ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.992.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 992/2011 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 o dovolání obviněného Z. P. , nar., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 To 17/2011-1858, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 To 17/2011-1858, zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 45 T 4/2005, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák“./), kterého se měl dopustit jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oborech koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb, a to na dobu šesti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody a výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozených se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci nově rozhodl, že se obviněný Z. P. při částečné modifikaci skutku uznává vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., který měl spáchat tím, že ad 1/ výroku jako člen představenstva spol. Č. s., a. s., se sídlem P., V. č., IČ uzavřel v O. s obchodní společností P., s. r. o., se sídlem S. V. n. O. č., provozovna O., č., IČ, kupní smlouvu č. ze dne 4. 10. 2001 s dodatkem č. ze dne 19. 12. 2001 a rámcovou kupní smlouvu č. ze dne 17. 12. 2001 s dodatky č. ze dne 17. 12. 2001 a č. ze dne 21. 3. 2002 na dodávky slévárenského surového železa, na jejichž základě následně v období od 19. 12. 2001 do 13. 6. 2002 postupně toto zboží (v rozsudku uvedených jednotlivých případech) odebral, přičemž v termínech splatnosti ani následně však faktury uvedené v tomto výroku neuhradil, přestože odebrané zboží v souladu se shora citovanými kupními smlouvami dodal do D. s. B., a. s., k dalšímu zpracování a obdržel za něj odpovídající finanční plnění, které však nepřevedl na společnost P., s. r. o., a ačkoliv věděl, že v uzavřených kupních smlouvách je obsažena výhrada vlastnického práva spočívající v tom, že vlastnictví předmětu plnění bude přecházet na kupujícího až úplným zaplacením kupní ceny za dodaný předmět plnění, čímž způsobil společnosti P., spol. s r.o., S. V. n. O. škodu ve výši 8.037.086,27 Kč, když obžalovaným postupně zaplacená finanční částka v průběhu roku 2002 v celkové výši 7.802.063,55 Kč byla dodavatelskou společností použita k úhradě dříve vystavených faktur za dodané zboží v roce 2001; a dále ad 2 / výroku jako člen představenstva spol. Č. s., a. s., se sídlem P., V. č., IČ uzavřel v O. s obchodní společností A. –E., s. r. o., se sídlem B., Č. Z., ul. R. č., pracoviště O. –M. H., ul. K. č., IČ kupní smlouvu ze dne 15. 3. 2002 na dodávky slévárenského koksu, na jejímž základě v období od 5. 3. 2002 do 13. 6. 2002 postupně toto zboží (v rozsudku uvedených jednotlivých případech) odebral, přičemž v termínech splatnosti ani následně však s výjimkou částky ve výši 54.356,50 Kč faktury uvedené ve výroku neuhradil, přestože odebrané zboží v souladu s výše citovanou kupní smlouvou dodal do D. s. B., a. s., k dalšímu zpracování, a ačkoliv věděl, že v uzavřené kupní smlouvě je obsažena výhrada vlastnického práva spočívající v tom, že do doby zaplacení zůstává zboží v majetku prodávajícího, čímž způsobil společnosti A. –E., s. r. o., B. –Z. škodu ve výši 1.743.324,49 Kč; přitom jednání ad 1/ a 2/ způsobil uvedeným společnostem celkovou škodu ve výši 9.780.410,76 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oborech koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb, a to na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti P., s. r. o., částku ve výši 8.037.086,27 Kč a poškozené společnosti A. –E., s. r. o., částku ve výši 1. 743.324,49 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci 30. 11. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Na základě dovolání obviněného Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 6 To 80/2006, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 45 T 4/2005. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí zároveň rozvedl, jaké vady a pochybení ve výrocích o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně zjistil, a soudu prvního stupně uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil (viz str. 7 - 10 citovaného rozhodnutí).
Nejvyšší soud ve zrušujícím usnesení v obecné rovině vyložil teoretické zásady pro posuzování skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Poukázal na to, že trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí vždy zahrnovat jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Dále zdůraznil, že samotná skutečnost, že určitá osoba nesplnila svůj závazek například tím, že nezaplatila splatnou fakturu za zboží, které převzala, a to i v případech, že měla potřebné finanční prostředky, sama o sobě nezakládá její trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Připomněl specifikum projednávaného případu spočívající v tom, že zboží bylo získáno s výhradou vlastnického práva podle §445 ObchZ a zároveň bylo konečným odběratelem dále zpracováno. Uvedenou okolnost považoval za významnou z toho hlediska, že předmětem trestného činu zpronevěry nemohla za těchto okolností být původně svěřená věc (zboží), ale jedině její ekvivalent v podobě výtěžku z oprávněného prodeje. Závěr o tom, že si dovolatel uvedený výtěžek ve smyslu §248 tr. zák. přisvojil, pak bylo nutno opřít nejen o skutečnost, že neproplatil faktury vystavené prodávajícími, ale zároveň o zjištění, že jednal též v rozporu s účelem svěření, tzn. že s výtěžkem za prodej svěřené věci disponoval ke škodě svěřitele podle vlastního uvážení jako jeho vlastník, jímž ve skutečnosti nebyl. Zároveň mu musel být prokázán úmysl nevrátit svěřenou věc (zde výtěžek za její prodej) jejímu původnímu určení (§4 písm. a/ tr. zák.) anebo alespoň srozumění s tím, že v důsledku jeho jednání taková situace nastane (§4 písm. b/ tr. zák.). Právě v těchto směrech podle názoru Nejvyššího soudu zrušená rozhodnutí obou soudů postrádala potřebná skutková zjištění i přesvědčivé právní odůvodnění. Jejich závěr o vině dovolatele trestným činem zpronevěry, který měl spáchat jednáním ve vztahu ke společnosti P., s. r. o., spočívajícím v tom, že této společnosti byla „postupně zaplacena finanční částka v průběhu roku 2002 v celkové výši 7.802.063,55 Kč, kterou použila k úhradě dříve vystavených faktur za dodané zboží v roce 2001“, Nejvyšší soud neakceptoval s tím, že jestliže by se tyto platby uskutečnily z výtěžku za prodej předmětného zboží (v odsuzujícím rozsudku popsaného kvanta surového železa), což ze zrušených rozhodnutí soudů nebylo možno spolehlivě dovodit, sotva bylo možno dospět k závěru, že si obviněný výtěžek za prodej svěřené věci v uvedené výši ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. přisvojil. Nebylo přitom na vůli dovolatele, že dodavatelská společnost, které platby poskytl, toto plnění použila za podmínek §330 odst. 1 ObchZ na úhradu svých dřívějších pohledávek. Konstrukci soudů, že si dovolatel musel být dluhů společnosti Č. s., a. s., ve vztahu k této dodavatelské společnosti vědom a být s případným započtením srozuměn, považoval - bez dalšího – z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. za zcela irelevantní.
Nejvyšší soud poukázal dále na to, že v obdobných případech nelze ignorovat obchodněprávní stránku věci, přičemž je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Soudu prvního stupně proto uložil, aby si při opětovném projednání věci ujasnil, zda si obviněný (dovolatel) ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. svěřenou věc (resp. v daném případě výtěžek z prodeje svěřené věci) přisvojil, jakým způsobem tak učinil a v jakém rozsahu (výši). V této souvislosti se měl blíže zabývat otázkou, zda dovolatelem v průběhu roku 2002 zaplacená částka v úhrnné výši 7.802.063,55 Kč společnosti P., s. r. o., pocházela z výtěžku prodeje surového železa, které tato společnost dodala na základě uzavřených kupních smluv; v kladném případě se pak měl vypořádat s tím, zda se za uvedených okolností vůbec mohlo jednat o předmět trestného činu zpronevěry, který si dovolatel „přisvojil“. Na tato zjištění mělo navazovat (v obou případech, tzn. jednání pod body 1/ a 2/) posouzení otázky zavinění obviněného, když jedině zavinění ve formě úmyslu (zahrnujícího všechny znaky objektivní stránky dané skutkové podstaty) by v posuzovaném případě zakládalo jeho trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Pokud by bylo zapotřebí k objasnění shora uvedených otázek doplnit dokazování, soud tak měl učinit, a to případně i k návrhu stran. V novém řízení ve věci byl povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a řízení doplnit ve všech shora naznačených směrech (§265s odst. 1 tr. ř.).
Soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 45 T 1/2008, kdy znovu obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a uložil mu shodný druh i výměru trestu jako v předchozím rozsudku ze dne 13. 4. 2006.
K odvolání obviněného však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 6 To 104/2008, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zejména mu uložil, aby přibral znalce či znalecký ústav z příslušného oboru za účelem zkoumání uskutečněných plateb spol. P., s. r. o., v průběhu roku 2002 v celkové výši 7.802.063,55 Kč, konkrétně zda tyto byly uskutečněny z výtěžku za prodej předmětného zboží, tj. surového železa.
V intencích posledně citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci soud prvního stupně ve věci přibral znalkyni z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, která vypracovala jednak příslušný znalecký posudek a jednak byla k závěrům tohoto znaleckého posudku vyslechnuta v hlavním líčení. Po takto doplněném dokazování a při nepodstatně změněném skutkovém základě oproti zrušenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 80/2006, ze dne 30. 6. 2006 (viz shora) rozhodl rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 45 T 1/2008, jímž obviněného uznal za jednání popsaná pod body ad 1/ a 2/ vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a podle §206 odst. 5 tr. zákoníku ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a tří měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oborech koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb, a to na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozeným dodavatelským společnostem částky 8.037.086,27 Kč (spol. P. C., s. r. o., dříve P., spol. s r. o.), resp. 1.743.324,49 Kč (spol. A. –E., s. r. o.). Se zbytkem nároku na náhradu škody pak poškozené společnosti odkázal výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Také proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 To 17/2011-1858, tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá jako nedůvodné. Napadený rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 3. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. P. následně znovu dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo „na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. To znamená, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l/ tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě.
Obviněný (dovolatel) v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že i nadále je přesvědčen o tom, že skutek popsaný ve výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 45 T 1/2008, nevykazuje znaky trestného činu (zločinu) zpronevěry. V tomto názoru jej utvrdilo předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Tdo 335/2007, ze dne 28. 11. 2007, a konečně i závěry Vrchního soudu v Olomouci prezentované v jeho zrušovacím rozhodnutí ze dne 8. 12. 2008. Připomněl, že vrchní soud v tomto rozhodnutí uložil krajskému soudu, aby zkoumal, zda uskutečněné platby společnosti P., s r. o., v průběhu roku 2002 v celkové výši 7.802.063,55 Kč pocházely z výtěžků za prodej předmětného zboží, či si naopak obviněný výtěžek z prodeje tohoto zboží (surového železa) přisvojil, a pokud ano, jakým způsobem a v jakém rozsahu. Na tyto pokyny ovšem soud nakonec podle dovolatele rezignoval, ačkoli právě zmíněné okolnosti jsou pro právní posouzení skutku zcela zásadní. Jak již bylo v řízení opakovaně konstatováno, samotné nezaplacení splatných faktur za zboží, které převzal, samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost za trestný čin (zločin) zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel poukázal na to, že posuzovaný případ je specifický tím, že zboží uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně bylo získáno s výhradou vlastnického práva a zároveň bylo konečným odběratelem, tedy osobou odlišnou od právnické osoby, za kterou jednal, zpracováno. Podstatným v dané věci pak je, že v rozhodném období společnost, za kterou jednal, uhradila poškozeným dodavatelům téměř 8 milionů Kč. V uvedeném případě tedy nemohla být předmětem zpronevěry samotná věc, ale za splnění dalších významných předpokladů jedině výtěžek z prodeje této věci. Aby mohla být naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, muselo by být prokázáno nejen to, že obviněný neproplatil faktury vystavené prodávajícím, ale že zároveň jednal v rozporu s účelem svěření, tedy že s výtěžkem za prodej svěřené věci disponoval v rozporu s účelem svěření a ke škodě svěřitele. Současně by mu musel být prokázán úmysl, že jeho záměrem bylo výtěžek z prodeje předmětného zboží nevrátit.
Soudu prvního stupně dovolatel především vytkl, že - ačkoliv to bylo jeho povinností - nedbal zcela jednoznačných pokynů Nejvyššího soudu, obsažených v jeho předchozím rozhodnutí ve věci, a opětovně ho uznal vinným, přestože de facto nedošlo k jakékoliv významnější změně zjištěného skutkového stavu. Soud sice posléze přistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem, který měl odpovědět na zcela zásadní otázku, a sice jak bylo s finančními prostředky utrženými obviněným za prodej zboží naloženo, avšak formulace otázek, kterou zvolil, vůbec neodrážela to, co mělo být dle pokynů a závazného právního názoru Nejvyššího soudu, ale též soudu odvolacího, tímto znaleckým zkoumáním zjištěno, tak aby mohl být skutek řádně právně posouzen. Přes písemné a ústní námitky obhajoby k nápravě této vady nedošlo. Na základní otázku, které byla pro právní posouzení věci rozhodující, tj. jaké finanční plnění v rozhodném období obviněný (resp. spol. Č. s., a. s., za niž dovolatel jednal, od D. slévárny B., a. s.) za zboží utržil, nebyla znalkyně schopna vůbec odpovědět. Tím se ovšem důkazní situace nijak nezměnila oproti stavu, za nějž Nejvyšší soud rozhodoval zrušovacím usnesením ve věci sp. zn. 3 Tdo 335/2007. Jednoznačným pokynem Nejvyššího soudu přitom bylo, aby soud prvního stupně zjistil, jak bylo naloženo s finančními prostředky, které obviněný obdržel od D. slévárny B., a. s., neboť právě tyto finanční prostředky (nikoli dodané zboží, jak je shora rozvedeno) by mohly být předmětem trestného činu zpronevěry. K takovému zjištění ovšem nedošlo. Dovolatel je nadále přesvědčen, že pro právní posouzení věci je zcela nerozhodné, ke kterým fakturám poškozené společnosti uvedené finanční prostředky přiřadily, ani to, zda obviněný s takovým postupem vyjádřil souhlas. Podstatné bylo, jak on sám naložil s výtěžkem z prodeje zboží s výhradou vlastnického práva, na což však znalecký posudek odpověď nepřinesl. Nadále tak neexistuje důkaz o tom, že by finanční prostředky získané od D. slévárny B., a. s., nebyly použity v souladu s jejich určením a že si je dovolatel přisvojil. Soud prvního stupně rezignoval též na zjišťování finančních toků v rozhodném období mezi D. slévárnou B., a. s., a Č. slévárenskou, a. s., avšak pokud by již nebylo možno k dnešnímu dni tyto finanční toky prokázat, nezbylo by než dojít k tomu závěru, že obhajoba obviněného (dovolatele) minimálně nebyla vyvrácena.
Protože soudy nižších stupňů podle dovolatele nesprávně posoudily, co je v konkrétním případě fakticky svěřenou věcí a jak s ní bylo naloženo, navrhl zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 6 To 104/2008, i jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 45 T 1/2008, a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odklad výkonu napadených rozhodnutí ve smyslu ustanovení „§265 odst. 3 tr. ř.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že po stránce formální je odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku koncipováno s plným respektem k již dosaženým výsledkům předcházejícího dovolacího přezkumu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2007 pod sp. zn. 3 Tdo 335/2007), jakož i k důvodům navazujícího kasačního postupu odvolacího soudu (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 6 To 104/2008) zaměřeným na otázku, zda dovolatelovým jednáním ad 1/ a 2/ výroku o vině došlo po stránce objektivní i subjektivní k naplnění znaku „přisvojení“ ve smyslu skutkové podstaty přisouzeného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Současně pak podle ní nelze v uvedeném směru přehlédnout, že po stránce argumentační dovolatel téměř doslovně vychází z obsahu svého předešlého odvolání ze dne 14. 12. 2010, a v tomto směru je proto třeba zdůraznit, že výhradami jeho řádného opravného prostředku se náležitě zabýval již soud druhého stupně, který je ve shodě se soudem prvního stupně nemohl v rámci takto uplatněné obhajoby akceptovat. Přitom na výstižnost odůvodnění tomu odpovídajících pasáží rozhodnutí obou soudů lze podle státní zástupkyně v podrobnostech zcela odkázat (viz č. l. 11 zdola – 14 shora odůvodnění usnesení odvolacího soudu, viz č. l. 28 – 31 rozsudku soudu prvního stupně).
Z odůvodnění obou rozhodnutí - na rozdíl od oponentního tvrzení dovolatele – podle státní zástupkyně nevyplývá, že by v rámci přikázaného postupu ve věci a tedy v rozporu se svojí povinností ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. soudy rezignovaly na doplnění rozhodných skutkových zjištění o tom, zda na dovolatelově straně došlo k přisvojení si výtěžku z prodeje surového železa a v jakém rozsahu se tak případně stalo. Přibraná znalkyně z oboru ekonomie, odvětví účetní evidence, sice nebyla z objektivních důvodů na straně společnosti Č. s., a. s., zejména pro neúplnost její účetní evidence, navíc zatížené celou řadou nestandardních účetních operací, schopna dát jednoznačnou odpověď na otázku, zda se částka, zaplacená ze strany společnosti Č. s., a. s., v průběhu roku 2002 (a započtená na úhradu dřívějších pohledávek) společnosti P., s r. o., shoduje s finančními prostředky, které byly získány - utrženy za prodej surového železa od společnosti D. slévárna B., a. s. Na straně druhé se soudy v rámci svého hodnotícího postupu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nemohly omezit pouze na takový dovolatelem poukazovaný patový výsledek jejího znaleckého zkoumání, ale zcela správně přihlížely k dalším znaleckým zjištěním v kontextu s celkovým souhrnem doposud provedeného dokazování. Ta se týkala celkového obrazu obchodování Č. s., a. s., v rozhodném období, kdy vystupovala vůči celé řadě svých finálních odběratelů toliko ve zprostředkovatelském postavení s právním nárokem omezeným pouze na provize za takto poskytnutou službu a s povinností odvést svým dodavatelům (P., s. r. o., a A.– E., s. r. o.) platby za dodávky inkasované od již výše uvedené D. slévárny B., a. s., v pozici finálního odběratele. Č. s., a. s., však této povinnosti zcela nedostála nikoliv z důvodu (obhajobou namítané) druhotné platební neschopnosti (když poměr vzájemných pohledávek a závazků mezi Č. s., a. s., a D. slévárnou B., a. s., za sledované období vyzněl výrazně ve prospěch posledně jmenované obchodní společnosti), ale z příčiny jejího nedovoleného způsobu hospodaření s cizími finančními prostředky, které jí při dohodnutém způsobu obchodování byly ze strany poškozených dodavatelských obchodních společností pouze svěřeny. Dále bylo zjištěno, že svěřené finanční prostředky byly vzhledem k nedostatečnosti vlastních finančních zdrojů Č. slévárenské, a. s., použity jednak na pokrytí jejích standardních provozních nákladů a dále posloužily k uskutečnění jejích nadstandardních investic (viz podrobněji odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 30 zdola až č. l. 31 shora). Byly tedy neoprávněně přisvojeny. O těchto ekonomických aktivitách rozhodoval ze své statutární pozice od poloviny roku 2001 do poloviny roku 2002 výlučně dovolatel, který také v uvedené souvislosti se zástupci poškozených obchodních společností opakovaně jednal o způsobu vyrovnání takto způsobených a stále narůstajících závazků s výsledným uznávacím úkonem ze srpna 2002, dostatečným způsobem konkretizovaným co do důvodu a výše splatných závazků jím zastupované obchodní společnosti Č. slévárenská, a. s. Proto za daného stavu rozhodných skutkových zjištění podle státní zástupkyně platí aktuální závěr plynoucí z vyjádření k v pořadí prvému dovolání obviněného ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 1 NZO 241/2007, že i při převodu dílčího finančního plnění na účet nejvýrazněji poškozené společnosti P., s. r. o., musel obviněný vědět, že výše tohoto plnění neodpovídá výši částek tak, jak byly tímto poškozeným postupně fakturovány, a za stavu, že si byl vědom starších splatných pohledávek uvedeného věřitele (které svým způsobem hospodaření také přivodil), musel v souladu s podmínkami §330 odst. 1 věta druhá ObchZ o započtení být také srozuměn s tím, že přisouzené závazky nebudou uhrazeny. Ve vztahu ke druhému poškozenému -společnosti A.–E., s. r. o., takové skutkové okolnosti zjištěny nebyly, nicméně v této souvislosti se nabízející závěr o dílčím jednání dovolatele za podmínek §4 písm. a) tr. zák. vyznívá v jeho neprospěch. Právní závěr o jeho úmyslném zavinění, minimálně v jeho nepřímém stupni, podle státní zástupkyně navíc utvrzuje shodný poukaz obou soudů, který se týká výsledné ekonomické prosperity obchodních společností, ve kterých v letech 1997 – 2002 podnikatelsky působil a jejichž velká část prošla konkurzním řízením, jako v případě dotčené obchodní společnosti Č. slévárenská, a. s., či přešla do právního režimu likvidace, popř. byla formálně převedena na osoby s kriminální minulostí. Dovolateli tak nelze přisvědčit, že o jeho vině bylo rozhodnuto za zcela shodné důkazní situace, jaká vyplývala z odůvodnění výše citovaného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu a že by při doplněných skutkových zjištěních nebylo možno spolehlivě dospět k právnímu závěru, „že si výtěžek za prodej svěřené věci v uvedené výši ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (resp. aktuálně ve smyslu §206 odst. 1, odst. 5 písm. a/ tr. zákoníku) úmyslně přisvojil “.
Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného Z. P. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný Z. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn zabývat se (přezkoumávat) jen těmi výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející částí řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá - dovolatelem uplatněná - alternativa tohoto dovolacího důvodu, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již Nejvyšší soud rozvedl ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitkou, že ani po doplnění dokazování soudem prvního stupně dosud nebylo zjištěno, jak bylo naloženo s finančními prostředky, které Č. slévárenská, a. s., jejímž byl obviněný jednatelem, obdržela od D. slévárny B., a. s. (jako konečného zpracovatele) za v odsuzujícím rozsudku označené zboží (surové železo), a nelze tak postavit najisto, že si tyto finanční prostředky (výtěžek z prodeje) jako cizí věc ve smyslu §206 tr. zákoníku neoprávněně přisvojil, uplatnil obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné.
Jak již bylo konstatováno výše, pro závěr o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (nyní podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a/ tr. zákoníku) bylo nutno postavit najisto, že s výtěžkem z prodeje surového železa, které s výhradou vlastnického práva nakoupil od dodavatelské společnosti P., s. r. o., a dodal k dalšímu zpracování do D. slévárny B., a. s., za což obdržel odpovídající finanční plnění, skutečně jednal v rozporu s účelem svěření a ke škodě poškozeného. Jestliže by se totiž platby realizované ve prospěch společnosti P., s. r. o., v průběhu roku 2002 v celkové výši 7.802.063,55 Kč uskutečnily právě z výtěžku za prodej inkriminovaného zboží, což podle předcházejících rozhodnutí soudů zrušených usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007, nebylo náležitě objasněno, pak nebylo možno dospět ani ke spolehlivému závěru o tom, že si dovolatel finanční prostředky získané za prodej svěřené věci úmyslně přisvojil ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. (resp. §206 tr. zákoníku).
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně doplnil za účelem zjištění této podstatné skutkové okolnosti, významné z hlediska právního posouzení jednání obviněného, dokazování o znalecký posudek znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, Ing. M. V., kterou k závěrům posudku následně vyslechl i u hlavního líčení. Znalkyně uvedla, že peníze nelze rozčlenit a určit druhově tak, aby bylo možno s jistotou říci, že daná konkrétní finanční částka, která byla získána od společnosti D. slévárna B., a. s., a vložena do pokladny společnosti Č. slévárenská, a. s., je právě tou částkou, která byla následně použita k úhradě části závazků u dodavatelské poškozené společnosti za dodávky zboží z roku 2001/2002. Jinými slovy, na otázku, zda částka zaplacená společností Č. slévárenská, a. s., v průběhu roku 2002 (a započtená na úhradu dřívějších dodávek surového železa) společnosti P., s. r. o., pocházela právě z výtěžku za prodej inkriminovaného surového železa (jako předmětu údajné zpronevěry) či nikoliv, nemohla dát jednoznačnou odpověď.
V takovém případě ovšem - při respektování zásady in dubio pro reo - nemohl soud dospět k závěru, že obviněný si výtěžek z prodeje v obžalobě a poté i v rozsudku konkrétně specifikovaného surového železa přisvojil , tj. úmyslně s ním naložil ke škodě poškozeného v rozporu s účelem svěření. Samotnou „platební nekázeň“ nebo porušení smluvní či zákonné povinnosti vůči cizímu majetku - bez dalšího - totiž za zpronevěru považovat nelze.
K závěru o vině dovolatele zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku rozhodně nepostačovala zjištění, že obviněný (dovolatel) věděl o tom, že jednotlivé platby použila dodavatelská (poškozená) společnost k umoření dříve splatných dluhů, že tyto platby neodpovídaly vystaveným fakturám a byly placeny v jiných termínech, než ve lhůtách splatnosti, ani zjištění, že společnost Č. slévárenská, a. s., mimo jiné v inkriminovaném období odebírala zboží i od jiných dodavatelů, vůči nimž zachovávala lepší platební morálku než vůči společnosti P., a. s., že disponovala finančními prostředky, které ji umožňovaly zaplatit jak dluhy dřívější, tak i za v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně uvedené množství odebraného surového železa, a už vůbec ne poukaz na to, že obviněný v letech 1997-2002 působil v několika firmách, z nichž některé přešly postupně do likvidace či konkurzu, nebo byly převedeny na osobu s trestní minulostí, která evidentně neměla zájem jakoukoli činnost takových firem dále realizovat. Všechny tyto okolnosti jsou totiž z hlediska soudem užité právní kvalifikace jednání obviněného irelevantní.
Dovolateli je tak nutno přisvědčit v tom, že rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek popsaný ad 1/ výroku o vině, tj. jeho jednání ve vztahu ke společnosti P., a. s., (později P. C., s. r. o.) nadále nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 tr. zák. a byl tudíž nesprávně hmotně právně posouzen. Protože odvolací soud tuto vadu nezjistil a neodstranil, zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v druhé alternativě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného Z. P. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2011, č. j. 6 To 17/2011-1858, zrušil a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného Z. P. a rozhodnout o něm. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to , aby se odvolací soud v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu zabýval právním posouzením předmětného skutku, popř. i z hlediska jiné v úvahu přicházející právní kvalifikace. Přitom má k dispozici procesní prostředky k nápravě pochybení, kterých se dopustil již soud prvního stupně, jestliže skutek (přinejmenším vzhledem k vadné dílčí části popsané pod bodem ad 1/) nesprávně posoudil jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. že dovolatel si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud také odvolacímu soudu znovu připomíná, že již ve zrušujícím usnesení ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007 (str. 8 shora), poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž při posouzení toho, zda skutková podstata trestného činu (zločinu) zpronevěry byla naplněna po jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce, nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci a že je zcela nepřípustné, aby se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řešily prostředky trestního práva (srov. např. nález č. 50/2001 a č. 61/2004 Sbírky nálezů a usnesení, popř. rozhodnutí ve věci IV. ÚS 564/2000). Touto respektovanou zásadou subsidiarity trestní represe, nyní dokonce explicitně upravenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, se oba soudy vůbec nezabývaly, nebo alespoň odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru postrádala jakoukoli, byť i stručnou úvahu. Nejvyšší soud má zato, že po posouzení věci ze všech výše uvedených hledisek nebude odvolacímu soudu nic bránit v tom, aby po zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně sám za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu dotazem na Ústřední evidenci vězňů v Praze ze dne 20. 6. 2012 obviněný Z. P. v současné době trest odnětí svobody, pravomocně mu uložený v nyní projednávané věci, nevykonává. O jeho vazbě proto nebylo třeba rozhodovat.
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k odložení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) o něm nerozhodoval. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler