ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1484.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1484/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání podaném M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 124/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 124/2011 ze dne 27. 4. 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku) a přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tyto přečiny a sbíhající se dva přečiny šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 126/2010 ze dne 18. 1. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání M. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012 tak, že odvolání jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal M. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že na základě zjištěné důkazní situace i samotného spisu není možné jeho jednání hmotně právně podřadit pod jemu přisuzované přečiny. To proto, že ve vztahu ke skutkovému jednání nebyla naplněna materiální stránka žádného z žalovaných přečinů tak, jak stanovuje §12 odst. 2 tr. zákoníku, když dle jeho přesvědčení nelze jednoznačně uzavřít, že bylo jeho úmyslem přivodit trestní stíhání státní zástupkyni KSZ Brno JUDr. E., ani ji pomluvit v zaměstnání nepravdivými informacemi. Uvedl, že je nutné zohlednit, že k jeho jednání došlo ve značném rozrušení a pod určitým tlakem okolností s tím, že nelze dle jeho vyjádření ani odhlédnout od postavení JUDr. E., která ze své pozice státní zástupkyně je obecně mnohem více exponovaná ke stížnostem občanů než zaměstnanci v jiných sférách, a je tedy třeba velmi citlivě rozlišovat relevanci podaných stížností, kritik či určitých obvinění. Vyjádřil přesvědčení, že intenzita škodlivosti předmětného jednání nedosahovala intenzity žádného z žalovaných přečinů a tvrzení v předmětných emailech bylo reprodukováno z doslechu od třetí osoby. Tím vyjádřil přesvědčení, že se jednalo toliko o domněnku a toto jednání není v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu) trestné (s poukazem na rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010). Závěrem namítl, že se celá věc dala řešit civilněprávní žalobou na ochranu osobnosti bez nutnosti trestní represe. Na základě výše uvedených skutečností navrhl Nejvyššímu soudu, nechť „zruší usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012 a navazující rozhodnutí a věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí ve věci.“ Současně navrhl, předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby navrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu §265 odst. 3 tr. ř. odklad či přerušení trestu.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že za relevantní lze považovat námitku dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje naplnění subjektivní stránky uvedených přečinů, námitku, že jeho jednání nemělo být považováno za trestné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, popřípadě, že jeho jednání nedosahovalo intenzity škodlivosti žádného z trestných činů. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že jeho jednání bylo pouze domněnkou, kterou nelze považovat za trestnou. Třebaže lze ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedené námitky považovat za relevantní, státní zástupce je považuje za zjevně neopodstatněné. Takto poukázal na to, že pokud jde o námitku uplatnění subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že poukaz obviněného na §12 odst. 2 tr. zákoníku je zcela nepřípadný. K tomu je možno toliko odkázat na recentní judikaturu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle kterého „ Každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. “ Je přitom zřejmé, že takové podmínky judikaturou akcentované, tj. závažné důvody, pro které není namístě uplatňovat trestní represi, ve věci zcela zjevně dány nebyly. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky jednání dovolatele lze dle státního zástupce odkázat na přiléhavé závěry nalézacího soudu, který se vyhodnocení zavinění věnoval velmi obšírně. Na úmysl dovolatele ve vztahu k případnému vyvození trestní odpovědnosti poškozené lze přitom usuzovat zejména vzhledem k tomu, komu svá nepravdivá tvrzení adresoval, tj. na podatelnu státního zastupitelství. Dovolatel přitom věděl, že takto sdělené údaje bude nutno prošetřit, když státní zástupce je jedním z orgánů činných v trestním řízení, který je povinen zajistit šetření došlých trestních oznámení a je povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Na jeho úmysl lze dle státního zástupce usuzovat i z toho, že se s obdobným obviněním obrátil na orgány činné v trestním řízení již dříve, přičemž jeho podání bylo prověřováno protikorupčním útvarem policie s negativním výsledkem. Uzavřel, že dovolatel tedy jednoznačně věděl, že uvedené obvinění se nezakládá na pravdě a jeho podání může vést k vyvození trestní odpovědnosti poškozené, přesto si tímto způsobem počínat chtěl. V jeho jednání tak lze dovodit jednoznačně zavinění ve formě úmyslu přímého, jak má na mysli ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stejně tak lze považovat za nedůvodnou námitku dovolatele, pokud s poukazem na postavení poškozené, jež je veřejně činnou osobou, považuje za nutné citlivěji posuzovat případnou kritiku její osoby. Jak totiž vyplývá z inkriminovaných vyjádření dovolatele, pokud uváděl mj. nepravdivé okolnosti o tom, že poškozená je členkou sekty, která týrá a zneužívá děti, jde o nepravdivé údaje obecně zavrženíhodné, které nemají bezprostřední vztah k působení poškozené v jejím postavení veřejně činné osoby a takové tvrzení nelze považovat za obhajitelné zvýšenou úrovní přípustné kritiky vůči veřejně činné osobě. Pokud dovolatel namítl, že jeho tvrzení jsou pouze z doslechu a odkazuje tak na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010, státní zástupce se s touto námitkou rovněž neztotožňuje. V prvé řadě je třeba uvést, že pokud jde o obviněným tvrzené přijetí úplatku, v žádném případě se nemohlo z jeho strany jednat pouze o prezentaci nějakých skutečností z doslechu. Naopak, jednalo se o jím samým uváděné skutečnosti údajné korupční činnosti poškozené. Pokud jde o údaje, které obviněný presentoval účelově jako získané od třetí osoby, jednalo se o údaje pouze takto účelově uvedené jako získané od třetí osoby, nehledě na to, že dle skutkových zjištění soudu je údajný původce takových informací pouze fiktivní. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu pomluvy pak citované rozhodnutí nemá žádný vztah. Vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou tak námitky uplatněné právně relevantně, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Také je namístě uvést, že se všemi jeho námitkami (týkající se subjektivní stránky, společenské škodlivosti, či námitky, jejímž prostřednictvím uvedl, že pouze prezentoval svoje domněnky) se řádně a velmi podrobně vypořádal již soud prvního stupně, přičemž soud odvolací jeho úvahy potvrdil a plně se s nimi shodl a dále je přiléhavým způsobem rozvedl. Pro stručnost lze na toto pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně odkázat (str. 21 -28 rozsudku soudu prvního stupně). Je přitom namístě zdůraznit, že za situace, kdy bylo prokázáno, že si dovolatel musel být vědom skutečnosti, že poškozená JUDr. E. se nedopustila jednání, které popisoval v předmětných emailech a přesto tyto poslal na podatelnu Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jednal tak v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy jeho úmyslem bylo jednoznačně pomstít se poškozené tím, že ji vystaví trestnímu stíhání a ohrozí její profesní postavení. V daném případě se také nejednalo o žádné domněnky, skutečnosti uvedené v emailech byly prezentované jako fakta s cílem poškodit JUDr. E. Též podle rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010 ze dne 15. 9. 2010, na které ostatně poukázal sám dovolatel, jestliže pachatel učiní nepravdivé oznámení před policejním orgánem, v němž mimo jiné označí konkrétní osobu, která se měla dopustit trestného činu, musí si být vědom toho, že takové lživé obvinění je způsobilé vyvolat její trestní stíhání. Dovolatel zcela jednoznačně v předmětných emailech označil poškozenou jako pachatelku trestného činu (a to ne pouze jednoho) a musel si tak být zjevně vědom toho, co takovýmto jednáním způsobí. Stejně tak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že by jeho jednání nebylo společensky škodlivé, a to i s ohledem na postavení poškozené jakožto státní zástupkyně. Lze plně přisvědčit odvolacímu soudu, že skutečnost, že někdo působí ve státní správě či justici, nedává dovolateli oprávnění jej falešně obviňovat a šířit o něm nepravdivé informace, které jsou způsobilé ohrozit jeho profesní i osobní život a svoje jednání následně bagatelizovat tím, že takováto osoba by měla být na urážky, výhrůžky a pomluvy zvyklá. Je též pravdou, že veřejnost reaguje mnohem citlivěji na takovéto nekalé a zavrženíhodné jednání takovýchto veřejných osob, u kterých se předpokládá jejich morální bezúhonnost.
S ohledem na výše uvedené, je zřejmé, že i námitka dovolatele, týkající se subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio (byť právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem), je námitkou zjevně neopodstatněnou. Dovolatel svým jednáním proto naplnil všechny znaky jemu přisuzovaných přečinů a intenzita jeho jednání významně překročila rámec běžných občanskoprávních vztahů do té míry, že již bylo namístě uplatnit prostředky trestní represe (lze v těchto souvislostech odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděné státním zástupcem), když o tomto nemá dovolací soud jakýchkoli pochyb.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud takto podané dovolání odmítl a ani předseda soudu prvního stupně neučinil požadovaný návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. na odklad dovolateli uloženého trestu, dovolací soud v tomto smyslu ani nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka