Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 07.09.2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 196/54 SbNU 411 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.1922.09.1
Právní větaPrvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Jinými slovy, účelem tohoto práva je zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem.Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v I. stolici jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.Institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §262 tr. ř. je stanovena jistá výjimka.
ECLI:CZ:US:2009:1.US.1922.09.1
sp. zn. I. ÚS 1922/09NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 7. září 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ž. proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2009 č. j. 4 To 63/2008-5745, jímž se nařizuje, aby stěžovatelova věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.VýrokI. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 3Ústavy České republiky, resp. čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod bylo výrokem II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2009 č. j. 4 To 63/2008-5745 v části, jíž se podle §262tr. ř. nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 1Listiny základních práv a svobod.II. Výrok II. tohoto rozhodnutí se v rozsahu výše uvedeném proto ruší.Odůvodnění:I.1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 7. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 38 odst. 1 a 2Listiny základních práv a svobod.2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v tom, že výše uvedeným rozhodnutím byl již potřetí zrušen zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně, přičemž věc byla vrchním soudem podle §262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařízena k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Dle názoru stěžovatele však pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky a vrchní soud toto své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, které důvody vedly vrchní soud ke zrušení rozsudku nalézacího soudu a které k aplikaci §262tr. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že hlavním důvodem pro odnětí a přikázání věci k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu je nerespektování právního názoru vysloveného v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu. Podle stěžovatele má však oprávnění odvolacího soudu zavázat nalézací soud právním názorem své mantinely, kdy ten musí být dostatečně srozumitelný, přičemž odvolací soud není oprávněn sám činit závěry o důkazech odchylné od závěrů obsažených v napadeném rozsudku nebo nařizovat nalézacímu soudu, k jakým závěrům má po provedení důkazů dospět. Stěžovatel má za to, že odvolací soud opakovaně překročil hranici přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, když nevyřkl žádný právní názor ve smyslu tr. ř., ale pouze hodnotil důkazy, z tohoto hodnocení dovodil odlišné závěry a instruoval nalézací soud, jak má důkazy hodnotit a jaké má učinit skutkové a právní závěry.3. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaný výrok II. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v části, jíž se podle §262tr. ř. nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, svým nálezem zrušil. 4. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím příslušného předsedy senátu JUDr. Stanislava Urbance plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.II.5. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 10/2003, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.6. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 10/2003-4931 ze dne 20. 2. 2006 byl stěžovatel spolu s dalšími 5 obžalovanými podle §226 písm. b)tr. ř. mimo jiné zproštěn obžaloby pro skutek uvedený pod bodem I. obžaloby (č. l. 4242). Na základě odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci po provedení veřejného zasedání rozsudkem ze dne 23. 1. 2007 č. j. 4 To 47/2006-5324 tak, že ve vztahu ke zprošťujícímu výroku (viz výše) věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byť bylo dokazování soudem prvního stupně provedeno v rozsahu daném ustanovením §2 odst. 5tr. ř., je zprošťující výrok přinejmenším předčasný, neboť se ne zcela ztotožnil s hodnocením důkazů, jak ho provedl nalézací soud, a s právními závěry, ke kterým na základě tohoto hodnocení dospěl (č. l. 5376). Vrchní soud vytkl soudu nalézacímu, že nevěnoval dostatečnou pozornost celkové hospodářské a ekonomické situaci RZ, s. ú. d., a v tomto směru také dostatečně nehodnotil provedené důkazy. Tento závěr odůvodnil odvolací soud tím, že pokud by se prokázalo, že obžalovaní věděli o negativní hospodářské a finanční situaci RZ, s. ú. d., a přesto realizovali pro družstevní záložnu nevýhodnou investici, která se v konečném důsledku odrazila na celkovém ukončení činnosti RZ, s. ú. d., a s tímto následkem byli srozuměni, bylo by možno u nich dovozovat trestní odpovědnost pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku. Následně pak vrchní soud odkazuje na jeden z nalézacím soudem provedených důkazů, a to na znalecký posudek, cituje závěry v něm obsažené, které směřují právě k výše uvedené trestněprávní kvalifikaci jednání obžalovaných. Závěrem pak vrchní soud uvedl, že "[t]eprve po takto provedeném podrobném hodnocení provedených důkazů (přitom se ponechává na úvaze nalézacího soudu, zda případné dokazování v tomto směru dále doplní, zejména k subjektivní stránce jednání obžalovaných) bude moci nalézací soud uzavřít, zda jednotliví obžalovaní svým jednáním naplnili skutkovou podstatu některého z trestných činů, pokud ano, kterého a jakou formou zavinění způsobili následek vzniklý tímto jednáním. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně bude muset ve věci provádět nové hodnocení důkazů, založené na pečlivém hodnocení všech okolností případu majících význam pro ustálení skutkového děje, o němž nevzniknou důvodné pochybnosti, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu (§2 odst. 6tr. ř.), přičemž tato činnost je výsadním právem soudu prvního stupně, a je dána možnost, že obžalovaní budou skutkem, pro nějž byli napadeným rozsudkem zproštěni, uznáni vinnými, nezbylo, než napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v této části podle §258 odst. 1 písm. b), d)tr. ř. zrušit a podle §259 odst. 1tr. ř. vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí" (č. l. 5378).7. Krajský soud v Brně dne 2. 5. 2007, po provedeném hlavním líčení, na kterém nebylo provedeno další dokazování (obžalovaní ani státní zástupce žádné důkazy ani nenavrhli), vydal rozsudek č. j. 53 T 10/2003-5426, kterým všechny obžalované opětovně zprostil obžaloby za výše uvedený skutek (bod 6). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval průběh a výsledky provedeného dokazování, na základě čehož pak obsáhle (č. l. 5454 až 5463) rozebral hospodářskou a ekonomickou situaci RZ, s. ú. d., a celého sektoru družstevních záložen na konci 20. století (zejm. ve vztahu k vrchním soudem citovanému znaleckému posudku), kdy se vypořádal se všemi "výtkami" odvolacího soudu stran nedostatečného hodnocení důkazů a naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nalézací soud dospěl k závěru, že zavedení nucené správy a následné ukončení činnosti RZ, s. ú. d., nelze přičítat jednání obžalovaných popsanému pod bodem I. obžaloby, ale jiné činnosti vedení záložny, pro kterou však není obžaloba vedena, a celkové krizi a nedůvěře střadatelů v sektor družstevních záložen.8. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, a to v neprospěch všech obžalovaných. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 4 To 53/2007-5541 na neveřejném zasedání dne 19. 12. 2007 tak, že odvoláním napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil. V úvodu odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 5549) kritizuje vrchní soud neprovedení dalších důkazů nalézacím soudem, když se ztotožňuje s touto výtkou uvedenou státním zástupcem v jeho odvolání. Vrchní soud pak uvedl, že "... Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 23. 1. 2007 nalézacímu soudu výslovně neuložil žádné doplnění dokazování (nebyl tedy ani shledán důvod pro zrušení původně napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. c)tr. ř.), na druhou stranu ale výslovně uvedl, že ponechává na úvaze nalézacího soudu, zda případně dokazování doplní, zejména k subjektivní stránce jednání obžalovaných. Přitom zároveň nalézacímu soudu vytkl nesprávné a nedostatečné hodnocení dosud provedených důkazů, a to zejména z hlediska posouzení oné subjektivní stránky jednání obžalovaných. Pokud tedy nalézací soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 5. 2007 na straně 4 jeho odůvodnění uvedl, že žádné doplnění dokazování neprovedl proto, že mu to nenařídil odvolací soud a nenavrhli to ani státní zástupce a obžalovaní, pak s takovým názorem se nelze ztotožnit, zejména za situace, kdy nalézací soud ve věci rozhodl zcela ve shodě se svým původním rozhodnutím a své rozhodnutí téměř shodně odůvodnil, aniž by se podrobněji věnoval právě hodnocení subjektivní stránky jednání obžalovaných" (č. l. 5549). 9. (1) K celkové ekonomické situaci RZ, s. ú. d., uvedl nalézací soud, že vzhledem k celkovému nárůstu vkladů v první polovině roku 1999 nelze hovořit o špatné ekonomické situaci (vklady za rok 1998 a 1999 v hodnotě téměř 1 miliardy Kč ke ztrátě 12 milionů Kč v roce 1998). Negativní hospodářské výsledky z let 1996-1998 jsou dle názoru nalézacího soudu vzhledem k investicím do rozvoje centrály a poboček pochopitelné. Dle názoru odvolacího soudu však nebyl dostatečně vyhodnocen vliv investice na platební schopnost záložny v návaznosti na strukturu jejích závazků, kdy nalézací soud zcela opominul fakt, že pokud dochází k nárůstu vkladů, znamená to na druhou stranu nárůst částek potřebných k výplatám. Pokud hospodaření záložny vykazovalo milionové ztráty, nebylo namístě provést investici na kapitálovém trhu, ze které rozhodně nebylo možno v nejbližší době předpokládat ekonomický přínos (č. l. 5550). (2) Dále pak odvolací soud kritizuje závěr o tom, že obžalovaní předmětnou investici učinili po několika měsících posuzování. Dle názoru vrchního soudu však není zřejmé, na základě jakých důkazů k takovému závěru nalézací soud dospěl, když z provedeného dokazování (zejm. z výpovědí svědků) takový závěr učinit nelze, naopak z výpovědi svědka M. je patrno, že tak bylo učiněno bez relevantních ekonomických podkladů (č. l. 5551). (3) Odvolací soud dále vytkl soudu nalézacímu, že se dostatečně nevěnoval hodnocení podílu záložny na zakoupených akciích z hlediska hrozby zvýšení nákladů souvisejících s povinným odkupem akcií od minoritních akcionářů, a to v době, kdy záložna neměla prakticky žádné další vlastní prostředky. (4) Odvolací soud dále uložil nalézacímu soudu povinnost se podrobně zabývat otázkou, zda v důsledku odkupu akcií nevznikla záložně škoda či případně nedošlo k vážné poruše v hospodářské činnosti této společnosti. Odvolací soud k tomu uvedl, že nepochybně nákupem akcií v tom množství a za těch podmínek došlo k faktickému zablokování finančních prostředků záložny a ke snížení její likvidity pod zákonnou hranici, což ve svém důsledku vedlo Úřad pro dohled nad družstevními záložnami k rozhodnutí o omezení a zákazu činnosti a následně i k rozhodnutí o zavedení nucené správy, v rámci které byly předmětné akcie prodány nuceným správcem pod jejich nákupní cenou. Právě rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou by pak dle názoru odvolacího soudu mohl představovat škodu, kterou obžalovaní svým jednáním (slovy odvolacího soudu "nevýhodnou a neuváženou majetkovou dispozicí") v době negativní hospodářské a finanční situace záložny způsobili (č. l. 5552). (5) Odvolací soud dále zopakoval povinnost nalézacího soudu zabývat se právní kvalifikací jednání obžalovaných, a to z hlediska naplnění všech znaků trestných činů porušování povinností při správě cizího majetku, zejména subjektivní stránky tohoto trestného činu. Slovy odvolacího soudu "... vědomosti o negativní hospodářské a finanční situaci RZ, s. ú. d., případné srozumitelnosti s negativním dopadem realizované transakce s předmětnými akciemi na činnost rodinné záložny, která vedla až k ukončení její činnosti i v důsledku této transakce, jejich případné vědomosti, že v souvislosti s tím porušují zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, a případné vědomosti či nejméně srozumitelnosti s tím, že v důsledku jejich jednání může být na rodinnou záložnu uvalena nucená správa, při které může dojít k realizaci majetkových hodnot pod jejich cenu, jak to bývá obvyklé v podobných případech, kdy se podnikatelské subjekty dostávají do úpadku. K objasnění těchto námitek bude opět na soudu prvního stupně, aby důsledně opět zvážil doplnění dokazování, zejména výslechem všech obžalovaných" (č. l. 5553). (6) Poslední výtkou odvolacího soudu pak je nedostatečné právní posouzení jednání obžalovaných i jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku, kdy nalézací soud bez bližšího odůvodnění tuto právní kvalifikaci vzal za nemístnou. V této souvislosti pak odvolací soud uvedl zejména ustanovení §11 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění do 30. 4. 2000, které stanovovalo povinnost disponovat s 15% rezervou volných prostředků, jinak řečeno, zda obžalovaní vědomě právě porušením pravidla této likvidity nezapříčinili, že rodinná záložna nebyla schopna vyplácet své členy, což vedlo Úřad pro dohled nad družstevními záložnami k uvalení nucené správy (č. l. 5555). Závěrem pak vrchní soud uvedl, že nalézací soud bude muset doplnit dokazování v naznačeném směru a zejména posoudit jednání všech obžalovaných ze všech uvedených hledisek, přičemž je vázán pokyny k doplnění dokazování a právními názory vyslovenými odvolacím soudem. 10. Po provedeném hlavním líčení, na kterém byli opětovně vyslechnuti obžalovaní a provedeny některé další listinné důkazy, rozhodl Krajský soud v Brně dne 7. 4. 2000 rozsudkem č. j. 53 T 10/2003-5670 tak, že všechny obžalované zprostil obžaloby. K výtce (1) odvolacího soudu zopakoval krajský soud své přesvědčení, že obžalovaní sice byli srozuměni s negativním hospodářským výsledkem let 1996-1998, nicméně vzhledem k prudkému nárůstu vkladů a výši volných prostředků v roce 1999 nelze v rozhodném období hovořit o negativní hospodářské situaci záložny, kdy nikoli předmětná investice, ale následná krize celého sektoru družstevních záložen vedla k regulačním omezením a k uvalení nucené správy. S touto krizí však obžalovaní v rozhodné době počítat nemohli a oprávněně vycházeli z prudkého nárůstu vkladů (č. l. 5702 až 5703). K výtce (2) pak krajský soud uvedl, že z výpovědí svědků je zcela jasně patrno, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu došlo k prověřování a sjednávání předmětné investice (č. l. 5700). K výtce (3) uvedl krajský soud, že v době odkupu akcií měla záložna, na rozdíl od nepodloženého tvrzení odvolacího soudu, naopak velké množství finančních rezerv. Krajský soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o případné povinnosti záložny vyhlásit povinný odkup akcií pro minoritní akcionáře, avšak v období až jednoho roku, přičemž lze důvodně pochybovat o ochotě zejm. bank tyto akcie prodat. A i v případě, že by k odkupu dojít mělo, jednalo by se řádově o jednotky milionů Kč, tedy nelze hovořit o tom, že by nabídka povinného odkupu akcií, vzhledem k nárůstu členských vkladů, byla pro záložnu finančně náročná (č. l. 5701). K výtce (4) uvedl krajský soud, že obžalovaným nelze klást k tíži, že nucený správce prodal, za zcela jiné ekonomické situace a s časovým odstupem, předmětné akcie fakticky hluboce pod jejich nákupní cenou (č. l. 5700). K výtce (5) uvedl krajský soud, že má za prokázané, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, neboť nebylo prokázáno, že ke vzniku škody došlo v souvislosti s jednáním obžalovaných, resp. že jejich jednáním byla způsobena škoda. V této souvislosti pak nelze dovodit ani subjektivní stánku trestného činu, neboť jak uvedeno výše, obžalovaní si nemohli být vědomi negativní ekonomické situace záložny a nemohli předvídat krach sektoru družstevních záložen a následný podhodnocený prodej akcií. K výtce (6) uvedl krajský soud, že má za zcela jasně prokázané, že v době provedení investice měla záložna dostatečné množství rezerv a struktura investic neohrožovala zákonné množství likvidních prostředků, naopak měla záložna množství rezerv o 10 procentních bodů převyšující zákonný limit. Dle názoru nalézacího soudu nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku, neboť tímto jednáním nebyly opatřeny neoprávněné výhody a obžalovaní svým postupem neporušili žádný právní předpis upravující pravidla hospodářského styku. Krajský soud dále uvedl, že se jednalo o déledobou investici do bonitní a prověřené firmy, nikoli jen spekulativní nákup akcií, kdy není ani zřejmý motiv, který by mohl obžalované vést k jakémukoli jednání v neprospěch záložny. 11. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, a to v neprospěch všech obžalovaných. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 4 To 63/2005-5745 na neveřejném zasedání dne 15. 1. 2009 tak, že odvoláním napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a ve výroku II. tohoto usnesení věc vrátil Krajskému soudu v Brně, přičemž přikázal věc rozhodnout v jiném složení senátu. Odvolací soud úvodem doslovně zopakoval výtky ze svého předešlého rozhodnutí a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že nalézací soud "ne zcela dostál" své povinnosti podle §264 odst. 1tr. ř., zrušil odvoláním napadené rozhodnutí a přikázal věc rozhodnout v jiném složení senátu. Jak dále uvedl odvolací soud, nalézací soud "v souladu s pokyny odvolacího soudu provedl doplňující výslechy všech obžalovaných se zaměřením na jejich případnou míru vědomosti o tom, že svým jednáním mohou porušit příslušná ustanovení trestního zákona" (č. l. 5760). Odvolací soud dále uvedl, že "[s]oud prvního stupně se sice v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval všemi okruhy problémů, jak mu uložil ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud, avšak v souladu s názorem státního zástupce, vyjádřeným v jeho opravném prostředku, je nutno konstatovat, že hodnocení provedených důkazů je ze strany nalézacího soudu neobjektivní, jednostranně zaměřené ve prospěch obžalovaných, a proto neodpovídá zákonnému postupu, jak ho ukládá ustanovení §2 odst. 6tr. ř." (č. l. 5761). Odvolací soud dále odkázal na odůvodnění odvolání státního zástupce, které dle jeho vyjádření zcela koresponduje s názorem odvolacího soudu a navíc jej ještě podrobněji rozvádí a odborně argumentuje (sic!) (č. l. 5761). Odvolací soud závěrem uvedl, že s ohledem na rozsah a povahu vad napadeného rozsudku, které opakovaně zjistil v odvolacím řízení, a také s ohledem na nerespektování právního názoru vysloveného v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu, když v tomto směru se shoduje s názorem prezentovaným státním zástupcem jako odvolatelem, napadený rozsudek zrušil a věc přikázal rozhodnout v jiném složení senátu. Odvolací soud dále vytkl soudu nalézacímu úpravu skutkového děje, kterou dle jeho názoru nelze ve výrokové části jakkoli akceptovat.III.12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. 13. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení. 14. Ustanovení čl. 2 odst. 3Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2Listiny stanovuje, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1Ústavy). Pokud se tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002, N 30/25 SbNU 237). 15. V tomto případě se jako klíčová jeví otázka, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce, které je garantováno čl. 38 odst. 1Listiny. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Jinými slovy, účelem tohoto práva je zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Jak již Ústavní soud judikoval, ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny), se sluší "pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na "jinak věcnou správnost" rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru" (nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101). Zatímco účelem manipulativního přidělování věcí charakteristického pro totalitarismus je plnit vůli zadavatele (zpravidla stranických orgánů), účelem práva na zákonného soudce v liberální demokracii je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. objevení smyslu a účelu právní normy, resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)]. 16. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381) uvedl, že "[j]ak vyplývá z judikatury obecných soudů i z názorů trestněprávní teorie, pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, "nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu, a proto v takových případech musí odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1tr. řádu. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny." (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz 45/2006, 2 Tzn 187/96 aj.)." Ústavní soud dále uvedl, že "[v]ady rozsudku nemůže odvolací soud shledat a vytknout tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6tr. řádu, tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b)tr. řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání, Praha, C. H. Beck 2005, s. 1958n a judikatura tam uvedená).".17. Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v I. stolici jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a současně také k porušení základního práva účastníka podle čl. 38 odst. 1Listiny [viz nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999, N 5/13 SbNU 33)].IV.18. Podstatou ústavní stížnosti byly námitky stěžovatele ohledně postupu vrchního soudu, který opakovaně věc vracel krajskému soudu, přičemž svá rozhodnutí odůvodňoval nesouhlasem se způsobem hodnocení důkazů provedeného krajským soudem a následně podle §262tr. ř. nařídil projednání a rozhodnutí ve věci jinému senátu krajského soudu.19. Rozhodnutí podle §262tr. ř. je svou povahou bezpochyby odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25tr. ř. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu) jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271)]. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným ("Postup podle §262 věty první by měl být výjimečným a nelze jej použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu." Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, s. 2045).20. Všechny úvahy dané problematiky je potom namístě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1Listiny (bod 15), které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §262tr. ř. je stanovena jistá výjimka. Ta je ovšem, jak zmíněno výše (bod 19), omezena důležitými důvody, které Ústavní soud v daném případě neshledal. Z připojených spisů jednoznačně vyplývá, že v dané věci bylo prováděno obsáhlé dokazování a z jeho průběhu nelze žádným způsobem dovodit, že krajský soud dokazování prováděl a také hodnotil způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci. Co se týče odvolacím soudem tvrzených "opakovaných vad rozsudku nalézacího soudu" (bod 11) je Ústavní soud toho názoru, že, pomineme-li jistá pochybení v prvním rozsudku nalézacího soudu, která se však týkala jiných trestných činů a odvolací soud je svým rozsudkem napravil, jedná se výhradně o výtky směřující proti hodnocení provedeného dokazování. Vrchní soud poté, co dospěl k závěru, že rozsah dokazování je úplný, kdy krajský soud provedl doplňující výslechy obžalovaných a podrobně se zabýval všemi okruhy problémů, jak mu uložil odvolací soud (bod 11), opakovaně krajskému soudu ve zrušujících usneseních vytkl jeho způsob hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu k celkové ekonomické situaci záložny, upřednostňoval svůj způsob hodnocení důkazů, čímž si v podstatě vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které opakovaně krajskému soudu vnucoval (viz body 6, 8 a 9). Odvolací soud dále uvedl jako další důvod pro odnětí a přikázání věci nerespektování jeho právního názoru nalézacím soudem. K tomu uvádí Ústavní soud, že v průběhu všech tří odvolacích řízení zaměňuje odvolací soud, a zde nezbývá než konstatovat, že patrně ryze účelově tak, aby dosáhl jiného rozhodnutí ve věci (bod 19), své hodnocení důkazů za závazný právní názor (bod 16). Tato skutečnost pak vyvrcholila v pořadí třetím rozhodnutím odvolacího soudu, kdy ten zde již zcela explicitně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem (bod 11), a to i přesto, že uvádí, že bylo dle pokynů doplněno dokazování, a že se nalézací soud podrobně zabýval všemi okruhy problémů, jak mu odvolací soud uložil (bod 11). 21. Za zcela z ústavního pohledu neaprobovatelné je pak třeba považovat odůvodnění postupu vrchního soudu podle §262tr. ř., kdy ten v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na obsah odvolání státního zástupce, se kterým se dle vlastního vyjádření plně ztotožňuje (bod 11). Takovéto odůvodnění však v žádném případě nesplňuje ani elementární požadavky na ně kladené zákonem a zcela opomíjí rozdílnou funkci státního zastupitelství a odvolacího soudu v rámci trestního řízení.22. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud své rozhodnutí o přikázání věci k rozhodnutí v jiném složení senátu řádně, tedy ústavně konformně neodůvodnil (bod 17 a 21). Nadto Ústavní soud neshledal v rozhodnutích Krajského soudu v Brně odvolacím soudem vytýkané vady, které by mohly vést k odnětí a přikázání věci (bod 19 a 20), neboť výtky odvolacího soudu směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného nalézacím soudem (bod 16 a 19). 23. Jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že byť je předmětem tohoto řízení přezkum pouze výroku II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci v části, jímž se podle §262tr. ř. nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, je třeba závěry (zejména bod 16) obsažené v tomto nálezu a v nálezu sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (viz výše) vztáhnout i na zrušující výrok tohoto usnesení. 24. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů Podle ustanovení §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám toto odlišné stanovisko směřující proti výroku i odůvodnění nálezu.Článek 38 odst. 1 Listiny zní: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.". Domnívám se proto, že jestliže je příslušnost soudu a soudce určována zákonem, je zřejmé, že i výjimka stanovená v ustanovení §262 věty první trestního řádu, tzn. výjimka stanovená zákonem, určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. Ustanovení §262 věty první trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit její projednání v jiném složení senátu. Použití a účel této výjimky je nutno posuzovat i s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) trestního řádu, dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení §262 věty první trestního řádu - zvláště v kontextu nyní posuzovaného případu - je možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a snahou vyhnout se tak bezúčelnému protahování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci. Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§264 odst. 1 trestního řádu a též §149 odst. 6 trestního řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu za situace, kdy odvolací soud nemůže rozhodnout sám s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) trestního řádu, znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 311/09 - ve SbNU nepublikováno). Ústavní soud již dříve vyslovil, že postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou. Nikoli běžnou je však i situace nyní posuzovaná, kdy odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil celkem třikrát. Až ve svém třetím usnesení následně aplikoval postup podle ustanovení §262 věty první trestního řádu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 45/98 (ve SbNU nepublikováno), usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998 (U 45/11 SbNU 335)]. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nenařídil nalézacímu soudu rozhodnout věc v jiném složení senátu účelově, jako apriorní pokus o prosazení vlastního skutkového či právního názoru, nýbrž s ohledem na průběh řízení právě s ohledem na výjimečnost nastalé procesní situace - a s ohledem na výjimečný charakter takového postupu - toliko subsidiárně, po vyčerpání předchozích možností. Pouze svévolné, z mezí ustanovení §1 a 2 trestního řádu vybočující nařizování změn ve složení senátu soudu prvního stupně lze považovat za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. V opačném případě by každá, byť odůvodněná změna ve složení senátu nalézacího soudu, musela vést ke zrušení rozhodnutí obecných soudů a soud vyšší instance by neměl v ruce nástroj, jak zjednat nápravu v postupu soudu nižšího stupně (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 170/99 - ve SbNU nepublikováno).V otázce, zda je v nyní posuzovaném případě postup podle ustanovení §262 věty první trestního řádu neodůvodněnou svévolí odvolacího soudu, se domnívám, že nikoliv. Odvolací soud poukazuje v odůvodnění svého usnesení na skutečnost, že nalézací soud svým zprošťujícím výrokem nerozhodl o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, nýbrž o skutku, který byl v průběhu řízení určitým způsobem upraven (srov. §226 trestního řádu), a na skutečnost, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu, neobjektivně a jednostranně. Ve svém předchozím rozhodnutí vymezil odvolací soud zcela konkrétní otázky, kterými se má nalézací soud dále zabývat, tj. (1) celkovou ekonomickou situací RZ, s. ú. d., (2) podmínkami, za kterých došlo k nákupu akcií Doprastavu, a. s., (3) hodnocením podílu RZ, s. ú. d., na akciích Doprastavu, a. s., (4) otázkou vzniku škody v důsledku jednání obžalovaných, a (5) právním posouzením jednání všech obžalovaných. V podstatě ve všech uvedených okruzích však shledal odvolací soud odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nedostatečným, přičemž se vytýkaným pochybením velice podrobně věnuje na str. 11 až 18 svého usnesení. Uvedené okruhy skutkového a právního posouzení zjevně nebyly stanoveny nelogicky či samoúčelně, nýbrž mají pro posouzení trestnosti jednání zásadní význam.Ve skutečnosti, že odvolací soud na str. 17 svého usnesení odkazuje dále rovněž na podrobné odůvodnění odvolání státního zástupce, nespatřuji nic protiústavního, a to v kontextu již zmiňovaných vlastních úvah odvolacího soudu na str. 11 až 18 usnesení a s přihlédnutím k tomu, že podstatný obsah odvolání státního zástupce je na str. 4 až 10 usnesení podrobně rekapitulován, tedy ze strany odvolacího soudu se nejedná např. o paušální odkaz na jinou listinu, kterou by neměl adresát usnesení k dispozici a nemohl si tak utvořit ucelený obraz o názoru odvolacího soudu. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal nejen na odvolání státního zástupce, ale rovněž na své argumenty rozvedené velmi podrobně v předcházejícím rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně. Rovněž zdůraznil, že odůvodnění odvolání státního zástupce zcela koresponduje s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 19. 12. 2007. Nejedná se tedy v žádném případě o převzetí "právních názorů státního zástupce uváděných v jeho odvolání", jak namítá stěžovatel v ústavní stížnosti, nýbrž o námitky týkající se hodnocení důkazů již dříve odvolacím soudem uplatněné, jež dle jeho přesvědčení opakovaně nalézací soud neakceptoval, které - zřejmě pro stručnost - v odůvodnění napadeného rozhodnutí již znovu neopakoval, nýbrž odkázal na citaci odvolání státního zástupce. S ohledem na shora uvedené nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není další "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Tím méně Ústavnímu soudu přísluší role arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. Kasační zásah Ústavního soudu by byl namístě jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal, že postup podle 262 trestního řádu byl projevem libovůle odvolacího soudu a došlo by k němu bez náležitého odůvodnění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 207/09 - ve SbNU nepublikováno). Předmětné trestní řízení stále pokračuje před soudem prvního stupně a pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, mohl by tím prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů. Ústavní soud opakovaně klade důraz na zdrženlivý přístup ze své strany, proto je tento postoj žádoucí dodržet i v projednávané věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1913/07, sp. zn. III. ÚS 963/08 - ve SbNU nepublikována; usnesení nepublikovaná ve SbNU jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít pouze v případě, že by rozhodování odvolacího soudu neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak, pokud by soud druhého stupně svůj závěr o nutnosti postupu podle věty první §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných. Takovýto postup však v dané věci zjištěn nebyl. Odůvodnění napadeného usnesení v projednávané věci a podmínky pro jeho vydání považuji za dostatečné, tedy nikoliv za projev libovůle soudu, resp. prosazování určitého názoru "za každou cenu". Z uvedených důvodů se ani nedomnívám, že by na věc dopadaly závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 49/06 (viz výše), pro který jsem, jako předsedkyně I. senátu, hlasovala. Ve věci rozhodované Ústavním soudem pod uvedenou spisovou značkou byla řešena především otázka povahy znaleckého posudku jako důkazního prostředku a způsobu hodnocení tohoto důkazu ve vztahu k jiným ve věci provedeným důkazům, nikoliv porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, ač i v této věci předcházel meritornímu rozhodnutí ve věci postup odvolacího soudu podle ustanovení §262 věty první trestního řádu. Za nepřípadné a nerelevantní v dané věci považuji odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu. Ve věci sp. zn. II. ÚS 282/97 (viz výše) Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, jednalo se však o věc, ve které odvolací soud postupoval podle ustanovení §262 trestního řádu, a toto rozhodnutí odůvodnil pouze obecným odkazem na porušení ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu bez bližšího odůvodnění, v čem vadný způsob hodnocení důkazů spočívá. Nález sp. zn. III. ÚS 90/95 (viz výše) se týká napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §262 věty druhé trestního řádu, kdy pro tento postup musí být dán "důležitý důvod" obdobný důležitým důvodům jako pro postup podle §25 trestního řádu. Ústavní stížnost proto měla být zamítnuta.