ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.943.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 943/2012 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání podaném V. N. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 88/2012 ze dne 7. 3. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 186/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 1 T 186/2011 ze dne 11. 1. 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s tím, že jeho výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.
V předmětné věci podal V. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 88/2012 ze dne 7. 3. 2012 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy řádně nehodnotily objektivní stránku jeho jednání s tím, že obsah užité vyhrůžky (má-li naplnit skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování) musí být takový, aby vzbudil v poškozeném důvodnou obavu. Z učiněných skutkových zjištění pak nevyplývá (zejména s ohledem na výpovědi přítomných policistů), že by v blízkosti dovolatele v kritické době ležel nůž a tedy ani to, že s ním manipuloval. Z jejich výpovědí také plyne, že nešlo o závažné jednání, čemuž svědčilo i chování samotné poškozené. Nebyl tak prokázán zejména jeho úmysl popsaným způsobem jednat, když jeho (soud popsané jednání) tak mělo být posouzeno nanejvýše jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní odpovědnosti a z ní plynoucího principu ultima ratio, kterým jsou soudy vázány, když v tomto směru poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) č. j. 8 Tdo 283/2011. Proto také navrhl, aby dovolací soud napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Praze zrušil, stejně tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku a tomu také přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy, když zásah do nich je možné připustit v rámci řízení o dovolání pouze tehdy, jestliže je dán extrémní rozpor mezi právě učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, tedy v případě, že zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, neplynou z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Státní zástupce potom poukázal na to, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. V uvedeném směru potom poukázal na skutkové závěry, které soudy vyjádřily ať již ve skutkové větě citovaného rozsudku soudu prvního stupně nebo v odůvodnění přijatých rozhodnutí, když současně není dán důvod přikládat většího významu výpovědím označených policistů, kteří se navíc dostavili na místo činu až po spáchání označeného útoku dovolatelem. Dále státní zástupce uvedl, že z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel vyhrožoval poškozené zabitím, a to nejdříve slovně a potom i s nožem, v důsledku čehož poškozená volala Policii České republiky právě proto, že měla důvodnou obavu s tím, že by své výhrůžky mohl uskutečnit. Jednání dovolatele tak bylo zjevně záměrné a vedené nepochybně v úmyslu přímém. Byť některé z těchto závěrů soudy nevyjádřily explicitně, je zjevné, že popsaným jednáním dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného přečinu a takto jednání dovolatele správně právně kvalifikovaly, a to i v souladu s namítaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 282/2011 ze dne 23. 3. 2011. Státní zástupce také uvedl, že není namístě aplikovat namítaný princip subsidiarity trestního práva s tím, že v posuzované věci jde o správnou interpretaci §12 odst. 2 tr. zák., podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Dodal, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. Opačně je namístě uvažovat pouze výjimečně a to při zjevném zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu. V takové případě by tedy konkrétní čin z hlediska své závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace (tak i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011 ze dne 19. 1. 2011 a sp. zn. 3 Tdo 1224/2011 ze dne 5. 10. 2011). Státní zástupce uzavřel s tím, že ani z učiněných skutkových zjištění ani z argumentace vedené dovolatelem neplynou žádné skutečnosti, které by umožnily v předmětné věci zpochybnit aplikaci trestního práva, a to ani z pohledu namítaného principu ultima ratio. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného jednání se označeným způsobem nedopustil. V tomto směru však oba soudy, zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědecké výpovědi poškozené H. N. i dceři A. N. a podrobně se zabývaly i výpověďmi dalších označených svědků, včetně svědeckých výpovědí na místo přivolaných policistů. Proto také námitky směřující do ve věci učiněných skutkových zjištění nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají oporu v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. V tomto směru tak je namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé (včetně zavinění a namítaného nevzbuzení důvodné obavy) a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Za právně relevantně uplatněnou lze mít takto pouze námitku spočívající v uplatnění trestní represe z pohledu zásady subsidiarity trestní odpovědnosti a z ní plynoucího principu ultima ratio. K tomu je třeba uvést, že z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zák. je skutečně možné trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené aplikovat pouze v případech společensky škodlivých. Takový postup je však výjimečný a lze jej uplatnit pouze tehdy, kdy jsou dány k takovému postupu vážné důvody. Ty jsou potom dány tehdy, pokud konkrétní čin z hlediska své závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace, jak je také konstantně judikováno. O takový případ však v dané věci nejde, neboť se nepochybně jednalo o závažné vyhrožování podpořené i zbraní. Za daných okolností je potom společenská škodlivost popsaného jednání z hledisek již uvedených nepochybně dána.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka