ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1042.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1042/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) K. P. , a b) P. P. , oběma zastoupených JUDr. Františkem Kaletou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Stodolní 26, proti žalované Ing. M. N. , zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Husova 1285/2, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 142/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2011, č.j. 11 Co 149/2011-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2011, č.j. 11 Co 149/2011-79, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 17. ledna 2011, č.j. 37 C 142/2009-47, se vyjma jeho výroku I. o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2011, č.j. 37 C 142/2009-47 , zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení (výrok I.), určil, že „1) žalovaný Ing. R. S., je vlastníkem pozemku, parcely č. 42/30 o výměře 746 m2, ostatní plocha, která se nachází v katastrálním území B., obec H., okres O. a je zapsána v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O.“ (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Shledal, že darovací smlouva k předmětnému pozemku uzavřená mezi původně žalovaným 1) (který v průběhu řízení zemřel) a současnou žalovanou [původně žalovanou 2)] dne 5. srpna 2009 je neplatná, když žalovaný 1) byl v době jejího uzavírání informován o výsledku soudního sporu s žalobci, který pro něj skončil nepříznivě, kdy přes jeho nesouhlas byl nahrazen jeho projev vůle na kupní smlouvě s žalobci. Oprávněný zájem žalobců nabýt do svého vlastnictví předmětný pozemek byl tedy ještě před jeho naplněním zmařen jednáním žalovaného 1) a výkon práva spočívající v realizaci vlastnického práva dispozicí – darováním předmětného pozemku žalované 2) – nemůže požívat ochrany, je v rozporu s §3 obč. zák. a podle §39 obč. zák., a je tedy neplatný. Uzavřel, že tento právní úkon se navíc příčí dobrým mravům, když se žalovaný 1) snažil zmařit rozhodnutí soudu, aby bylo prakticky nevykonatelné; jediným motivem a účelem darovací smlouvy bylo vyhnout se důsledkům plynoucím z rozhodnutí soudu a darovací smlouva tak nebyla uzavřena ze strany žalovaného 1) s vážným úmyslem darovat pozemek žalované 2).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o věci samé a změnil jej jen ve výroku III., týkajícího se nákladů řízení. Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti žaloby je podstatné, že k převodu předmětné nemovitosti došlo po vyhlášení rozsudku o nahrazení projevu vůle, s jehož obsahem byl žalovaný 1) seznámen a jehož účinky chtěl tímto úkonem zvrátit. Tím se dopustil jednání, které je v hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť citelně zasáhl do legitimního očekávání žalobců (založeného procesním úspěchem v řádném soudním řízení vyjádřeným zatím nepravomocným rozsudkem), že k uzavření kupní smlouvy dojde a proto i odvolací soud dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 5. srpna 2009 je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. K tomu odvolací soud dodal, že tento závěr je ve shodě se zásadou, že závazky mají být dodrženy a pokud dojde k jejich porušení, má ohrožený účastník právo domoci se soudní ochrany a v tomto procesu nesmí být jeho právo ohroženo nebo zmařeno jednáním druhé strany, které je projevem nerespektování a neúcty k právu.
Dne 9. září 2011 zemřel žalovaný 1), Ing. R. S. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 19. ledna 2012, č.j. 37 C 142/2009-100, bylo rozhodnuto, že namísto žalovaného 1) bude soud pokračovat v řízení na straně žalované výlučně s Ing. M. N.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala poté žalovaná Ing. M. N. (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolacímu soudu dává na zvážení následující otázky (dle jejího názoru) zásadního právního významu:
· Zda je v soudním řízení prokázán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného, který byl zavázán smlouvou o uzavření budoucí kupní smlouvy, když nedošlo k nabytí právní moci rozsudku o nahrazení projevu vůle a tedy k platnému uzavření kupní smlouvy, a to ani do doby podání žaloby na určení, ani do doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně o určení práva.
· Zda je v řízení prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení za situace, kdy nelze předpokládat, že žalobci na základě požadovaného určení kladně dokončí řízení o povolení vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť nedoloží (protože neexistovala) ke dni podání návrhu na vklad smlouvu o převodu nemovitostí, a to ani ve formě pravomocného rozsudku nahrazujícího projev vůle prodávajícího.
· Zda lze dovozovat neplatnost darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy pouze ze skutečnosti, že povinný ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy převede smlouvou na třetí osobu předmět smlouvy budoucí po vyhlášení rozsudku, který nahrazuje jeho projev vůle, avšak před nabytím právní moci takového rozsudku a tudíž před uzavřením smlouvy o převodu (dle soudního rozhodnutí) a rovněž před podáním návrhu na vklad vlastnického práva dle rozsudku nahrazujícího projev vůle.
· Zda lze nepravomocný rozsudek (toliko vyhlášený) nahrazující projev vůle povinného ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy považovat za porušení obligačního závazku, který může mít za následek neplatnost smlouvy s nabyvatelem, který o tomto závazku nevěděl a věc nabyl v dobré víře. (zde dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 Cdon 736/97).
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou, dospěl k závěru, že dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při posuzování otázky neplatnosti darovací smlouvy ze dne 5. srpna 2009, uzavřené mezi dárcem - původně žalovaným 1) Ing. R. S. (který zemřel dne 9. září 2011), a obdarovanou dovolatelkou, se (v níže osvětleném rozsahu) odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění učiněného již soudem prvního stupně, in concreto, že „ve smlouvě o budoucí kupní smlouva uzavřené dne 15. 3. 2007 se žalovaný 1) zavázal k prodeji předmětné nemovitosti žalobcům ve lhůtě do 30. 6. 2007. Svůj závazek však nedodržel, proto se žalobci obrátili na soud s žalobou o nahrazení projevu vůle za žalovaného 1) k uzavření slíbené kupní smlouvy a v tomto řízení uspěli. Krátce po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, o kterém byl žalovaný 1) týž den informován svým tehdejším právním zástupcem, odvolal svému advokátu plnou moc a převedl předmětnou nemovitost na svou dceru žalovanou 2) darovací smlouvou. Právní účinky darovací smlouvy nastaly dne 7. 6. 2009. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který mezitím doručil již bývalý zástupce žalovanému 1), žalovaný vrátil zpět s tím, že již není zastoupen a domáhal se řádného doručení rozsudku ke svým rukám, což oddálilo okamžik nabytí právní moci až na den 4. 3. 2011.“ Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že „tím, že žalovaný 1) převedl předmětnou nemovitost na žalovanou 2) s plným vědomím obsahu vyhlášeného rozsudku ve snaze zmařit jeho účinek, se však dopustil jednání, které je v hrubém rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť citelně zasáhl do legitimního očekávání žalobců, že k uzavření kupní smlouvy postupem výše uvedeným dojde. Legitimita očekávání vzniku kupní smlouvy byla u žalobců založena jejich procesním úspěchem v řádném soudním řízení vyjádřeným zatím nepravomocným rozsudkem, žalovaný 1) však tento stav nemínil respektovat a (následující text tučně zvýraznil Nejvyššího soud) navíc o své pravé pohnutce se nezmínil ani obdarované žalované 2) .“ Odvolací soud proto předmětnou darovací smlouvu shledal absolutně neplatnou podle §39 obč. zák.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice ve vztahu k žalobcům poukazuje na princip legitimního očekávání, avšak ponechává zcela bez hodnocení postavení dovolatelky, skutkové zjištění, že dovolatelka o úmyslu převodce (nerespektovat zmíněný rozsudek o prohlášení projevu vůle převodce při uzavření kupní smlouvy s žalobci) nevěděla, resp., že dárce „o své pravé pohnutce se nezmínil ani obdarované žalované 2)“ , jakož i argumentaci dovolatelky, která ve svém dovolání odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu.
Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu – www.nalus.usoud.cz ), vyložil, že ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Judikoval dále, že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS 200/96), předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97). Ústavní soud také zdůraznil, že pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.
Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení, je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý požadavek ústavního principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve své rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 (který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), ve kterém dovolací soud připomenul, že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou sice ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit.
Případný - soudem nižšího stupně provedený - judikatorní odklon je tedy možný jen při realizované konfrontaci s dosud judikovaným (judikovanými) závěrem (závěry) a vyložením nosného (nosných) důvodu (důvodů), který (které) vedl(y) předmětný soud k odklonu od dosavadní judikatury; v opačném případě se zaujatý právní názor soudu nižšího stupně stává defektním a nepřezkoumatelným.
Sneseno do skutkových poměrů dané věci je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již v rozsudku z 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněném pod č. 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (příp. in www.nsoud.cz ) uvedl, že v případě zcizení nemovitosti více subjektům, resp. dvojímu převodu téže nemovitosti, se vlastníkem nemovitosti stane ten, kdo jako první doručil návrh na vklad do katastru nemovitostí katastrálnímu orgánu. V usnesení ze dne 26. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2910/99 (in www.nsoud.cz , ASPI), pak dovolací soud judikoval, že o neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena později a na základě které bylo vlastnické právo k nemovitosti do katastru vloženo, by bylo možno uvažovat jen tehdy, kdyby její sledovaný účel (nikoli nevyslovená pohnutka) odporoval zákonu nebo jej obcházel či se příčil dobrým mravům podle §39 obč. zák.
Dále je třeba připomenout, že závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. z důvodu, že svým obsahem nebo účelem odporuje zákona nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, není možné učinit jen na základě gramatického výkladu, nýbrž je vždy třeba zkoumat účel zákonného zákazu či příkazu. Bylo by totiž v rozporu s principy právního státu, byl-li by preferován přístup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy před výkladem, na jehož základě není možno neplatnost smlouvy dovodit. Nejvyšší soud nemá rovněž žádného důvodu se odchylovat od vysloveného závěru, že v případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 (in www.nsoud.cz ). Obdobně je třeba posuzovat otázku (ne)platnosti smlouvy z důvodu, zda svým obsahem nebo účelem obchází zákon anebo se příčí dobrý mravům.
Odvolací soud se při posuzovaní zjištěných skutečností od shora připomenuté judikatury odchýlil, aniž by takový odklon v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku seznatelným způsobem vyložil. Jeho rozhodnutí odchylující se od dosavadní judikatury, s pouhým odkazem na princip legitimního očekávání žalobců a při absenci nosného (nosných) důvodu (důvodů) takového odklonu, proto nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v předmětném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. června 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu