ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1485.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1485/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. J. , zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalovanému M. A. , zastoupenému obecným zmocněncem JUDr. Vladimírem Kvasničkou, bytem v Praze 4, Poljanova č. 3241, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 99/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č.j. 1 Co 85/2006-191, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobu na ochranu osobnosti žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaný neoprávněně zasáhl do jejích osobnostních práv výroky, které pronesl na mimořádné členské schůzi dne 14. května 2002 před sedmnácti členy družstva: „Vy lžete, ovlivňujete a falšujete výběrové řízení, máme důkazy, že berete úplatky, hrubě jste porušila stanovy družstva, z družstva vás vyloučíme, potáhnete z družstva i z baráku“. Požadovala přisouzení omluvy (§13 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč (§13 odst. 2 téhož zákona).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2005, č.j. 32 C 99/2002-121, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným odvolat nepravdivá tvrzení o tom, že žalobkyně lže a bere úplatky, a to formou písemné omluvy ve znění: „Dne 14. května 2002 jsem na mimořádné členské schůzi Družstva S. 348/16 obvinil paní V. J., že lže, ovlivňuje a falšuje výběrové řízení a že máme důkazy, že bere úplatky. Tato tvrzení jsou nepravdivá a paní V. J. se za ně tímto omlouvám“, a dále, aby zaplatil žalobkyni požadovanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2006, č.j. 1 Co 85/2006-140, který však byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 1423/2007. Vrchní soud v Praze poté v označené věci rozhodl opětovně rozsudkem ze dne 20. října 2009, č.j. 1 Co 85/2006-191, kterým ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně podle §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil ve výroku I. tak, že žalovanému uložil zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění: „Dne 14. května 2002 jsem na mimořádné členské schůzi Družstva S. 348/16 obvinil paní V. J., že bere úplatky. Toto tvrzení je nepravdivé a paní V. J. se za ně tímto omlouvám“. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 20.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 19. prosince 2009 a žalovanému dne 21. prosince 2009, přičemž téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 17. února 2010 včasné dovolání, kdy požaduje, aby dovolací soud toto rozhodnutí zrušil ve všech výrocích, a aby věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. června 2009. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. však dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 téhož zákona není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu výrokem, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, odvolací soud rozhodoval o peněžitém plnění, které nepřevyšovalo v daném případě ani částku 20.000,- Kč [tj. nešlo o částku, která by převyšovala částku 50.000,- Kč, zmiňovanou v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. S ohledem na výše uvedené ustanovení procesního předpisu tak proto není u tohoto výroku dána přípustnost dovolání, na čemž nemůže nic změnit neodpovídající poučení odvolacího soudu vztahující se k tomuto výroku, obsažené v napadeném rozhodnutí.
Dovolatelka dovoláním napadá též výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně požadavku na přisouzení satisfakce podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud na tomto místě konstatuje, že dovolání proti tomuto výroku, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobkyni byla přisouzena omluva v již výše zmíněném znění, není přípustné, protože žalobkyně k němu není legitimována, když v této části rozhodnutím soudu (jímž se v tomto případě žalobě zčásti vyhovuje) neutrpěla žádnou újmu na jí v řízení uplatněných právech (§240 odst. 1 o.s.ř.). Pokud pak byl tímto výrokem rozsudek soudu prvního stupně zčásti ve výroku I. potvrzen (jestliže jím byla žaloba zamítnuta, aby požadovaná omluva obsahovala též slova „. . . lže, ovlivňuje a falšuje výběrové řízení a že máme důkazy, že . . .“, pak v této části není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Z hlediska vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním, je třeba konstatovat, že otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Pokud z dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.)případné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže lze současně z obsahu dovolání dovodit dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Protože dovolání výslovně též směřuje proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, sluší se poznamenat, že z ustanovení §236 až §239 o.s.ř., která upravují předpoklady přípustnosti dovolání, na možnost napadnout takovýto výrok nepamatují.
Dovolání žalobkyně bylo proto odmítnuto jako nepřípustné (resp. zčásti též jako podanému někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn) podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) a b) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř. za situace když žalobkyně nemá na náhradu těchto nákladů právo, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu