ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1579.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1579/2011 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovoláních, která podali obvinění 1) P. H., 2) T. J. , a 3) M. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, č. j. 7 To 294/2010-487, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 55/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2010, č. j. 2 T 55/2009-436, v trestní věci obviněných P. H., T. J., M. M. a L. H. byli obvinění P. H. a T. J. uznáni vinnými trestným činem útisku podle §237 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., a M. M. trestným činem útisku podle §237 tr. zák. na tom skutkovém základě, že
1) obvinění P. H. a L. H. společně dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod. do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. –D., spol. s r. o., IČ:, v pozici nadřízených zaměstnanců společnosti vedli se zaměstnankyní společnosti - poškozenou K. M., pohovor v kanceláři vedoucího, při kterém poškozenou nutili k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožovali jí obviněním z krádeže peněz na provozovně a bránili jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za tímto účelem obviněný H. uzamkl, dále poškozenou nutili k podpisu dohody s tím, že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti skončil ke dni 19. 2. 2007,
2) obvinění T. J. a P. H. společně dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod. do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. –D., spol. s r. o., IČ:, v pozici nadřízených zaměstnanců společnosti vedli se zaměstnankyní společnosti - poškozenou B. P., pohovor v kuchyňce provozovny, při kterém poškozenou nutili k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožovali jí obviněním z krádeže zboží na provozovně a bránili jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za tímto účelem obviněný H. uzamkl, dále poškozenou nutili k podpisu dohody s tím, že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti skončil ke dni 28. 2. 2007,
3) obviněný M. M. sám dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod. do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. –D., spol. s r. o., IČ:, v pozici nadřízeného zaměstnance společnosti vedl se zaměstnankyní společnosti - poškozenou H. V., pohovor v šatně provozovny, při kterém poškozenou nutil k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožoval jí přeřazením na provozovnu společnosti v B. a bránil jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za tímto účelem uzamkl, dále poškozenou nutil k podpisu dohody s tím, že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti skončil ke dni 23. 2. 2007,
Za to byli obvinění podle §237 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. odsouzeni k peněžitým trestům, P. H. ve výměře 180.000,- Kč, T. J. ve výměře 125.000,- Kč a M. M. ve výši 75.000,-Kč. Pro případ, že by uložené tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, soud stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní tresty odnětí svobody, P. H. ve výši 180 dnů, T. J. ve výši 125 dnů a M. M. ve výši 75 dnů.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali jak obvinění P. H. , T. J. a M. M. , tak spoluobviněná L. H., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2010, č. j. 7 To 294/2010-487, jímž podle §256 tr. ř. všechna odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněných nabyl právní moci dne 4. 8. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění P. H. , T. J. a M. M. následně dovolání , přičemž v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku napadli ve výrocích o vině a trestu ohledně jejich osob zároveň rozsudek soudu prvního stupně. Všichni uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. H. v odůvodnění svého dovolání nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a citoval ze svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V rámci vlastní argumentace pak s podrobným odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu připomněl zásadu subsidiarity trestní represe a povahy trestního práva jako prostředku ultima ratio, která vylučuje, aby standardní soukromoprávní vztah byl na úkor jednoho z jeho účastníků řešen v trestně právní rovině. Dovolatel uvedl, že trestní represe nemůže nahrazovat řešení platnosti právních úkonů podle občanskoprávní úpravy. Rozebral ustanovení §37 Občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů a dovodil, že v předmětné věci se mohlo jednat maximálně o bezprávnou výhrůžku vylučující svobodu vůle ve smyslu citovaného ustanovení, která však byla soudy nesprávně právně posouzena jako trestný čin útisku. Dále dovolatel citoval obecné zásady týkající se vymezení pojmu tísně a vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně nepřiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
5 Tdo 1096/2008, které definuje znak závislosti a nikoli tísně. Dále podotkl, že poškozeným mohla být dána výpověď z důvodu ztráty peněz, ke které došlo na jejich pracovišti zhruba dva měsíce předtím, a z důvodu neplnění pracovních povinností. Za daných okolností je podle něj absurdní považovat za tíseň, jestliže namísto výpovědi nebo okamžitého zrušení pracovního poměru měli nutit zaměstnankyně k podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru. V této souvislosti dodal, že v případě rozvázání pracovního poměru podle §52 písm. g) a §55 Zákoníku práce by neměly poškozené nárok na odstupné. Současně podrobně rozvedl, že za určitých podmínek vzniká pracovníkovi nárok na odstupné i v případě rozvázání pracovního poměru dohodou, z čehož dovodil, že žádný eminentní zájem na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mít nemohl. Dovolatel vyjádřil nesouhlas i se závěrem soudů, že tíseň ve smyslu ustanovení §237 tr. zák. představovaly možné problémy zaměstnankyň s přeložením do provozoven velice vzdálených od míst jejich bydlišť a rodin, pokud poškozené (s výjimkou poškozené P.) měly v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce uvedenu celou Českou republiku. Současně však připustil, že tato okolnost je ve skutkové větě uvedena pouze ve výroku pod bodem 3). Za nadsazený označil také závěr, že tíseň zaměstnankyň se odvíjela od závislosti na příjmu z pracovního poměru. Soudy měly dle jeho názoru přihlédnout také k dalším kritériím, jako je dostatek či nedostatek pracovních příležitostí a míra nezaměstnanosti v regionu, osobní poměry poškozených atd., které by skutečně prokázaly míru jejich závislosti na daném pracovním místě, resp. na příjmech z něj plynoucích. V této souvislosti podatel poukázal na nízkou míru nezaměstnanosti v P. a na skutečnost, že všechny poškozené novou práci našly, resp. začaly podnikat. Ona tíseň tak v jejich případě nedosahovala intenzity potřebné k tomu, aby mohla být chápána jako znak skutkové podstaty trestného činu podle §237 tr. zák. Dovolatel zdůraznil i svobodnou volbu každého zaměstnavatele při výběru zaměstnanců. Naplněn podle něj nebyl ani materiální znak trestného činu. Pokud jde o zákonem chráněný zájem, kterým je v daném případě svobodné rozhodování člověka, ten nebyl dotčen do takové míry, aby bylo možno považovat stíhaný skutek za trestný čin. Soudy obou stupňů navíc po výtce dovolatele vycházely pouze z výpovědí poškozených. Odhlédly od dalších podstatných okolností, za nichž jednal s poškozenými, a sice ztráty peněz, manka při inventuře na prodejně a stížností zákazníků. Dovolatel opakovaně poukázal na možnost poškozených domáhat se svých práv soudní cestou, zdůraznil svůj dosavadní řádný život a také to, že motivem jeho jednání bylo náležité plnění povinností spjatých s jeho funkcí, když s ohledem na pozici zastávanou ve společnosti P. –D. na něm ležela tíha odpovědnosti za dění na prodejně. Nebezpečnost jeho jednání pro společnost, která by byla vyšší než nepatrná, podle něj nebyla prokázána.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 To 294/2010, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. J. nejprve v dovolání zdůraznil vlastní skutkovou verzi, podle které pohovor s poškozenými zaměstnankyněmi probíhal naprosto korektně a v souladu s vnitropodnikovými regulemi. Dále připomněl ustanovení §12 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010) s poukazem na to, že zásada ultima ratio byla uplatňována již před přijetím „novely trestního zákona“. Dovolatel je přesvědčen, že právní kvalifikace jeho jednání tuto zásadu naprosto popírá, neboť v daném případě se jedná o zjevně pracovněprávní spor, byť obsáhlejší a komplikovanější, jehož těžištěm je oprávněnost ukončení pracovních poměrů. Závěr soudu prvního stupně, že motivem jednání obviněných bylo dosažení rozvázání pracovního poměru s poškozenými, aniž by bylo nutno platit jim odstupné, označuje za projev „fatální neznalosti základních pracovněprávních předpisů“. Poukázal na to, že v případě ukončení pracovního poměru se zaměstnancem pro porušení pracovních povinností - jak tomu mělo být i v případě poškozených - nárok zaměstnance na odstupné rovněž nevzniká. Podle dovolatele byl ve skutečnosti v předmětném řízení posuzován nikoli postup jednotlivých obviněných, ale společnosti P. –D., spol. s r.o., při rozvazování pracovních poměrů. Ani jeden ze soudů se náležitě nevypořádal ani s právní kvalifikací trestného činu útisku. V této souvislosti dovolatel citoval ustanovení §237 tr. zák. ve vztahu ke znění tzv. skutkových vět výroku rozsudku soudu prvního stupně a zopakoval, že motivem jednání obviněných nemohla být snaha připravit poškozené o odstupné. V další části pak zpochybnil i naplnění znaku „zneužití závislosti“, resp. „zneužití tísně“ v jejich jednání. Pokud by měla „tíseň“ spočívat v tom, že podpisem dohody o rozvázání pracovního poměru se poškozená vyhnula situaci, kdy by obvinění přistoupili k výpovědi z pracovního poměru nebo dokonce k jeho okamžitému zrušení pro její hrubé porušování pracovní kázně, zahrnující i „občerstvování se“ zbožím z prodejny bez jeho následné úhrady, pak by bylo nutno za zneužití tísně považovat každé uzavření takové dohody. Za nátlak, který by měl ovlivnit svobodné rozhodování zaměstnance, pak nelze považovat ani upozornění na možnost ho na jistou dobu, než budou všechny problémy řádně prošetřeny, přesunout na jinou provozovnu. Dovolatel připustil, že inkriminované pohovory mohly být pro poškozené velmi nepříjemné a stresující, nicméně intenzita takového stresu by z hlediska trestnosti činu musela být neúměrně vyšší, než jaká byla prokázána v průběhu trestního řízení. Nejednalo se tedy o tíseň podle §237 tr. zák. V tomto smyslu pak rozhodnutí soudů obou stupňů podle dovolatele spočívají na „nesprávném právním posouzení věci“.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu „vrátil k dalšímu řízení“.
Obviněný M. M. v podaném dovolání argumentoval obdobně jako ostatní dovolatelé poukazem na povahu trestního práva jako ultima ratio. Zásah státu do věci prostředky trestního práva byl podle něj v přímém rozporu s touto zásadou v situaci, kdy se poškozené svých nároků nedomáhaly prostřednictvím institutů pracovního práva, ačkoliv šlo o situaci těmito prostředky zcela evidentně dobře řešitelnou. Na podporu svého názoru citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, podle kterého se nejedná o bezprávnou výhrůžku ani o zneužití výkonu práva na újmu zaměstnance, jestliže zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou dány důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Toto rozhodnutí lze podle něj analogicky použít i na situaci, kdy zaměstnavatel předestře zaměstnanci i jiná možná opatření pro řešení situace v souladu se Zákoníkem práce. Obdobně jako obviněný T. J. připustil, že pohovor nařízený zaměstnavatelem pro dlouhodobě nepříznivé pracovní a hospodářské výsledky na provozovně mohl být pro poškozené stresující. Dohoda o rozvázání pracovního poměru však podle něj byla v daném případě nejjednodušším řešením pro obě strany.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že argumentaci obviněných, kteří shodně namítali absenci formálního znaku trestného činu útisku spočívajícího ve zneužití tísně a vytkli soudům porušení zásady subsidiarity trestní represe, popř. namítli absenci materiálního znaku trestného činu (obviněný P. H. ), v podstatě lze pod tento dovolací důvod podřadit. Zdůraznil však, že při posuzování důvodnosti námitek uplatněných jednotlivými dovolateli je nutno striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů a nelze tak přihlížet zejména k těm částem podaných dovolání, v nichž prezentují vlastní verzi průběhu pohovorů s poškozenými zaměstnankyněmi.
K relevantně uplatněným námitkám pak státní zástupce připomněl soudy zjištěný skutkový stav, z něhož vyplynulo, že pohovory s poškozenými obvinění vedli v pozdních večerních hodinách, izolovaně, přičemž s každou poškozenou jednali nejméně dva vedoucí pracovníci firmy. Přitom jim znemožňovali prodejnu opustit až do doby, kdy dohody o rozvázání pracovního poměru podepsaly. Poškozeným nebyla ponechána žádná doba na rozmyšlenou, nebyla jim umožněna žádná konzultace s jinou osobou, zejména s osobou znalou pracovního práva. Již takováto situace byla způsobilá vyvolat u nich psychický stav přesahující rámec běžného stresu při nepříjemném pohovoru zaměstnance s nadřízeným, který je nespokojen s kvalitou jeho práce. V kontextu s různými pohrůžkami uplatněnými ze strany obviněných, jako byla pohrůžka obviněním z údajné krádeže nebo přeložením k výkonu práce do místa značně vzdáleného od místa, kde poškozené bydlely s rodinami, pak uvedená skutková zjištění dle názoru státního zástupce opravňují k závěru, že poškozené se v době podpisu předmětných smluv nacházely v psychickém stavu odpovídajícím stavu tísně ve smyslu ustanovení §237 tr. zák. Na tomto závěru podle něj ničeho nemění ani skutečnost, že některé poškozené svoje postavení vůči zaměstnavateli samy oslabily tím, že v minulosti podepsaly pro ně nevýhodnou pracovní smlouvu, ve které byla jako místo výkonu práce sjednána celá Česká republika. V případě trestného činu útisku však není rozhodné, jakým způsobem se poškozený do stavu tísně dostal.
Státní zástupce dále uvedl, že možnost jednostranného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem nebyla v předmětné věci tak zcela jednoznačná a pokud jí obvinění (dovolatelé) při jednání s poškozenými argumentovali, šlo spíše o jednu z forem nátlaku na poškozené než o nějakou seriozní informaci o situaci poškozených z hlediska pracovního práva. Současně je nepochybné, že nebýt stavu tísně, poškozené by v nočních hodinách dne 19. 2. 2007 požadavkům obviněných nevyhověly a dohody o rozvázání pracovního poměru nepodepsaly.
Pokud někteří dovolatelé polemizovali též s naplněním zákonného znaku „zneužití závislosti“, státní zástupce konstatoval, že naplnění tohoto alternativně stanoveného znaku trestného činu podle §237 tr. zák. jim nebylo soudními rozhodnutími přičítáno. Dále poukázal na to, že byť motiv není zákonným znakem trestného činu útisku podle §237 tr. zák., je zřejmé, že jednání obviněných směřovalo k tomu, aby „za každou cenu“ dosáhli uzavření dohod o rozvázání pracovního poměru jako pro zaměstnavatele nejvýhodnějšího způsobu skončení pracovního poměru nespojeného s výplatou odstupného. Takovýto závěr pak rozhodně nesvědčí o nějaké „fatální neznalosti základních pracovněprávních předpisů“ na straně soudů.
Obstát podle státního zástupce nemohou ani námitky dovolatelů týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada v žádném případě neznamená, že ke spáchání trestného činu by nemohlo dojít v rámci občanskoprávního, obchodněprávního, pracovněprávního nebo jiného soukromoprávního vztahu. Jestliže je zaměstnanec jako jeden z účastníků pracovněprávního vztahu nucen k určitému chování, např. k podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru, jednáním zaměstnavatele, resp. osob jednajících z jeho pověření, které naplňuje zákonné znaky některého z trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, nelze s poukazem na výše uvedenou zásadu odmítat trestní postih pachatele jen proto, že protiprávní stav by v obecné rovině bylo možno odstranit použitím prostředků pracovního práva a že poškozený této možnosti důsledně nevyužil. Skutečnost, že žádná z poškozených se nedomáhala svých práv v rámci pracovněprávního sporu, je tudíž z hlediska právního posouzení skutku bez významu.
Za důvodné nepovažuje státní zástupce ani námitky týkající se absence materiálního znaku trestného činu. Podotkl, že jestliže je zaměstnanec za zneužití jeho tísně nucen k tak závažnému pracovněprávnímu úkonu, jako je uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, nelze dospět k závěru, že by svoboda jeho rozhodování byla dotčena natolik bagatelním způsobem, aby společenská nebezpečnost jednání pachatele nedosahovala ani stupně typové společenské nebezpečnosti nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestného činu útisku.
S ohledem na výše uvedené důvody uzavřel státní zástupce své vyjádření tím, že ty námitky dovolatelů, které obsahově odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil souhlas i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění P. H. , T. J. a M. M. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání obviněných byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky obviněných proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je odkazováno ve všech dovoláních.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněných, v níž svůj postup vůči poškozeným zaměstnankyním zdůvodňují existencí podmínek pro rozvázání pracovního poměru bez výplaty odstupného. V daném směru totiž svá dovolání opřeli o vlastní (zjištěním soudů nepodloženou) verzi skutkového děje, podle níž byly poškozené zaměstnankyně zodpovědné za manka na prodejně a s jejich obsluhou panovala mezi zákazníky dlouhodobá nespokojenost. Jinými slovy, že podpis inkriminovaných dohod pro ně byl v dané chvíli nejpříznivější variantou ukončení pracovního poměru.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolateli uplatněn právně relevantně v těch částech dovolání, v nichž namítli absenci formálního znaku trestného činu útisku (§237 tr. zák.) spočívajícího ve zneužití tísně, absenci materiálního znaku trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Těmto námitkám však Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů nepřiznal dovolateli přisuzovaný význam.
Objektem trestného činu útisku podle §237 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka. Dopustí se jej pachatel, který jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tíseň je v obecné rovině stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti rozhodování . Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. K naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nutné, aby byl poškozený nucen k něčemu, co by jinak - nebýt tísně, v níž se ocitl - v danou chvíli a za daných okolností neučinil, neopominul nebo nestrpěl.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obvinění (dovolatelé) vedli pohovory s poškozenými zaměstnankyněmi v pozdních večerních hodinách. S každou ze zaměstnankyň bylo jednáno izolovaně a jednání se zúčastnili vždy nejméně dva vedoucí pracovníci firmy (rovněž obviněný M. M. jednal s poškozenou H. V. v přítomnosti další osoby, svědka R. Z., přestože ten do jednání aktivně nezasahoval). Obvinění po poškozených požadovali okamžité podepsání dohod o rozvázání pracovního poměru, přičemž poškozeným neponechali žádnou dobu na rozmyšlenou a neumožnili jim žádnou konzultaci s jinou osobou, zejména pak s osobou znalou pracovního práva. Aby dosáhli svého cíle, umocnili svou „vyjednávací“ pozici tím, že provozovnu uzamkli a znemožňovali poškozeným ji opustit, a to až do doby, než nakonec předmětné dohody podepsaly. Kategorický požadavek na podepsání dohody navíc v reakci na nesouhlas poškozených doprovázeli v případě K. M. a B. P. pohrůžkou trestním oznámením pro krádež peněz, resp. zboží, a v případě H. V. přeřazením z pražské provozovny společnosti do B., nebudou-li si počínat požadovaným způsobem.
Ponecháme-li - při respektování principu zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), která platí i pro rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení - stranou skutečnost, že shora rekapitulované skutkové okolnosti odůvodňovaly i úvahy o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněných (zejména pokud jde o skutky pod bodem I/, II/) jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (pohrůžka oznámením pro trestnou činnost /zde krádež/ může být považována za pohrůžku tzv. „jiné těžké újmy“, je-li použita jako prostředek nátlaku k tomu, aby postižený něco konal , opominul či trpěl /k tomu R 27/1982 SbRt./), lze minimálně dovodit, že nátlaková situace, kterou obvinění svým jednáním vůči poškozeným vytvořili, zejména nemožnost přes pozdní večerní dobu opustit provozovnu, nepochybně byla způsobilá vyvolat u poškozených psychický stav přesahující rámec běžného stresu spojeného s obyčejně nepříjemným pohovorem zaměstnance s nadřízeným, jehož tématem je nespokojenost s kvalitou jeho práce. V kontextu s různými pohrůžkami uplatněnými ze strany obviněných vůči poškozeným pak tato skutková zjištění opravňují k závěru, že poškozené se v době podpisu předmětných smluv nacházely v psychickém stavu odpovídajícím stavu tísně ve smyslu §237 tr. zák. Obstát nemůže v tomto směru ani námitka obviněného M. M., že v minulosti podepsaly pracovní smlouvu, ve které byla jako místo výkonu jejich práce sjednána celá Česká republika. Je zjevné, že obviněný vůči poškozené H. V., které bylo v té době x let, použil hrozbu přeřazením na práci v místě pokud možno co nejvzdálenějším od jejího bydliště zcela záměrně v přesvědčení, že poškozená na tuto variantu s největší pravděpodobností nepřistoupí. Podstatné však je, že v případě trestného činu útisku není rozhodné, jakým způsobem se poškozený do stavu tísně dostal. Skutečnost, že některé poškozené svoje postavení vůči zaměstnavateli samy oslabily tím, že podepsaly pro ně do jisté míry nevýhodnou smlouvu, tak závěr o protiprávnosti jednání obviněného M. M. nevylučuje.
K námitce obviněného P. H., podle níž jeho jednání nedosahovalo potřebného stupně společenské nebezpečnosti a tudíž jím nenaplnil materiální znak trestného činu, Nejvyšší soud podotýká, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz též R 43/1996 SbRt.). Takovou situaci však v daném případě rozhodně dovodit nelze, neboť obvinění nejenže zneužili, ale zcela plánovaně navodili u poškozených stav tísně se záměrem přinutit je k tak závažnému pracovněprávnímu úkonu, jako je uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, a tento stav udržovali až do doby, než poškozené tomuto jejich razantnímu nátlaku spojenému s faktickým omezením jejich osobní svobody a pohrůžkami obviněním z trestné činnosti nebo přeřazením na práci spojenou s opuštěním svého zázemí, podlehly.
Posuzované jednání obviněných se tím navíc zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromě právních (zde pracovně právních) vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Normy jiného právního odvětví totiž nebyly způsobilé postihnout všechny výše rekapitulované aspekty jejich závažného jednání, které jinak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útisku. Na správnost závěru o jejich trestní odpovědnosti přitom nemůže mít vliv ani skutečnost, že poškozené se následně nedomáhaly právními prostředky určení neplatnosti podepsaných dohod o ukončení pracovního poměru, případně byly úspěšné při hledání nového zaměstnání nebo začaly podnikat, jak namítal obviněný P. H. .
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných P. H., T. J. a M. M. byla dílem opřena o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a dílem o námitky neopodstatněné. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler