:
1) „I v případě realizace uhrazovací funkce zástavního práva vzniká zástavnímu dlužníkovi (zde žalobci) odlišnému od osobního dlužníka (zde úpadkyně) právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobnímu dlužníkovi podle ustanovení §454 obč. zák. v případě, kdy mezi osobním a zástavním dlužníkem není žádný právní vztah“ a z majetku zástavního dlužníka bylo plněno, co po právu měl plnit dlužník osobní.
2) Není důvodná výhrada žalovaných, podle níž se žalobce v žalobě dovolával jiného právního důvodu než uvedeného v přihlášce do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, neboť z jeho tvrzení a provedených důkazů se podává, že svým nemovitým majetkem zajistil pohledávku věřitele úpadkyně (MINO, s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 25 60 24 38) vyplývající z úvěru zřízením zástavního práva, s tím, že v případě jeho realizace bude povinen strpět prodej takto zastavených nemovitostí, a pro tento případ mu vzniká pohledávka vázaná na podmínku, že dojde ke zpeněžení zástavy v konkursu na majetek úpadkyně a tato pohledávka se stane nepodmíněnou jen v rozsahu, v němž bylo v konkursu dosaženo čistého výtěžku zpeněžení zástavy.
3) S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1343/2006 (jde o rozsudek ze dne 31. března 2009, uveřejněný pod číslem 58/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 58/2010“) a sp. zn. 21 Cdo 909/2003 (jde o usnesení ze dne 20. srpna 2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 152) a vzhledem k tomu, že považoval za nedostatečnou formulaci žalobního návrhu, neboť jí nebyl přesně definován nárok uvedený v žalobě, poučil žalobce, který následně upřesnil žalobní požadavek způsobem obsaženým ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala první žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odkazujíc co do dovolacích důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka akcentuje, že právní důvod pohledávky uvedený žalobcem (jako konkursním věřitelem) v přihlášce pohledávky ze dne 1. června 2004 není totožný s právním důvodem (popřené) pohledávky, jak je žalobcem uveden v žalobě ze dne 13. října 2004; žaloba tak byla podána z jiného než v přihlášce pohledávky do konkursního řízení uvedeného důvodu a odporuje tak ustanovení §23 odst. 2 ZKV. Přitom poukazuje na rozdíl mezi postavením ručitele a osobou, jejíž věc, právo nebo pohledávka zajišťuje pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadkyni, s tím, že jde o dvě absolutně odlišné kategorie subjektů, které mohou přihlásit pohledávku vázanou na podmínku. Soudům nižších stupňů pak vytýká, že z provedeného dokazování (z přihlášky pohledávky žalobce ze dne 1. června 2004) nelze dovodit skutkový závěr, podle něhož se žalobce označil za konkursního věřitele jako spoluvlastník nemovitosti, o které správce konkursní podstaty tvrdí, že zajišťuje pohledávku třetí osoby. Přihláška pohledávky takové prohlášení žalobce neobsahuje a věřitel se v přihlášce označuje za ručitele.
Dále „absolutně nesouhlasí“ s postupem odvolacího soudu, jde-li o „formulaci žalobního návrhu“, majíc za to, že nešlo o upřesnění žalobního petitu, nýbrž o změnu žaloby, která je před odvolacím soudem zcela nepřípustná. Žalobce po celou dobu řízení až do okamžiku jednání odvolacího soudu – pokračuje dovolatelka – vázal vznik pohledávky na okamžik, kdy bude pravomocně rozhodnuto soudem ve věci řízení o vyloučení nemovitostí, tak, že žalobě nebude vyhověno (nebo okamžikem, kdy marně uplyne lhůta na podání žaloby na uložení povinnosti vyloučit nemovitosti z konkursní podstaty, stanovená podle §19 zák. č. 328/1991 Sb. a takovou žalobu nebude již možné podat). Až při jednání odvolacího soudu „(k výslovnému sugestivnímu dotazu odvolacího soudu)“ – žalobce nově uvedl, že vznik pohledávky váže na podmínku, že dojde ke zpeněžení zástavy.
Pro úplnost namítá i „nesrozumitelnost“ rozsudku, jde-li o označení věci samé v jeho záhlaví, kde je uvedeno, že jde o řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, které ovšem předmětem sporu nebylo.
Jelikož dovolatelka „nemůže se zjištěným skutkovým stavem a právními závěry odvolacího soudu tak, jak jsou uvedeny v napadeném rozsudku souhlasit, neboť z provedeného dokazování takováto skutková zjištění a právní závěry nevyplývají, přičemž řízení před odvolacím soudem je navíc postiženo zásadní vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání první žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedených důvodů tak nelze na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat z hlediska polemiky dovolatelky se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů (co do obsahu přihlášky pohledávky žalobce), když v tomto směru dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který v případě dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dipozici nemá.
Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává ani ve výkladu ustanovení §23 odst. 2 ZKV, jde-li o soulad právního důvodu pohledávky uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a v žalobě o určení pravosti přihlášené pohledávky. Potud má právní posouzení věci odvolacím soudem za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 58/2010 ohledně tzv. „ručení zástavou“). O tom, že v přihlášce pohledávky i v žalobě na určení pravosti pohledávky se žalobce dovolával téhož právního důvodu pohledávky, tj. že jako zástavní dlužník „plnil zástavou“ do konkursní podstaty úpadkyně a vznikla mu tak pohledávka za úpadkyní jako osobní dlužnicí, přitom nemá žádných pochyb.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatelky ohledně postupu odvolacího soudu, jde-li o úpravu žalobního petitu co do podmíněnosti pohledávky, když je zcela zjevné, že jak v přihlášce pohledávky, tak i v žalobě byla vyjádřena podmíněnost přihlašované pohledávky (plněním žalobce do konkursní podstaty), přičemž v textu žaloby je výslovně zmíněno i „zpeněžení zástavy“. Poučení odvolacího soudu a následná úprava žalobního petitu tak zcela odpovídají závěrům formulovaným již ve shora zmíněném R 58/2010.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §25a odst. 1 ZKV, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti (neúspěšnému) správci právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu