ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.117.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 117/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobců a) nezletilého K. M. , zastoupeného matkou E. M. jako zákonnou zástupkyní, b) E. M. , c) V. K. , všech zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, ul. 5. května č. 1050/66, proti žalovaným obchodním společnostem 1) AutoBinck CZ, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 16, IČO 26445069 a 2) Hyundai Motor Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 16, IČO 28399757, oběma zastoupeným JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 188/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2011, č.j. 1 Co 330/2009-88, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. října 2011, č.j.1 Co 330/2009-99, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2011, č.j. 1 Co 330/2009-88, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. října 2011, č.j. 1 Co 330/2009-99, se zrušuje a věc se vrací tomto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 34 C 83/2004-51, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci K. M. částku 500.000,- Kč, E. M. 350.000,- Kč, V. K. 100.000,- Kč, V. K. 350.000,- Kč a J. K. 100.000,- Kč (výrok I.). Současně nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. H. a R. K., zúčastnili jako novináři prezentační akce vozidla Hyundai Coupe, při které došlo k nehodě testovaného vozidla SPZ 1A2 52 19, které v té době řídil J. H. a R. K. byl spolujezdcem. Majitelem a provozovatelem vozidla byla žalovaná firma, která jim auto půjčila k projížďce a odzkoušení. R. K. zemřel dne 5. 5. 2002 ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích na následky zranění, které utrpěl při nehodě, při níž zemřel i řidič J. H. Dopravní nehodu způsobil výlučně J. H. tím, že výrazně překročil maximální povolenou rychlost, resp. maximální rychlost, která byla bezpečná na projetí zatáčky. Na vozidle nebyla zjištěna žádná závada nebo poškození, které by zapříčinilo ztrátu řiditelnosti a ovladatelnosti vozidla bezprostředně před nehodou. Jmenovaní novináři byly žalovanou seznámeni s podmínkami, za jakých je vozidlo testováno, byli poučeni, že testování není na uzavřeném okruhu, ale v běžném provozu, zdůrazněna byla povinnost dodržovat dopravní přepisy, včetně rychlosti. Žalovaná firma nezpochybňovala svoji odpovědnost za škodu, kterou nechala likvidovat svojí pojišťovnou. Žalobce K. M. je synem, E. M. družkou, V. a J. K. bratry a V. K. matkou poškozeného R. K.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobci jsou aktivně věcně legitimováni, protože tím, že došlo ke smrti R. K., současně došlo k zásahu do jejich práva na soukromý a rodinný život, tedy do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. Žalovaná odpovídá za použití analogie podle ustanovení §853 obč. zák. za uvedený zásah do osobnostních práv žalobců dle ustanovení §427 odst. 1 a 2 obč. zák. jako provozovatel motorového vozidla. V posuzovaném případě však soud shledal, že jsou zde dány podmínky pro zproštění odpovědnosti žalované ve smyslu ustanovení §428 obč. zák., a proto žalobu zamítl. K odvolání žalobců a), b) a d) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2006, čj. 1 Co 424/2005-65, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalobcům potvrdil. Současně nepřiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozeným právním závěrem, že úmrtím R. K. došlo k neoprávněnému zásahu práva na soukromý a rodinný život žalobců jako jeho nejbližších příbuzných. Neztotožnil se však s právním názorem soudu prvního stupně, že za předmětný neoprávněný zásah odpovídá žalovaná jako provozovatel vozidla. Podle názoru odvolacího soudu analogické použití ustanovení §427 nepřichází v dané věci v úvahu, neboť ustanovení §853 obč. zák. připouští pouze tam, kde občanskoprávní vztahy nejsou zvláště upraveny ani občanským zákoníkem, ani jiným zákonem. Občanskoprávní vztah je však občanským zákoníkem v ustanovení §11 a násl. upraven. Jinak je tomu v případě analogického užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., kde však jde výlučně o posouzení otázky vztahující se k původcovství neoprávněného zásahu, které ve smyslu tohoto ustanovení přenáší na právnickou osobu z osob, které tato použila ke své činnosti. Analogické použití ustanovení §427 obč. zák. nelze aplikovat již proto, že s původcovstvím zásahu nemá nic společného a původcovství nelze dovozovat z prostého vlastnictví věci či jeho provozování. Původcem předmětného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců byl zcela jednoznačně a výlučně řidič Jaroslav Hejduk. Odpovědnost žalované za situace, kdy mezi pouhým vlastnictvím a provozováním vozu žalovanou a újmou, která žalobcům vznikla, není žádná příčinná souvislost, proto podle odvolacího soudu nebyla dána.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b) a d) dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudkem ze dne 29. září 2008, č.j. 30 Cdo 999/2007-80, a jímž byly rozsudky soudů obou stupňů ve vztahu mezi uvedenými žalobci a žalovanou zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud odkázal mimo jiné na skutečnost že naznačený právní problém byl již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 30 Cdo 814/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 2827, ročník 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1627/2005). Takto subjekty odpovědnými za zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické. V případě, že za zásah odpovídá právnická osoba, vychází se obecně z toho, že byl-li zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení §13 obč. zák. samotnou právnickou osobu, a to při analogickém užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením §853 obč zák. Tato eventualita, která již byla v rámci rozhodovací činnosti soudů judikována, však není možností při určení odpovědného subjektu za zásah proti osobnosti fyzické osoby výlučnou. Skutečností je, že odpovědnost za zásah proti osobnosti fyzické osoby není odpovědností za zavinění, ale je odpovědností objektivní. Při existenci zásahu a jeho současném posouzení jako zásahu neoprávněného, je tak třeba vymezit především odpovědný subjekt za tento zásah. Odvolací soud zdůraznil, že je nepochybné, že jako zvláštní skupinu případů zásahů do osobnostních práv fyzických osob je třeba vymezit ty, kdy k takovémuto zásahu dojde v souvislosti s provozem dopravních prostředků. Zde občanský zákoník, pokud v této souvislosti upravuje předpoklady náhrady škody, vymezuje odpovědnost provozovatele motorového vozidla jako případ zvláštní odpovědnosti za škodu (§427 a násl. obč. zák.). Je-li tedy třeba připustit při určení odpovědné osoby za nemajetkovou újmu, již utrpěla na své osobnosti fyzická osoba, analogické užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., neexistuje, podle názoru dovolacího soudu, argument, který by vylučoval analogické užití §427 a násl. obč. zák. při určení odpovědné osoby za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Obdobně jako v případě úvahy, že za škodu způsobenou tímto provozem odpovídá provozovatel vozidla, je třeba vycházet z toho, že za nemajetkovou újmu, způsobenou osobnosti fyzické osoby tímto provozem, analogicky nutně odpovídá též tento provozovatel. V dané věci proto bylo dále třeba posoudit, kdo byl provozovatelem dopravního prostředku, za kterého je třeba obecně pokládat toho, kdo má trvalou možnost právní a faktické dispozice s vozidlem. Není zde proto podstatné a významné, pokud provozovatel vozidla byl nebo nebyl vlastním fyzickým původcem zásahu (přesněji řečeno původcem mechanismu, kterým byl zásah proti osobnostní sféře fyzické osoby způsoben). Dovolací soud ovšem výslovně zvýraznil, že analogické užití ustanovení §427 a násl. obč. zák. se ovšem ve výše uvedeném smyslu uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je proto třeba postupovat podle ustanovení §13 obč. zák., a nikoli podle ustanovení §427 a násl. obč. zák., jak zřejmě nesprávně dovodil soud prvního stupně.
Městský soud v Praze po té v dalším řízení, za situace, kdy (v případě žalovaného) došlo k prodeji části podniku, v důsledku čehož došlo k přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, rozsudkem ze dne 21. dubna 2009, č.j. 34 C 188/20084-50, ve znění usnesení ze dne 28. ledna 2011, č.j. 34C 188/2008-81, výrokem I. uložil žalovaným zaplatit žalobkyni V. K. částku 120.000,- Kč, žalobkyni E. M. částku 120.000,- Kč a žalobci K. M. částku 120.000,- Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobkyni V. K. dalších 230.000,- Kč, E. M. dalších 230.000,- Kč a žalobci K. M. dalších 380.000,- Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku.
Soud prvního stupně mimo jiné poukázal na skutečnost své vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu ČR u určení odpovědného subjektu za zásah do práva na ochranu osobnosti žalovaných (při analogickém užití ustanovení §427 obč. zák.), který zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů. Připomněl též, že dovolací soud poukázal i na skutečnost, že v daném případě jde o objektivní odpovědnost, při níž je třeba postupovat podle ustanovení §13 obč. zák., přičemž není opodstatněné aplikovat ustanovení §428 téhož zákona.
K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2011, č.j. 1 Co 330/2009-88, ve znění usnesení ze dne 5. října 2011, č.j. 1 Co 330/2009-99, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaní zaplatili nezletilému K. M. částku 120.000,- Kč, V. K. částku 120.000,- Kč a E. M. částku 120.000,- Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného a ve výroku IV. tento rozsudek změnil tak, že se žalovaným neukládá zaplatit soudní poplatek. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v tomto případě cítil být vázán právním názorem dovolacího soudu o analogickém užití §427 obč. zák. při určení odpovědné osoby za zásah proti osobnosti fyzické osoby, vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Dále však sám uzavřel, že k nemajetkové újmě na osobnostních právech žalobců nedošlo v důsledku okolností, které mají původ v provozu motorového vozidla, neboť řidič vozidla významně překročil povolenou rychlost a jeho spolujezdec mu v tom nezabránil, kdy provozovatel vozidla vynaložil veškeré úsilí ve smyslu ustanovení §428 obč. zák. obsahujícího liberační důvody, aby předešel možnému vzniku škody. Odvolací soud v této souvislosti zmínil, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu o analogickém užití ustanovení §427 obč. zák., avšak nebyl již vázán závěrem, že by nemohl aplikovat zmiňované ustanovení §428 obč. zák. vedoucí ke zproštění odpovědnosti provozovatele motorového vozidla. Z těchto důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu, jak již bylo uvedeno, zamítl.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobců dne 2. listopadu 2011, právní moci nabyl dne 3. listopadu 2011.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 2. prosince 2011 včasné dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadají je z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tzn. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci se domnívají, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, neboť jak uvedl ve svém zrušovacím rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 999/2007 (správně 30 Cdo 999/2007) Nejvyšší soud ČR, „analogické užití ustanovení §427 a násl. obč. zák. se ...uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků; při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je třeba postupovat podle ustanovení §13 obč. zák. a nikoli podle ustanovení §427 a násl. obč. zák .“, a dále konstatoval, „ že odpovědnost za zásah proti osobnosti fyzické osoby není odpovědností za zavinění, ale je odpovědností objektivní“ , proto nelze osobu odpovědnou za takovýto zásah zprostit odpovědnosti z žádného důvodu.
Žalobci se dále domnívají, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování nerespektoval pro něj závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený ve výše uvedeném rozhodnutí, a aplikoval na danou kauzu v rozporu s tímto právním názorem ustanovení §428 obč. zák., čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Navrhují proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně opravného usnesení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřili žalovaní a navrhli jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jsou napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nelze posuzovat jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243d odst. 1 věta první o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu.
Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Obě tyto vady přitom napadený rozsudek odvolacího soudu citelně poznamenávají.
Bylo již zmíněno, že Nejvyšší soud ČR ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci mimo jiné výslovně uvedl, že analogické užití ustanovení §427 a násl. obč. zák. se ovšem v popisovaných případech uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků, avšak při zkoumání předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je třeba postupovat podle ustanovení §13 obč. zák., a nikoli podle ustanovení §427 a násl. obč. zák. (rozuměj -tedy nikoliv ani podle ustanovení §428 obč. zák.).
Podle ustanovení §13 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1).Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odst. 3).
V ustanovení §428 obč. zák. je určeno, že své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.
Podle ustanovení §853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
V daném případě odvolací soud přehlédl, že analogickému užití ustanovení §428 obč. zák. brání s ohledem na úpravu obsaženou v ustanovení §853 obč. zák. skutečnost, že v tomto případě občanský zákoník má pro případ úvahy o odůvodněnosti a přiměřenosti satisfakce za zásah do práva na ochranu osobnosti zvláštní úpravu obsaženou v ustanovení §13 tohoto zákona.
Tuto skutečnost však odvolací soud zcela zřejmě přehlédl a nedocenil, a to přes již vyslovený názor obsažený v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu. Neměl tak k dispozici náležité zákonné podklady pro přiléhavé posouzení otázky důvodnosti podané žaloby.
Ani v tomto případě proto nelze pokládat napadený rozsudek odvolacího soudu za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil zmiňovanému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu