ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.831.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 831/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání obviněného S. M. , nar., podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 4 To 222/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 165/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 3 T 165/2011, byl obviněný S. M. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoníku“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„dne 2. 10. 2011 v době od 00.00 hodin do 02.30 hodin ve S. v ulici na S. za křižovatkou s ulicí Č., v místě na chodníku, s dalšími dosud neustanovenými třemi osobami romské národnosti oslovil J. K., nar., kterého následovali již od vchodu do restaurace S., kde právě probíhala diskotéka, všichni k němu přistoupili s tím, že obžalovaný ho vyzval slovy „naval prachy“ k vydání finanční hotovosti, což on odmítal, a tak na něj zezadu skočili a složili ho na zem, kde do něj začali všichni kopat údery vedenými na břicho, když si poškozený pouze stačil krýt obličej. Poté mu jeden z nich vytáhl zezadu z kapsy pánskou peněženku v hodnotě 200,- Kč s doklady a finanční hotovostí ve výši 750,- Kč, když mu vrátil pouze občanský průkaz. Poškozený se pak vysmýkl a z místa utekl, když byl následně nalezen svými kamarády, kteří ho okamžitě odvezli na ošetření do s. nemocnice, kde byl 3. 10. 2011 hospitalizován na lůžkové části chirurgie dětského oddělení pro poranění břišní stěny, neboť utrpěl zhmoždění břicha a naražení žeber, odřeniny na pravé a levé ruce, když po propuštění z Nemocnice S., a.s., byl po dobu 1 týdne omezen na běžném způsobu života v důsledku bolestivosti naražených žeber, přičemž pracovní neschopnost nebyla vystavena, neboť v případě poškozeného se jedná o studenta, když uvedeným jednáním způsobili J. K., nar., škodu ve výši 950,-Kč.“
Obviněný byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému stanovena povinnost nahradit škodu poškozenému J. K. ve výši 950,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný uvedeným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro další skutek, který měl spočívat v přepadení Non stop baru D. ve S. dne 1.10. 2011, kvalifikovaný obžalobou jako další trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti odsuzující části uvedeného rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 4 To 222/2012 , toto odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný S. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V odůvodnění tohoto dovolání se uvádí, že podle mínění obviněného má důkazní situace ohledně obou skutků uvedených v obžalobě společně rysy. Ty spatřuje v tom, že tvrzení o vině obviněného bylo založeno na svědectví jediného svědka. V případě skutku, jímž byl uznán vinným, šlo o výpověď poškozeného J. K. a jím provedenou rekognici. Podle obviněného však rekognice nebyla provedena v souladu se zákonem. Její nezákonnost spatřuje obviněný v tom, že byla prováděna jako neodkladný úkon, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Podle mínění obviněného za situace, kdy jej měl poškozený K. poznat jako jednoho z pachatelů přepadení podle fotografie, mělo být postupováno podle §160 tr. řádu, tedy zahájeno trestní stíhání, k čemuž stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, pokud jde o osobu pachatele. Tím, že po rekognici podle fotografií bylo přistoupeno k rekognici „in natura“ (tj. osoby) bylo podle obviněného porušeno pravidlo, že osoba, která má být při rekognici poznána, nesmí být před ní poznávající osobě ukázána. Obviněný zdůrazňuje, že při odhlédnutí od výsledků rekognice, která je jako důkaz nepoužitelná, další provedené důkazy závěr o jeho vině neumožňují. Výpověď dalšího svědka M. hodnotí jako rozpornou a navíc zpochybňuje i schopnost poškozeného K., silně ovlivněného alkoholem, registrovat podobu pachatelů. Závěr o jeho vině pak podle něj nelze dovozovat ani z faktu, že rozdílně popisoval své alibi na dobu činu, což lze přičítat delšímu časovému odstupu od předmětné události.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení podle §265k tr. řádu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce písemně sdělil Nejvyššímu soudu, že po seznámení s dovoláním a dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. řádu a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání S. M. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo měl být posouzen jako jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud však pod vlivem judikatury Ústavního soudu (viz I. ÚS 55/04) opakovaně připustil, že tento přístup neplatí bezvýhradně, a to v případě, že vytýkané vady důkazního řízení by měly za následek porušení základních práv a svobod v podobě porušení zásady spravedlivého procesu (fair trial). V posuzovaném případě tato výjimečná situace připadala v úvahu, když odvolatel tvrdil, že rekognice, při které byl poškozeným označen za pachatele přepadení, tedy stěžejní důkaz pro závěr o jeho vině, byla provedena v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést svou argumentaci přehledem časového sledu úkonů relevantních pro trestní stíhání obviněného M., což by mělo přispět k její větší přehlednosti.
2. 10. 2011 - poškozený K. podává první vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu ke svému napadení. Úřední záznam (viz č.l. 227) o tomto vysvětlení obsahuje stručný popis nejaktivnějšího z útočníků, který jej měl žádat o peníze (popis oblečení, výška 170-180 cm, věk 25 let, v obličeji hubený, v levém uchu náušnice s kamínkem ve tvaru čtverce, na ruce 2 prstýnky stříbrné barvy) a méně podrobný popis druhého z nich.
21. 10. 2011 - poškozený doplňuje předchozí vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu (viz úřední záznam č.l. 229). Opakuje popis útočníka, tvrdí, že ty dva by byl schopen poznat, a to i podle fotografií. Jak plyne z výpovědi poškozeného v hlavním líčení na toto prohlášení reagoval vyslýchající policista tím, že mu předložil fotoalba s desítkami fotografií osob, další pak v počítači. Poškozený pak mezi nimi označil za možného pachatele S. M.. Ve spise nicméně není o předložení fotografií poškozenému žádný záznam.
6. 12. 2011 - policejní komisař informuje okresního státního zástupce o tom, že jako možný pachatel přepadení byl natipován S. M. a za tím účelem je třeba provést rekognici podle §104b tr. řádu ve formě neodkladného úkonu. Proto žádá o zajištění účasti soudce u tohoto úkonu (viz č.l. 276).
8. 12. 2012 - státní zástupce podává Okresnímu soudu ve Strakonicích návrh na provedení rekognice coby neodkladného úkonu s tím, že v důsledku delší doby mezi spácháním činu a zahájením trestního stíhání by mohlo dojít k podstatnému oslabení důkazní hodnoty tohoto důkazu, případně i k jeho zmaření (viz č. l. 277).
13. 12. 2011 (v záhlaví protokolu uvedeno nesprávné datum 12. 12. 2011, v jeho závěru již správně 13. 12.) - provedena rekognice osoby podle §104b a to jako neodkladný úkon podle §158a tr. řádu, tj. v přítomnosti soudce Okresního soudu ve S.. V jejím průběhu poškozený mezi pěti osobami podobného vzhledu označuje (s tím, že jej bezpečně poznává) jako jednoho z útočníků S. M.. Protokol o rekognici obsahuje i důvody, proč je prováděna jako neodkladný úkon, shodné jako shora (viz č.l. 280-281).
15. 12. 2011 je zahájeno trestní stíhání proti obviněnému pro uvedený skutek (viz č.l. 3-4 spisu).
Vzhledem k tomu, že rekognice může mít zásadní dopad na důkazní situaci, obsahuje trestní řád detailní popis pravidel, která při jejím provedení musí být respektována.
Podle §104b odst. 1 tr. řádu se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.
Podle §104b odst. 2 tr. řádu podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.
Podle §104b odst. 3 tr. řádu má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby.
Podle §104b odst. 4 tr. řádu není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.
První skupina námitek dovolatele směřovala proti tomu, že ztotožnění obviněného podezřelým jako pachatele jeho přepadení při rekognici dne 13. 12. 2011 bylo neregulérně ovlivněno tím, že mu předcházela rekognice podle fotografií.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že „natipování pachatele“ poškozeným podle fotek z fotoalba a počítače dne 21. 10. 2011 zjevně nesplňovalo zákonné podmínky rekognice podle fotografie, neboť policisté při něm postupovali zcela neformálně a jeho průběh žádným způsobem nezadokumentovali a to ani formou úředního záznamu. Zatímco rekognice podle fotografie je procesním úkonem podle hlavy páté trestního řádu a může při dodržení zákonných podmínek sloužit jako důkaz v trestním řízení, tzv. „natipování pachatele“ v posuzovaném případě je možné považovat pouze za neformální úkon operativního šetření sloužící k jeho dalšímu zaměření, jako důkaz však použitelné není. Okresní i krajský soud k němu také takto přistupovaly, když z označení obviněného S. M. jako možného pachatele v rámci tohoto „natipování“ ve svých závěrech o jeho vině v žádném ohledu nevycházely. Rekognice in natura (osoby) v té době však možná nebyla, když totožnost označené osoby v tomto stádiu nebyla známa (srov. č. 28/1986 Sb. rozh. tr.). Nicméně přestože se nejednalo o regulérní rekognici podle fotografie podle §104b odst. 4 tr. řádu, bylo nutno zkoumat, zda tento úkon nepoznamenal negativně provedení následné rekognice osoby „in natura“ (srov. přiměřeně usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v časopise Soudní rozhledy). Ta by mohla být negativně poznamenána například tím, že by poškozenému při „natipování“ byla ukázána jen fotografie S. M. nebo že by mu byla jeho fotografie předložena jen s dvěma dalšími fotografiemi, případně fotografiemi osob příkře odlišného zjevu. Negativně by průběh rekognice in natura mohlo určitě ovlivnit i to, kdyby následovala vzápětí po „natipování“ podle fotografií. To, že provedení rekognice in natura s dostatečným časovým odstupem po provedení rekognice dle fotografií je možné a není v rozporu s ust. §104b odst. 2 věta druhá tr. řádu, je zřejmé ze znění ust. §104b odst. 4, věta druhá tr. řádu. I když průběh „natipování pachatele“ nebyl zachycen v úředním záznamu o podaném vysvětlení, ale vyplynul až z výpovědi poškozeného K. v hlavním líčení (viz č. l. 326), nelze z ní dovozovat nic, co by svědčilo pro negativní ovlivnění rekognice in natura. Poškozený uvedl, že po skončení podání vysvětlení mu byly předloženy desítky fotografií různých osob, další pak z počítače, přičemž mezi nimi označil osobu, kterou ztotožnil jako možného pachatele ovšem s výhradou, že podoba na fotografii se částečně liší. Z výpovědi poškozeného nevyplynulo nic, co by naznačovalo nějaké ovlivňování jeho výběru poznávané osoby ze strany vyslýchajícího. Jak plyne z výpovědi poškozeného a spisového materiálu, rekognice in natura (provedena dne 13. 12. 2011) následovala tři týdny po uvedeném natipování (provedeno po podání vysvětlení dne 21. 10. 2011). Lze tedy spolehlivě vyloučit, že by následovala bezprostředně po poznání dle fotografie. Tato část námitek dovolatele tedy byla shledána jako nepodložená. Dlužno říci, že krajský soud se prakticky shodnými námitkami obviněného v rámci odvolacího řízení zevrubně zabýval a dospěl přitom ke shodným závěrům, které tudíž Nejvyšší soud sdílí.
Další námitka dovolatele tvrdila, že rekognice in natura bylo provedena jako neodkladný úkon podle §158a tr. řádu, ač důkazní situace dovolovala zahájit trestní stíhání podle §160 tr. řádu.
Podle §158a tr. řádu je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.
Podle §160 odst. 1 věta první tr. řádu nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. řádu zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 tr. řádu (odložení věci) nebo §159b odst. 1 tr. řádu (dočasné odložení věci).
Ani tuto část námitek neshledal Nejvyšší soud podloženou. Policejní orgán v předmětné věci přistoupil k provedení rekognice šest týdnů po spáchání činu za situace, kdy pokud jde o osobu pachatele, měl k dispozici prakticky jediný důkaz, a sice poměrně obecný popis útočníka podaný poškozeným v rámci vysvětlení a jeho natipování z desítek fotografií, které mu byly předloženy. Poškozený osobu útočníka neznal, neztotožnil ji jménem. Jiný důkaz, který by vedl ke ztotožnění útočníka (výpověď další osoby, záznam z průmyslové kamery atp.) v tomto stádiu řízení k dispozici nebyl. Za takové důkazní situace nebylo možno dovodit, že „by byl dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba“, jak to vyžaduje §160 odst. 1 tr. řádu. Provedení rekognice přitom nabízelo učinit významný krok ke ztotožnění možného pachatele, rozhodnout o případném zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě a umožnit tak rozšíření dosud provedeného dokazování dalšími směry. Bez provedení rekognice by naproti tomu hrozilo, že poškozený bude mít s nárůstem časového odstupu od přepadení problém ztotožnit jeho pachatele a i případná důkazní hodnota takového ztotožnění bude slábnout. Podle všeobecně respektované judikatury je rekognice významným prostředkem k vyloučení nevinných osob z podezření, a plní tudíž účel ochrany individuálních práv osob před neodůvodněným stíháním a odsouzením (k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 256/01). Proto provedení rekognice in natura jako neodkladného úkonu podle §158a tr. řádu shledává Nejvyšší soud v posuzovaném případě v souladu se zákonem. Samotný fakt, že obviněný byl již v té době ve vazbě pro jiný skutek, tyto důvody nijak neeliminovalo. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani samotné provedení rekognice nevykazuje žádné procesní nedostatky, které by dovolovaly pochybnosti o její regulérnosti. Jak je patrné z protokolu o provedení rekognice (č. l. 278-281) a připojené fotodokumentace (č. l. 282-284), poškozený byl před provedením rekognice vyslechnut o okolnostech, za nichž útočníka vnímal včetně detailů, podle nichž by bylo možno jej poznat. S. M. mu poté byl ukázán mezi dalšími čtyřmi osobami podobného zjevu, přičemž si sám mohl vybrat své místo mezi nimi. V průběhu rekognice označil poškozený obviněného jako hlavního útočníka, tvrdil, že jej poznal naprosto „bezpečně“. Rekognici byl v souladu se zákonnými podmínkami přítomen soudce Okresního soudu ve Strakonicích, jakož i nezúčastněná osoba, protokol o rekognici obsahuje řádné zdůvodnění její neodkladnosti. Z obsahu protokolu přitom nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo poškození práv obviněného v důsledku nepřítomnosti obhájce (jenž by mohl být jejímu provedení přítomen, pokud by proběhla po zahájení trestního stíhání). Nepřítomnost obhájce byla v zájmu garance zákonnosti tohoto neodkladného úkonu plně vyvážena v souladu s ust. §158a tr. řádu přítomností soudce. I v tomto případě lze konstatovat, že prakticky shodné námitky uplatnil obviněný v průběhu odvolacího řízení, přičemž krajský soud jim věnoval náležitou pozornost a dospěl k závěrům, které Nejvyšší soud považuje za plně odpovídající zákonu.
Nejvyšší soud proto v posuzovaném případě neshledal porušení zákonných podmínek pro provedení rekognice, z nichž by rezultovala nepoužitelnost jejího výsledku jako důkazu o vině obviněného S. M.. Podle Nejvyššího soudu rovněž v této věci nedošlo ke svévolnému hodnocení důkazů, jež by bylo provedeno bez akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud neshledal v předmětné věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 578/04). Právní závěry okresního i krajského soudu zřetelně a logicky vyplývají z učiněných skutkových zjištění, nejsou výrazem interpretační svévole. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu nezakládá.
Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by nižšími soudy došlo k opominutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07). Okresní i krajský soud přesvědčivě vysvětlily, proč měly za jednoznačně vyvrácenu obhajobu obviněného založenou na jím tvrzeném „alibi“ a nepřistoupily tudíž k doplnění dokazování za účelem jeho dalšího prověřování (blíže viz str. 8 rozsudku okresního soudu, resp. str. 4 usnesení krajského soudu).
Lze tedy shrnout, že obviněný v dovolání sice formálně deklaroval námitky, které podle jeho názoru měly naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, materiálně je však námitkami obsaženými v dovolání nenaplnil.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
Dovolání z tohoto důvodu lze podat, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Tento dovolací důvod byl sice v úvodu odůvodnění zmíněn zákonným ustanovením (přesněji uvedením písmena „a“ spolu s písmenem „g“), ale nikoli [na rozdíl od dalšího zmíněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] jeho slovní citací. V odůvodnění dovolání chybí jakákoli navazující argumentace, ale i pouhá zmínka související s tímto dovolacím důvodem. Je tedy zřejmé, že písmeno „a“ se do textu dovolání dostalo omylem. To ostatně potvrzuje i fakt, že žádná námitka mající souvislost s důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu se neobjevila v celém průběhu předchozího řízení.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného S. M. jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr.ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr