ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.735.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 735/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužníka Black s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Libni, Pod Plynojemem 2244/13a, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 25008307, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, o návrhu věřitelů a/ BOWLINVEST s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4323, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 26286084, zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Tišnovská 167, PSČ 614 00, b/ NightFlight, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 796/4A, PSČ 400 07, identifikační číslo osoby 25431269, c/ PRpro s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze - Kobylisích, Kyselova 1185/2, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 25451316, d/ GE Money Bank, a. s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Národního odboje 1274, PSČ 400 85, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 K 17/2005, o dovolání navrhujícího věřitele a/ proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2009, č. j. 1 Ko 52/2009-1034, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 18. prosince 2008, č. j. 44 K 17/2005-982, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) návrh, jímž se věřitelé a/ BOWLINVEST s. r. o., b/ NightFlight, s. r. o. v likvidaci, c/ PRpro s. r. o. v likvidaci a d/ GE Money Bank, a. s. domáhali prohlášení konkursu na majetek dlužníka Black s. r. o. (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o vrácení zálohy na náklady konkursního řízení (bod III. výroku). Usnesením ze dne 15. ledna 2009, č. j. 44 K 17/2005-988, pak konkursní soud doplnil bod II. výroku svého usnesení ze dne 18. prosince 2008.
Usnesení z 18. prosince 2008 bylo v pořadí třetím rozhodnutím konkursního soudu, když jeho první usnesení ze dne 16. června 2005, č. j. 44 K 17/2005-51, jímž prohlásil konkurs na majetek dlužníka, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. října 2005, č. j. 1 Ko 482/2005-181 a jeho druhé usnesení ze dne 29. června 2006, č. j. 44 K 17/2005-365, jímž prohlásil konkurs na majetek dlužníka, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2006, č. j. 1 Ko 393/2006, 1 Ko 439/2006-424 a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Konkursní soud poukázal na to, že řízení o návrzích věřitelů c/ a d/ již dříve zastavil proto, že své návrhy vzali zpět. Pohledávky navrhujících věřitelů a/ a b/ pak měl za sporné, s tím, že o pohledávce navrhujícího věřitele a/ by bylo nutno vést dokazování výslechem svědků a znaleckým posudkem a pohledávka uplatněná věřitelem b/ se stane splatnou až 1. června 2009.
K odvolání navrhujícího věřitele a/ Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z ustanovení §1 odst. 2 a 3, §4 odst. 1 a §12a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a úvodem shrnul, že důvodem zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu byl závěr konkursního soudu, že nebyla doložena aktivní legitimace navrhovatelů, coby primární předpoklad úspěchu jejich návrhu. Poznamenal dále, že konkursní soud byl k závěru o nedoložení legitimace obou navrhujících věřitelů k podání návrhu veden úvahou, že dokazování, jež by bylo nutno provádět k osvědčení tvrzených pohledávek, přesahuje rámec dokazování možného v konkursním řízení (a tomuto dokazování je určen procesní prostor ve sporném řízení).
K tomu odvolací soud poukázal na bod VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), s tím, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti vedl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li tak soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoli) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil.
K této problematice lze podle odvolacího soudu odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 64/2006“), z nějž mimo jiné plyne, že jsou-li mezi účastníky sporné skutkové okolnosti případu, z nichž má být činěn závěr o tom, zda navrhující věřitel doložil splatnou pohledávku vůči dlužníku nebo zda osvědčil existenci některé z forem úpadku, není třeba nařizovat jednání též v případě, že již v průběhu přípravy jednání vyšlo najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. by konkursní soud (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka známého věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou) nahrazoval sporné řízení.
Odvolací soud dále doplnil, že okamžikem zahájení konkursního řízení nedochází k tomu, že by dlužníku bylo zapovězeno plnění jeho závazků vůči věřitelům a že plnění splatných závazků dlužníkem není neúčinným právním úkonem ve smyslu §15 ZKV.
Výše uvedenými skutkovými a právními závěry nejsou podle odvolacího soudu zpochybněny tvrzené nároky navrhujícího věřitele a/ v tom směru, že by jimi mělo být ovlivněno příslušné nalézací řízení. Ve své podstatě je pouze konstatováno, že míra doložení těchto nároků a osvědčení jejich existence není - a to i s přihlédnutím k argumentaci dlužníka - taková, že by bylo možné prohlásit konkurs na majetek dlužníka, aniž by konkursní soud prováděl dokazování o skutečnostech sporných mezi účastníky (včetně skutkového a právního hodnocení takto získaných poznatků) v rozsahu přesahujícím rámec tohoto řízení.
Odvolací soud uzavřel, že popsaným postupem neporušil konkursní soud procesní práva navrhujících věřitelů a že byly naplněny předpoklady pro zamítnutí návrhu opírající se o závěr, že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení.
Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal navrhující věřitel a/ dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První otázka zásadního právního významu se podle dovolatele týká „délky řízení od jeho návrhu a pravomocném rozhodnutí o jeho návrhu“. K tomu má za to, že značná délka řízení umožnila dlužníku uhradit jeho závazky vůči věřitelům nebo byly pohledávky těchto věřitelů postoupeny subjektům personálně nebo ekonomicky propojeným s dlužníkem.
Druhou otázkou zásadního právního významu je podle dovolatele otázka, zda je povinen hradit náklady řízení, když dlužník v době podání návrhu na prohlášení konkursu v insolvenci zajisté byl.
Třetí otázku zásadního právního významu vznáší dovolatel „pokud se týká rozsahu dokazování skutečností za předpokladu, že soud má k dispozici listinné důkazy, z kterých existence splatné pohledávky navrhovatele vyplývá a dlužník zcela účelově prohlásí pohledávku za spornou“.
Poslední (čtvrtou) otázku zásadního právního významu vznáší dovolatel ve spojení s ustanovením §221 odst. 2 o. s. ř., když poukazuje na to, že odvolací soud třetím výrokem svého zrušujícího usnesení z 31. října 2006 nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Tato otázka má podle dovolatele zásadní právní význam ve spojení s článkem 38 Listiny základních práv a svobod, s tím, že se týká „intenzity, rozsahu a míry pochybení soudce, které vede až k tomu, že zákonnému soudci je věc odňata, dále rozsahu odůvodnění, které takový postup nařizuje“.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné nebo zamítnout, jelikož napadené rozhodnutí je věcně správné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení jako celku, přičemž i z dovolací argumentace (včetně vymezení druhé dovolací otázky) se podává, že je jím napadána i ta část prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti té části prvního výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. však nejde (dvě předchozí usnesení konkursního soudu, jímž byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, zrušil odvolací soud pro hrubé procesní vady, aniž ve zrušujících usneseních formuloval právní názor, jenž by byl důvodem jiného rozhodnutí konkursního soudu) a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Bezvýznamnost první z položených otázek je zjevná (odpověď na ni triviální), když okolnost, jak dlouho bylo vedeno řízení před vydáním rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, nemůže být objektivně důvodem pro věcnou nesprávnost tohoto rozhodnutí.
Ke druhé z dovolatelem tvrzených otázek zásadního právního významu Nejvyšší soud uvádí, že není-li dovolání objektivně přípustné v rozsahu, v němž brojí proti nákladovému výroku, je pro účely přípustnosti dovolání právně bezcenná i tato otázka (vznesená k nákladům řízení).
Na třetí dovolatelem položenou otázku nemá smysl odpovídat již vzhledem ke způsobu, jakým byla položena. Na předpokladu vysloveném v otázce, že „dlužník zcela účelově prohlásí pohledávku za spornou“, totiž napadené rozhodnutí nespočívá, stejně jako nespočívá na předpokladu, že „soud má k dispozici listinné důkazy, z kterých existence splatné pohledávky navrhovatele vyplývá“. Otázka položená na základě skutkových závěrů, které si dovolatel pro tyto účely zformuluje sám, zásadní právní význam nemá. Zbývá dodat, že v posouzení míry dokazování sporných skutečností pro účely rozhodnutí o věřitelském návrhu na prohlášení konkursu, je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými ve stanovisku (R 52/1998) a rozhodnutí (R 64/2006) Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud odkazuje, jakož i se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 5044/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2008, pod číslem 54, takže důvod připustit dovolání není ani potud dán.
Poslední (čtvrtá) z dovolatelem položených otázek nemá zásadní právní význam již proto, že se nevztahuje k napadenému rozhodnutí, nýbrž k výroku obsaženému ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu z 31. října 2006, proti němuž ovšem žádný opravný prostředek nebyl podán. Nadto je touto otázkou dovolací soud žádán, aby se vyslovil k existenci tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost); jejich prostřednictvím proto nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání, které neotevírá žádnou otázku zásadního právního významu, tak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř., i v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto. Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávají u dlužníka z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle §15 ve spojení s §14 odst. 1, §10 odst. 3 a §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) činí 4.500,- Kč. Takto určená sazba odměny se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož advokát dlužníka učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 300,- Kč jde o částku 2.550,- Kč. S náhradou za dvacetiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč tak jde celkem o částku 3.060,- Kč, kterou dovolací soud přiznal dlužníku k tíži dovolatele.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. února 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu