ECLI:CZ:NS:2012:3.TZ.47.2012.1
sp. zn. 3 Tz 47/2012 -33
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. června 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného JUDr. J. V. nar., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 10 To 467/2011, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 10 To 467/2011, byl porušen zákon v ustanovení §262 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §30 odst. 1, 2 tr. ř., v neprospěch obviněného JUDr. J. V..
Napadené usnesení se zrušuje ve výroku, jímž bylo podle §262 tr. ř. nařízeno, aby věc byla projednána jiným senátem, bez účasti kteréhokoliv ze tří dosud rozhodujících členů senátu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 4 T 238/2008, rozhodl v trestní věci obviněného JUDr. J. V. tak, že podle §31 odst. 1tr. ř. z důvodu uvedeného v §30 odst. 2 tr. ř. je předseda senátu Okresního soudu v Liberci Mgr. P. P. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obžalovanému JUDr. J. V. .
Proti usnesení podal stížnost státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 55 To 3/2009, podle §149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Okresního soudu v Liberci zrušil.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 4 T 238/2008, byl obviněný JUDr. J. V. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce pro skutky kvalifikované jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl obviněný stíhán.
Proti tomuto rozsudku podal v zákonné osmidenní lhůtě odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci v neprospěch obviněného.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, podal dne 5. 9. 2011 návrh na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. mimo jiné s tím, že jedním ze svědků vystupujícím ve věci je Mgr. K. K., který je od roku 1993 soudcem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a řadu let působil na úseku trestním. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 1 Ntd 13/2011, byla trestní věc obviněného JUDr. J. V. podle §25 tr. ř. odňata Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soudu odvolacímu a přikázána Krajskému soudu v Hradci Králové.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 10 To 467/2011, rozhodl o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podaném proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 4 T 238/2008, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci. Dále podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána jiným senátem, bez účasti kteréhokoliv ze tří dosud rozhodujících členů senátu.
Ministr spravedlnosti podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného JUDr. J. V.. Podle stěžovatele byl zákon v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanovení §262 tr. ř. s přihlédnutím k §9 odst. 1 a §30 odst. 1, odst. 2 tr. ř.
K výroku, jímž byl na podkladě odvolání státního zástupce zprošťující rozsudek soudu prvního stupně zrušen, nevznesl ministr spravedlnosti žádné námitky. Výrok, jímž Krajský soud v Hradci Králové nařídil, aby věc projednal a rozhodl Okresní soud v Liberci, však pokládá za odporující zásadám stanoveným v §262 tr. ř.
Stěžovatel odkázal na znění ustanovení §262, §9 odst. 1 a §30 odst. 1, odst. 2 tr. ř. s tím, že těmito ustanoveními se Krajský soud v Hradci Králové důsledně neřídil. Krajský soud v Hradci Králové odůvodnil své rozhodnutí tím, že dosavadní průběh řízení před Okresním soudem v Liberci zavdává důvod ke vzniku pochybností o nepodjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně, kdy zásadní pochybnosti vzbuzuje otázka vyloučení předsedy senátu Mgr. P. P. z vykonávání úkonů v této trestní věci po podání obžaloby, neboť jmenovaný soudce byl v přípravném řízení přítomen při výsleších důležitých svědků M. Š. a D. K. konaných dle §158a tr. ř. (viz str. 16 a 17 citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové).
Mgr. P. P. se jako soudce v přípravném řízení zúčastnil výslechů svědků M. Š. a D. K. konaných dle §158a tr. ř., přičemž na tento fakt poukazovalo již usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 4 T 238/2008. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. l. 2009, sp. zn. 55 To 312/2009, však bylo konstatováno, že soudce, který se podle §158a tr. ř. zúčastnil neodkladného nebo neopakovatelného úkonu spočívajícím ve výslechu svědka nebo v rekognici při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele, není po podání obžaloby z úkonů dalšího řízení vyloučen ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř. a důvod vyloučení předsedy senátu Mgr. P. P. podle §30 odst. 2 tr. ř. v dané věci dán není.
Dle názoru stěžovatele argumentace Krajského soudu v Hradci Králové, že pouhým zrušovacím rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, nebyla otázka vyloučení či nevyloučení soudce nijak definitivně vyřešena, je v naprostém rozporu s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Za daného stavu věci Krajský soud v Hradci Králové revidoval pravomocné rozhodnutí soudu stojícího na stejné úrovni v soudní hierarchii, tj. soudu nadaného stejnou věcnou příslušností jako je on sám, a takový postup lze označit jako nezákonný. Je-li tu totiž o určité právní otázce pravomocné rozhodnutí soudu (navíc stejného stupně) a nejde-li o otázku viny obžalovaného, byl Krajský soud v Hradci Králové takovým rozhodnutím vázán (srov. §9 odst. 1 tr. ř.).
Také argumentace Krajského soudu v Hradci Králové, že v dané věci přichází v úvahu vyloučení soudce Mgr. P. P. pro poměr k věci podle §30 odst. 1 tr. ř., nemá oporu ve spise ani v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Citované ustanovení hovoří o vyloučení soudce pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům a zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, v důsledku něhož nemůže soudce nestranně rozhodovat. Takovým poměrem je nutno rozumět např. stav, kdy soudce či jemu blízké osoby byly poškozeny projednávanou trestnou činností, nebo soudce byl svědkem trestné činnosti, nebo stav, kdy má soudce k osobám uvedeným v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. poměr příbuzenský, švagrovský, blízce přátelský či naopak nepřátelský, družský apod. Pouhá účast na neodkladném či neopakovatelném úkonu nebo při rekognici, při němž soudce pouze sleduje zákonnost prováděného úkonu, však takovým poměrem není. Pokud by zákonodárce chtěl, aby účast u neodkladného či neopakovatelného úkonu, nebo při rekognici, byla důvodem pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení, nepochybně by příslušnou novelu trestního řádu přijal, což se však nestalo, a obecné soudy nejsou nadány zákonodárnou pravomocí. Při hodnocení důvodů, pro které je soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, je nutno vycházet z platného a účinného zákona, je-li jeho text jasný, nikoli z důvodové zprávy předkladatele novely trestního řádu, popř. z názorů de lege ferenda prezentovaných v odborné literatuře. Postupem naznačovaným Krajským soudem v Hradci Králové v odůvodnění usnesení ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 10 To 467/2011, při němž by soud ještě před provedením důkazu hodnotil váhu takového důkazu, by docházelo k nezákonné libovůli soudce při posuzování otázky vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení, potažmo k vyvolávání stavu značné právní nejistoty.
Rovněž poukaz Krajského soudu v Hradci Králové na vznik pochybností o nepodjatosti předsedy senátu nalézacího soudu z důvodu jeho nečinnosti není namístě, neboť s ohledem na množství nevyřízených věcí (i starších než je předmětná trestní věc) a nápad věcí nových, není v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem neobvyklé, že byly v roce 2010 nařizovány věci napadlé v roce 2008. Skutečnost, že se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci již předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, není sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (srov. č. 49/1995 Sb. rozh. tr.). Navíc je nutno zdůraznit, že postup odvolacího soudu podle §262 tr. ř. by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Postup podle §262 tr. ř. nelze použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu I. stupně, shodného s míněním odvolacího soudu.
Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09). Fakt, že dva věcně stejně příslušné soudy, tj. krajské soudy, mají na otázku vyloučení soudce Mgr. P. P. v dané věci odlišný názor, vyvolává značnou nejistotu.
Nařízením, aby věc byla projednána jiným senátem, bez účasti kteréhokoliv ze tří dosud rozhodujících členů senátu, porušil Krajský soud v Hradci Králové zákon v neprospěch obviněného, neboť jeho postupem dochází k nezákonnému průlomu do ústavní zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Toto zákonné ustanovení umožňuje odvolacímu soudu při zrušení věci rozhodnout, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, z důležitých důvodů může nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Postup podle věty první by měl být výjimečný a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu. Postup podle věty druhé je průlomem do zásady místní příslušnosti, jež je rozvedením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Lze tak měnit pouze příslušnost místní, ale jen za předpokladu existence důležitých důvodů, které stěžovatel v písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona příkladmo jmenuje. Za základní kritérium však pokládá, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. ř. a vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu, kterýžto princip je uveden v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto důležité důvody musí být zřetelné a zřejmé, jejich existence musí být prokázána, přičemž rozhodnutí o delegaci věci je rozhodnutím zcela výjimečným.
Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. zrušil v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové výrok, podle něhož se podle §262 tr. ř. nařizuje, aby věc byla projednána jiným senátem, bez účasti kteréhokoliv ze tří dosud rozhodujících členů senátu, a aby zrušil i všechna případná rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pozbyla-li v důsledku zrušení svého podkladu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 4 T 238/2008, Nejvyšší soud zjistil, že soudce Okresního soudu v Liberci Mgr. P. P. byl v přípravném řízení dne 2. 5. 2007 přítomen výslechu svědka M. Š. konaného jako neodkladný úkon podle §158a tr. ř. Z protokolu založeném na čl. 127 – 133 spisu vyplývá, že soudce Mgr. P. P. do výslechu svědka žádným způsobem nezasahoval a vystupoval zde pouze jako garant zákonnosti průběhu prováděného úkonu. Rovněž v případě výslechu svědka D. K. nevyplývají z protokolu založeném na čl. 137 – 141 spisu žádné skutečnosti svědčící o zasahování tohoto soudce do průběhu výslechu.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 4 T 238/2008, rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §30 odst. 2 tr. ř. je předseda senátu Okresního soudu v Liberci Mgr. P. P. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obžalovanému JUDr. J. V.. Okresní soud svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že Mgr. P. P. se jako soudce v přípravném řízení zúčastnil výslechu svědků M. Š. a D. K. konaných dle §158a tr. ř .
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ke stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci usnesením ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 55 To 3/2009, podle §149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Okresního soudu v Liberci zrušil. V odůvodnění usnesení uvedl, že výčet důvodů zakládajících vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení uvedený v §30 odst. 2 tr. ř. je taxativní a analogií jej nelze rozšiřovat. To ovšem neznamená, aby takový soudce byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř., pokud důvody pro takový postup budou na straně soudce dány .
Následně okresní soud po provedeném dokazování (kdy podrobně vyslechl svědka M. Š., přečetl výpověď svědka D. K.) vyhlásil dne 28. 4. 2011 rozsudek, sp. zn. 4 T 238/2008, jímž byl obviněný JUDr. J. V. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Proti rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jemuž byla věc na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze postoupena. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 10 To 467/2011, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci. Dále podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána jiným senátem, bez účasti kteréhokoliv ze tří dosud rozhodujících členů senátu.
K výroku dle §262 tr. ř. v odůvodnění odvolací soud uvedl, že: „ Zásadní pochybnosti vzbuzuje otázka vyloučení předsedy senátu Mgr. P. P. z vykonávání úkonů v této trestní věci po podání obžaloby, neboť jmenovaný soudce byl v přípravném řízení přítomen při výsleších důležitých svědků M. Š. (čj. 127 - 133) a D. K. (č. l. 137 - 141), konaných podle §158a tr. ř.
Původní záměr předkladatele novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 byl vyloučit po podání obžaloby ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř. také soudce, který se zúčastní výslechu svědka či rekognice podle §158a tr. ř., neboť je nevhodné, aby tentýž soudce po podání obžaloby hodnotil obsah výslechů svědků či rekognice, jimž byl v přípravném řízení přítomen, a opíral o ně své skutkové závěry, protože soud by měl vycházet z bezprostředního hodnocení důkazů provedených v jednací síni, nikoliv z hodnocení, která si učinil soudce při dokazování ještě před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání. Také sama důvodová zpráva k novele trestního řádu, provedené pak zákonem č. 265/2001 Sb., jímž bylo do trestního řádu inkorporováno ustanovení §158a tr. ř., říkala, že "pokud bude soudce přítomen při provádění důkazů před zahájením trestního stíhání jako osoba, která má garantovat zákonný průběh těchto úkonů, je nevhodné, aby po podání obžaloby tyto důkazy hodnotil a opíral o ně svůj závěr o vině. Soud by měl vycházet z bezprostředního hodnocení důkazů provedených v jednací síni, nikoliv z hodnocení, která si učinil soudce při dokazování ještě předtím, než bylo zahájeno trestní stíhání. Z tohoto důvodu se ustanovení §30 odst. 2 doplňuje v tom smyslu, že soudce, který se provádění uvedených úkonů zúčastnil, je po podání obžaloby z úkonů dalšího řízení vyloučen."
Nakonec však zákonodárce takto zmíněné ustanovení nedoplnil, a proto soudce, který se provádění uvedených úkonů zúčastnil, není po podání obžaloby vyloučen podle §30 odst. 2 tr. ř.“
Krajský soud také odkázal na všeobecně uznávaný komentář k trestnímu řádu, a to ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. (Šámal a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 238) s tím, že soudce se v průběhu prověřování na počátku trestního řízení může zúčastnit podle §158a tr. ř. úkonu, který nebude mít pro další průběh trestního řízení i konečné hodnocení důkazů v hlavním líčení žádný či podstatný význam a bylo by proto nelogické, aby i taková účast, která ho nemohla žádným způsobem ovlivnit, ho vylučovala z dalšího projednávání trestní věci. Podle dalšího všeobecně uznávaného komentovaného trestního řádu je soudce, který se zúčastnil úkonu podle §158a tr. ř., vyloučen z rozhodování věci po podání obžaloby (Jelínek, L. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 707). V souladu s těmito názory má krajský soud za to, že přinejmenším v případech, kdy se soudce zúčastnil podle §158a tr. ř. pro posouzení věci nikoli zcela nepodstatných výslechů svědků či rekognic, je po podání obžaloby vyloučen podle §30 odst. 1 tr. ř.
Jelikož jsou okolnosti, o kterých vypovídali svědci M. Š. a D. K., pro posouzení věci významné, dospěl krajský soud k závěru, že vznikají pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu nalézacího soudu. Krajský soud v Hradci Králové se s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jímž bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 4 T 238/2008, neztotožnil a konstatoval, že jestliže otázka vyloučení předsedy senátu Mgr. P. P. byla již jednou nastolena a bylo o ní rozhodováno, mělo o ní být také nějak rozhodnuto - v pozitivním či negativním smyslu. Pouhým zrušovacím rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, však nebyla podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové otázka vyloučení či nevyloučení soudce nijak definitivně vyřešena.
Ve věci tedy již z těchto zmíněných důvodů vznikají pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu nalézacího soudu. K nim přistupuje jednostranné hodnocení důkazů soudem (ve věci rozhodujícím senátem) a dále fakt, že okresní soud od doručení zmíněného zrušovacího usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 26. ledna 2009 do září 2010 (kdy poprvé nařídil hlavní líčení) nevykonával ve věci (alespoň podle obsahu spisu) žádné úkony, byl tedy přibližně jeden a tři čtvrtě roku zcela nečinný, ačkoli jde o věc, kde se časový odstup od projednávaných skutků významně podílí na zhoršování kvality důkazů. To vše jsou skutečnosti, které by mohly vyvolávat závažné pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu, ale potažmo i dalších dvou členů senátu, kteří se podíleli na rozhodování ve věci.
Jak již bylo uvedeno shora Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, se ve zrušujícím usnesení ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 55 To 3/2009, zabýval právě otázkou důvodů vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení a konstatoval, že výčet důvodů zakládajících vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení uvedený v §30 odst. 2 tr. ř. je taxativní a analogií jej nelze rozšiřovat. Soudce, který se podle §158a tr. ř. zúčastnil neodkladného nebo neopakovatelného úkonu spočívajícím ve výslechu svědka nebo v rekognici při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele, není po podání obžaloby z úkonů dalšího řízení vyloučen ve smyslu §30 odst. 2 věta druhá tr. ř.
Argumentace Krajského soudu v Hradci Králové, že pouhým zrušovacím rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, nebyla otázka vyloučení či nevyloučení soudce nijak definitivně vyřešena , je v naprostém rozporu s tím, co bylo uvedeno v odůvodnění zmiňovaného zrušujícího usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, neboť jak bylo konstatováno shora, krajský soud v citovaném rozhodnutí řešil právě otázku důvodů vyloučení soudce dle §30 odst. 2 věta druhá tr. ř. a dospěl k závěru, že důvod vyloučení předsedy senátu Mgr. P. P. podle §30 odst. 2 tr. ř. v dané věci dán není. Za daného stavu tak Krajský soud v Hradci Králové, ve vztahu k ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., revidoval pravomocné rozhodnutí soudu a takový postup lze označit jako nezákonný.
Novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, byl do trestního řádu včleněn §158a, podle kterého, je-li k prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.
Důvodová zpráva k návrhu novely trestního řádu č. 265/2001 Sb., na kterou v odůvodnění stížností pro porušení zákona napadeného usnesení odkazoval Krajský soud v Hradci Králové, skutečně navrhovala změnu ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., když konstatovala, že pokud bude soudce přítomen při provádění důkazů před zahájením trestního stíhání jako osoba, která má garantovat zákonný průběh těchto úkonů, je nevhodné, aby po podání obžaloby tyto důkazy hodnotil a opíral o ně svůj závěr o vině, a ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. by proto mělo být doplněno v tom smyslu, že soudce, který se provádění uvedených úkonů zúčastnil, je po podání obžaloby z úkonů dalšího řízení vyloučen. Uvedená změna ovšem do novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. zapracována nebyla.
Také zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky dne 29. 9. 2004 týkající se vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. k problematice vyloučení soudce, který se účastnil úkonu podle §158a tr. ř., z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby konstatuje, že by soudce, který se účastnil úkonu podle §158a tr. ř., měl být vyloučen ze soudního projednání věci, v níž byl takový úkon proveden, a to buď podle §30 odst. 1 tr. ř., nebo podle analogie ustanovení §30 odst. 2 věta druhá tr. ř.
K výše uvedenému je třeba uvést, že od účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. byl trestní řád vícekráte pozměňován příslušnými novelami, žádná ovšem ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. nezměnila. Poslední úprava §30 odst. 2 věta druhá tr. ř. byla přitom provedena zákonem č. 459/2001 Sb. ze dne 6. 12. 2011. Je nepochybné, že pokud by zákonodárce chtěl, aby účast soudce u neodkladného či neopakovatelného úkonu, nebo při rekognici, byla důvodem pro vyloučení tohoto soudce z úkonů trestního řízení, příslušnou novelu trestního řádu by přijal, což se však nestalo. Obecné soudy nejsou nadány zákonodárnou pravomocí a při hodnocení důvodů, pro které je soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, proto musí vycházet z platného a účinného zákona (je-li jeho text jasný), nikoli z důvodové zprávy předkladatele novely trestního řádu, popř. z názorů de lege ferenda prezentovaných v odborné literatuře.
Zde je vhodné odkázat i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích mimo jiné konstatoval, že za důvod vyloučení se tu podle §30 odst. 2 tr. ř. považuje jen to, že soudce v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Výčet těchto tří způsobů, jimiž soudce zasahuje do přípravného řízení, je taxativní , což znamená, že jiné způsoby jeho ingerence do přípravného řízení samy o sobě nejsou důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. Nevyžaduje se zde přitom, na rozdíl od §30 odst. 1 tr. ř., skutečná existence pochybností o nestrannosti soudce, neboť možnost jejich existence se zde pro vymezené případy presumuje (např. rozh. NS ČR sp. zn. 7 Tdo 630/2005, 7 Tdo 1182/2006) . Podle ust. §30 odst. 2 věty druhé platného tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen pouze "soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba" (srovnej rozh. NS ČR sp. zn. 11 Tdo 845/2011).
Podle §262 věta první tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Jestliže došlo k vrácení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí, je pravidlem její projednání před týmž senátem (samosoudcem), který před tím vydal napadený rozsudek, jenž byl zrušen. Odvolací soud nařídí projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu zpravidla tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu (samosoudce) ve vztahu k projednávané věci nebo jde o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že je nutné její projednání zkušenějším soudcem, v případě průtahů v řízení, nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně. Postup podle první věty by měl být výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo jen jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. ÚS 45/98, má být postup odvolacího soudu podle §262 tr. ř. výjimkou.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že soudce Mgr. P. P. je z důvodů uvedených v ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen a s přihlédnutím k jednostrannému hodnocení důkazů a faktu, že od ledna 2009 do září 2010 nevykonával ve věci žádné úkony i z důvodů uvedených v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., a to nejen předseda senátu, ale celý senát.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. jednoznačně definuje materiální předpoklad, jehož existence může pochybnosti o nestrannosti soudce odůvodnit, a tím je „poměr k projednávané věci nebo osobám“. Pod tento pojem jsou v praxi podřazovány dvě situace. První z nich – poměr k věci – lze označit jako „konflikt zájmů“, v němž nejde o subjektivní pocit soudce samotného, nýbrž o objektivní skutečnost, že konkrétní soudce má zájem na tom, aby konkrétní spor, v němž má rozhodovat, dopadl určitým způsobem. V posuzované věci by tak muselo jít o případ, že soudce není schopen dodržet základní zásady trestního řízení, jež jsou uvedeny v ustanovení §2 tr. ř., a má konkrétní zájem na výsledku trestního řízení, jež je proti obviněnému vedeno. Druhá situace nastává tehdy, lze-li očekávat, že soudce bude nakloněn jedné ze stran sporu z důvodů jiných, než jsou jeho vlastní zájmy, nikoli z důvodů subjektivních, ale objektivně existujícího „poměru k účastníkům“. Z tohoto důvodu bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském nebo obdobném (např. vztah druha a družky), ale též ve vztahu úzce přátelském či naopak nepřátelském.
V této souvislosti je třeba uvést, že krajský soud v napadeném usnesení neuvádí ani jedinou okolnost, která by svědčila o vztahu soudce (předsedy senátu, přísedících) k projednávané věci či o jeho (jejich) poměru k účastníkům ve výše uvedeném smyslu. Podle odůvodnění napadeného usnesení je důvodem rozhodnutí o vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. skutečnost, že okresní soud od doručení zrušujícího rozhodnutí byl jeden a tři čtvrtě roku nečinný, a dále jednostranné hodnocení důkazů soudem.
Takovýto postup však podle názoru Nejvyššího soudu není správný. Vyhraněný názor na hodnocení důkazů nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř., když u ostatních zde uvedených důvodů vyloučení je zřejmé, že na ně vyhraněný názor v hodnocení důkazů jednoznačně nedopadá.
Jak již bylo uvedeno shora z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů. Připuštění tohoto důvodu vyloučení orgánu činného v trestním řízení není možné ani v obecné rovině, protože odlišnost názoru na hodnocení důkazů není v činnosti těchto orgánů ničím výjimečným. Na tuto situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o činnost soudů, např. v ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Právním názorem je i názor na otázky procesního práva, tedy i názor na hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud však nesmí ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazně pokyny, nýbrž může soud I. stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno a čím je třeba se znovu zabývat. Trestní řád tedy přímo předpokládá, aby věc rozhodoval i soudce či přísedící, jehož názor na hodnocení důkazů je odlišný od názoru odvolacího soudu, a to bez ohledu na to, zda se s názorem odvolacího soudu ztotožní. Odvolací soud podle §262 tr. ř. může též nařídit, aby věc po zrušení byla projednána a rozhodnuta soudem prvního stupně v jiném složení senátu. Také z této skutečnosti je zřejmé, že odlišný názor na hodnocení důkazů jako důvod vyloučení soudce neobstojí.
Stejná situace je i v případě odkazu na nečinnost soudu, aniž by odvolací soud zhodnotil situaci u soudu v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, konkrétně u Okresního soudu v Liberci odkazem na množství nevyřízených věcí (i starších, než je předmětná věc) a nápad věcí nových.
Z textu ustanovení §30 odst. 2 věta druhá tr. ř. je zřejmé, že jde o výpočet taxativní , přičemž účast soudce na neodkladném nebo neopakovatelném úkonu spočívajícím ve výslechu svědka podle §158a tr. ř. v tomto výčtu uvedeno není. Nevyžaduje se zde přitom na rozdíl od §30 odst. 1 tr. ř. skutečná existence pochybností o nestrannosti soudce, neboť možnost jejich existence se zde pro vymezené případy presumuje .
Opodstatnění presumpce pochybností o nestrannosti soudce po podání obžaloby je zřejmé především v případě soudce, který rozhodoval v přípravném řízení o vazbě osoby či příkazu k zatčení. Podstatou rozhodování o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení, je zjištění existence některého z vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a) až c) tr. ř., přičemž současně musí být splněna podmínka, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou dány zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Soudce rozhodující o vazbě, resp. příkazu k zatčení, tak musí zhodnotit dosud shromážděné důkazy, a to i z pohledu posouzení možné viny obviněného, byť v tomto stádiu řízení činí závěry jen v rovině určité pravděpodobnosti, nikoli závěry kategorické jako po skončení dokazování v hlavním líčení. Nicméně nutno připustit, že při posuzování shora uvedených podmínek pro rozhodnutí o vazbě, resp. vydání příkazu k zatčení, je soudce nucen zaujímat stanovisko k otázce viny obviněného v takové míře, že to může mít vliv na jeho další postoj k otázce viny obviněného při dalším rozhodování po podání obžaloby v předmětné věci. Zákonodárce zde tedy z uvedených důvodů presumuje zvýšenou možnost ohrožení nestrannosti soudce a současně vysoké riziko vzniku pochybností o jeho nestrannosti ze strany účastníků řízení a veřejnosti, které mají být eliminovány prostřednictvím ustanovení §30 odst. 2 věta druhá tr. ř.
To, že zákonodárce mezi rozhodnutí v přípravném řízení, která mají vzbuzovat možnost vzniku pochybností o nestrannosti soudce při jeho rozhodování po podání obžaloby, „vyzdvihl“ vedle rozhodnutí o vazbě a vydání příkazu k zatčení i rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky, nutno pochopitelně respektovat. Nelze to však podle názoru Nejvyššího soudu interpretovat tak, že analogicky by se vyloučení soudce podle §30 odst. 2 věta druhá tr. ř. mělo vztahovat i na všechna další rozhodnutí, která jsou s rozhodnutím o nařízení domovní prohlídky srovnatelná.
V této souvislosti nutno odkázat na již zmíněné ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., které stanoví možnost vyloučení soudce pro (mimo jiné) poměr k projednávané věci . Lze proto připustit, že při rozhodnutích v jednotlivých, konkrétních případech (nikoli obecně) neuvedených v §30 odst. 2 věta druhá tr. ř. dojde k řešení otázky viny obviněného soudcem v takové míře, že to bude vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti takového soudce pro rozhodování po podání obžaloby. Jak již bylo konstatováno shora, v dané trestní věci byl následně rozhodující předseda senátu v přípravném řízení dne 2. 5. 2007 přítomen výslechu svědků M. Š. a D. K. konaných jako neodkladný úkon podle §158a tr. ř., přitom do výslechu svědků žádným způsobem nezasahoval a vystupoval zde pouze jako garant zákonnosti průběhu prováděného úkonu .
Z ustanovení §262 tr. ř. vyplývá, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, a proto postup podle §262 tr. ř. pro přidělení věci jinému soudci, je nutno chápat jako postup zcela výjimečný, když za zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu veřejné moci, která byla soudům svěřena, je nutno považovat ústavní princip zákonného soudce, což pro každého účastníka řízení představuje záruku zachování předem daných zásad přidělování věcí. Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09). Fakt, že dva věcně stejně příslušné soudy, tj. krajské soudy, mají na otázku vyloučení soudce Mgr. P. P. v dané věci odlišný názor, vyvolává značnou nejistotu.
Zmíněný pohled na postup soudu druhého stupně, tj. nerespektování čl. 38 odst. 1 Listiny, vede k závěru, že za situace, kdy soud druhého stupně postupoval podle §262 tr. ř. a nařídil, aby věc byla projednána jiným senátem (kdy uvedený postup nemusí obviněnému vyhovovat, neboť původním senátem byl obžaloby zproštěn), aniž by pro takový svůj závěr měl bezpochybné, zřetelné a jednoznačné indicie plynoucí ze znění §30 odst. 1, odst. 2 tr. ř., došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 10 To 467/2011, byl porušen zákon v ustanovení §262 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §30 odst. 1, odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. J. V. . Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímto postupem tak došlo k plné nápravě vzniklého protiprávního stavu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata