ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1510.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1510/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně JATKY TISMICE, s.r.o. , se sídlem v Českém Brodě, Tismice 14, identifikační číslo osoby 25068571, zastoupené JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 15, proti žalovaným 1) Ing. V. Š. , a 2) A. Š. , oběma zastoupeným JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 80/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011, č.j. 23 Co 382/2011-117, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2011, č.j. 7 C 80/2010-77 , zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti „kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 26. 7. 2000, stavebního pozemku st. p. č. 347/4 (stavební plocha) o výměře 2030 m2 a přilehlého pozemku p.č. 43 o výměře 214 m2, obojí v katastrálním území T., t.č. zapsáno na LV č. 785, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín“ (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dále ovšem dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaných, když žalobkyně nežalovala všechny účastníky kupní smlouvy ze dne 26. července 2000, jejíž neplatnosti se dovolává, tj. že na straně žalované neoznačila jako dalšího žalovaného prodávajícího předmětných nemovitostí - Ing. D. J., správce konkurzní podstaty Družstva T.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, i když z jiných důvodů. Uvedl, že žalobkyni nelze vytýkat, že za účastníka neoznačila osobu, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Přestal-li některý z účastníků smlouvy existovat, ztratil tím způsobilost být účastníkem řízení a nemůže tedy žalobu podávat, ani být žalován. V daném případě byl v předmětné kupní smlouvě prodávajícím správce konkurzní podstaty, avšak konkurz na majetek dlužníka byl v mezidobí zrušen a jeho funkce zanikla. Pokud by po skončení konkurzu dlužník, v daném případě Družstvo T., dál existoval, byl by pro účast v řízení legitimován on. Družstvo T. však po proběhlém konkurzu zaniklo bez právního nástupce a bylo vymazáno z obchodního rejstříku. Jedinými účastníky smlouvy, jejíž platnost je v řízení napadána, proto zůstávají žalovaní. Odvolací soud nesdílí ani právní názor soudu prvního stupně, pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Judikatura dovodila, že pokud vyslovení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými ohledně nemovitosti užívané žalobcem, jejímž vlastníkem žalobce nikdy nebyl, nemůže právní postavení žalobce ve vztahu k nemovitosti jím užívané nijak ovlivnit a nemůže mít dopad ani na jeho majetková práva, pak není naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti této smlouvy dán [viz. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000]. V daném případě nelze podle odvolacího soudu z žádné ze skutečností namítaných žalobkyní dovodit, že by vyhovění žalobě mohlo nějak významně příznivě ovlivnit její právní postavení. Rozhodnutí soudu o určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně nemovitostí, nemůže být samo o sobě podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99). V daném případě to znamená, že ani zcela vyhovující rozsudek v této věci by nic nezměnil na skutečnosti, že žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci nemovitostí, jichž se smlouva týká. Odvolací soud uzavřel, že vyslovení neplatnosti kupní smlouvy by tedy neznamenalo nějakou pozitivní změnu v právním postavení žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, ačkoli se oba soudy zabývaly odlišně aktivní i pasivní legitimací. Zatímco soud prvního stupně přiznal v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. 24 Co 294/98, žalobkyni aktivní legitimaci a nedostatky žaloby spatřoval absurdním způsobem v legitimaci pasivní, odvolací soud jeho názor vyvrátil a zcela nad rámec odvolacího řízení (např. aniž by se žalovaní sami v této věci odvolali) se zabýval již soudem prvního stupně žalobkyni přiznanou aktivní legitimací. Odvolací soud v rozporu s rozsudkem soudu prvního stupně neshledal, že by žalobkyně měla na předmětné žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy naléhavý právní zájem. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a navíc je ve smyslu závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, po obsahové stránce měnícím rozsudkem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedli, že rozsudek odvolacího soudu považují za správný a třebaže se odvolací soud řídil při svém rozhodování poněkud odlišnými právními úvahami, než soud prvního stupně, v žádném případě nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dále uvedli, že se také domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce nemá zásadní význam, neboť nelze konstatovat, že by byla v tomto rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyložil, jakými právními úvahami se řídil, přičemž poukázal i na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která tuto problematiku řešila. Odvolací soud pak zejména správně poukázal na to, že ani zcela vyhovující rozsudek v této věci, tj. vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, by nic nezměnil na skutečnosti, že žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci nemovitostí, jichž se smlouva týká. Z těchto důvodů navrhli, aby bylo podané dovolání žalobkyně odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v projednávané věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (podle ustanovení §219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jichž se určení týká, posoudil jinak, neboť oproti soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem a žalobou se věcně nezabýval (srov. též právní názor již dříve vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném pod č. 210 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, která byla odvolacím soudem nesprávně poučena o nepřípustnosti dovolání, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
V posuzované věci se žalobkyně podanou žalobou u soudu prvního stupně domáhala vydání rozsudku, aby bylo určeno, že kupní smlouva o převodu nemovitostí (zapsaných v katastru nemovitostí) ze dne 26. 7. 2000 je neplatná. Již ze shora připomenutého důvodu odvolací soud žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil, když dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na takto požadovaném naléhavý právní zájem, vzhledem k tomu, že žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsaní jako vlastníci nemovitostí, které byly předmětem žalobou dotčené kupní smlouvy. Proto rozsudek, kterým by bylo příp. určeno, že uvedená kupní smlouva je neplatná, by nevedl k nabytí těchto nemovitostí, nezměnil by postavení žalovaných (zde z hlediska jejich zápisu vlastnického práva k nemovitostem v katastru nemovitostí).
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Platí proto v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, reflektující dvoufázový princip nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. O takový případ se jednalo i v posuzovaném případě. Přitom poukaz žalobkyně na právní závěry judikované dovolacím soudem ve věci sp. zn. 24 Cdo 294/98, je zde nepatřičný, neboť tam judikované závěry nijak nezpochybňují ustálenou judikaturu dovolacího soudu k otázce naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti převodní smlouvy a určení vlastnictví k nemovitostem v závislosti na tom, zda podle převodní smlouvy byl či ještě nebyl povolen předmětný vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat za správný. Protože nebylo ani zjištěno, že by napadený rozsudek byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaní mají podle §243b odst. 5 a §142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 15.000,- Kč, redukovaná ve smyslu §18 odst. 1 cit. vyhl. jednou na polovinu na částku 7.500,- Kč, avšak podle §19a téhož advokátního tarifu (vzhledem k zastupování 2 účastníků) zvýšená o 30 % (2.250,- Kč), tj. částka 10.050,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH (2.010,- Kč). V součtu tedy náklady přiznané žalovaným činí 12.060,- Kč a tyto je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným k rukám jejich advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 14. června 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu