ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1477.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1477/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně I. A. , zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 172.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 234/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2012, č. j. 55 Co 525/2009 - 75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, č. j. 55 Co 525/2009 - 75, potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok III. o náhradě nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že k nesprávnému úřadnímu postupu v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 23 E 581/94 spočívajícímu v průtazích v řízení a v neúměrné délce řízení došlo. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel z délky účelně vedeného řízení o výkon rozhodnutí (9 let), čímž dospěl k základní částce 120.000,- Kč, kterou snížil s ohledem na složitost řízení o 20 %, a s ohledem na hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou o 50 %. Tím dospěl k výsledné částce 36.000,- Kč, žalovaná však žalobkyni po podání žaloby zaplatila částku 38.000,- Kč, proto odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyní tvrzené vady řízení a námitky proti skutkovým zjištěním proto v tomto případě nemohou založit přípustnost dovolání.
Za otázku zásadního právního významu žalobkyně považuje otázku „komu lze přičítat zjevnou bezúčelnost řízení a jak ji vůbec definovat“. Dovolatelka tvrdí, že i v případech bezúčelného řízení je třeba satisfakci přiřknout a ne ji odepřít, neboť je na obecných soudech, aby se s údajnými zjevně bezúčelnými řízeními vypořádaly.
V této otázce nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť jím přijaté řešení vyplývá z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněného pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelka předně zkresluje závěry odvolacího soudu, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by jí odvolací soud odepřel jakoukoliv satisfakci. Naopak, odvolací soud zřetelně konstatoval porušení žalobčina práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a naznal, že je na místě i přiznání zadostiučinění v penězích, soudem přisouzená výše se však žalobkyni nejevila jako dostatečná.
Co je třeba rozumět pod formulací „zjevně bezúčelné uplatňování práva“, které vede toliko k formálnímu vedení řízení, zatímco vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné, zřetelně vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu i z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejedná se přitom o žádnou kategorii sporů, ale pouze o hledisko, které je třeba vzít v úvahu při posuzování celkové délky vykonávacího řízení, které je svým průběhem do určité míry specifické (nařízení výkonu rozhodnutí, jeho provedení a nepravidelné důvody a způsoby skončení). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Smyslem kompenzačního řízení je odškodnit újmu vzniklou účastníkovi nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv sankcionovat stát za vedení řízení, z něhož žádná újma nevzniká.
Při určování výše zadostiučinění se odvolací soud od judikatury ani právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“) neodchýlil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. července 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu