ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1746.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1746/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. K. , a b) K. K. , zastoupených JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlen v Brně, Orlí 14, proti žalované J. V. , zastoupené JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 143, o zaplacení částky 1.525.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 6 C 1228/99-288, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2011, č.j. 16 Co 96/2009-324, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.148,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Čecha, advokáta se sídlem v Brně, Tišnovská 143.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 6 C 1228/99-288, rozhodl, že „Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům ad a) a ad b) oprávněným společně a nerozdílně částku 1.525.000,-- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 19. 8. 1998 do zaplacení, to vše do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku oproti povinnosti žalobců vydat žalované nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem v Brně, Katastrální pracoviště Břeclav na LV č. 443 pro obec a katastrální území P., a to objekt bydlení č. p. 90 na pozemku parc. č. st. 570/1 a na pozemku jiného vlastníka parc. č. st. 570/1 o vým. 124 m2 zastavěná plocha, pozemek parc. č. 5004/2 o vým. 684 m2 – zahrada a pozemek parc. č. 5004/6 o vým. 138 m2 – ostatní plocha, ostatní komunikace (dále již „předmětné nemovitosti“) , do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.). Dále rozhodl, že „Žaloba se v té části, ve které se žalobci proti žalované domáhali zaplacení dalších 16 % úroků z prodlení od 19. 8. 1998 do zaplacení z částky 1.525.000,- Kč, zamítá“ (výrok II.), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 393.254,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl, že „Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. mění jen tak, že předmětné nemovitosti jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – venkov a zamítá se žaloba v části týkající se 7 % úroku ročně od 19. 8. 1998 do zaplacení; jinak se potvrzuje.“ Odvolací soud dále uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 559.863,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Pokud jde o měnící část rozsudečného výroku stran příslušenství pohledávky (úroku z prodlení), odvolací soud jej odůvodnil s tím, že „jelikož se jedná o vztah synallagmatický, je plnění každé ze stran vzájemně podmíněno a žalovaná se z uvedeného důvodu nemohla dosud dostat do prodlení. Žaloba domáhající se zaplacení poplatku z prodlení proto musela být zamítnuta a rozhodnutí soudu I. stupně v části výroku I., týkající se příslušenství, ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněno.“
Právě do této měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítají (ve stručnosti shrnuto z jejich dovolací argumentace), že částka 1.525.000,- Kč, kterou jim měla žalovaná hradit z titulu bezdůvodného obohacení, je plněním peněžitého dluhu a proto by mělo být na uvedenou věc aplikováno ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Věc je třeba posoudit v širších souvislostech, vzít v úvahu skutečnosti, jež byly zjištěny v řízeních před soudy obou stupňů, totiž, že žalobci nemohli vykonávat své vlastnické právo v důsledku nemožnosti vstupu do domu. Odvolací soud v napadené části rozhodnutí jasně a konkrétně neodůvodnil, proč hodnotil věc po právní stránce jinak a zamítl zcela žalobu, kterou se žalobci domáhají (zaplacení) příslušenství pohledávky, když „jedna věta uvedená odvolacím soudem ohledně změny právního názoru soudu prvního stupně nepředstavuje řádné odůvodnění rozhodnutí.“ Rozhodnutí je v tomto směru podle žalobců tedy nepřezkoumatelné. Žalobci se domnívají, že „nárok na vrácení vzájemného plnění z kupní smlouvy zrušené našim platným odstoupením od ní vzniká okamžikem, kdy k odstoupení došlo.“ Namítají dále, že nepřiznání žádného úroku z prodlení z předmětné pohledávky odporuje, resp. se příčí dobrým mravům, navíc za situace, kdy vzájemně poskytnutá plnění jsou v hrubém a vzájemném nepoměru vzhledem k době, jež uplynula od roku 1997, kdy předali žalované a jejímu (nyní již zemřelému) manželovi do jejich výlučné dispozice částku 1.525.000,- Kč. Závěrem žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání (jež učinila prostřednictvím svého advokáta) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a vyslovila přesvědčení, že zde není dán dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z textace dovolání vyplývá nesouhlas žalobců s právním posouzením věci odvolacím soudem s odkazem na provedené dokazování. Byla-li by taková koncepce přijata, představovalo by dovolání jakýsi opravný prostředek. Žalobci totiž odkazují na svůj názor, že v jakýchsi širších souvislostech s odkazem na nalézací řízení nemohli vykonávat své vlastnické právo. Již tato formulace je zavádějící, když žalobci uvádějí, že důvodně od kupní smlouvy odstoupili a tedy jim vlastnické právo nevzniklo. Odvolací soud pak správně odkázal na synallagmatický právní vztah, neboť si účastníci vracejí svá vzájemná plnění. S ohledem na toto konstatování nelze proto připustit argumentaci žalobců o jakémsi bezdůvodném obohacení. V další části dovolání žalobci polemizují se skutkovými zjištěními jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, že jim bylo bráněno v užívání předmětných nemovitostí. Jednak nic takového prokázáno nebylo a dále taková polemika nemůže být předmětem dovolání, když vyhodnocení důkazů je v pravomoci nalézacích soudů. Žalovaná poukazuje na předcházející okolnosti a její bezvýslednou ochotu (s jejím manželem) vrátit žalobcům kupní cenu oproti vydání předmětných nemovitostí. Proto považuje za předmětné polemizovat o její dobré víře zpochybňované žalobci v jejich dovolání. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovolání odmítl a přiznal žalovaná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jak vyplývá z obsahu včas a řádně podaného dovolání, žalobci dovoláním (prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) brojí proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změně rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v části týkající se žalobcům přisouzeného 7 % úroku z prodlení ročně z částky 1.525.000,- Kč od 19. srpna 1998 do zaplacení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se předně zabýval otázkou, zda se na posuzovaný případ uplatní §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. stanovící, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovoláním je dotčen pouze (měnící) rozsudečný výrok týkající se příslušenství pohledávky - úroku z prodlení. V souladu s již ustálenou judikaturou uzavřel, že je-li dovoláním napaden pouze výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou („až do zaplacení“), neuplatní se omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, uveřejněný pod č. 56/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo též usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4366/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )].
Dovolací soud poté z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobci v tomto ohledu, byť ve svém dovolání explicitně uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ovšem – jak se podává z obsahu jejich dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – vytkli také odvolacímu soudu, že v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku svůj (rozhodnutí soudu prvního stupně měnící) meritorní výrok týkající se zamítnutí žalovaného příslušenství pohledávky (úroku z prodlení) řádně neodůvodnil.
Nejvyšší soud ovšem v tomto a ale ani v jiném směru žádnou (jinou) vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezaregistroval.
Odvolací soud svůj měnící rozsudečný výrok odůvodnil takto: „Jiná je situace týkající se další části výroku I., kterou soud I. stupně zavázal žalovanou zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 7 % úrok z prodlení z částky 1.525.000,- Kč od 19.8. 1998 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Jelikož se jedná o vztah synallagmatický, je plnění každého ze strany vzájemně podmíněno a žalovaná se z uvedeného důvodu nemohla dosud dostat do prodlení. Žaloba domáhající se zaplacení poplatku z prodlení proto musela být zamítnuta a rozhodnutí soudu I. stupně v části výroku I., týkající se příslušenství, ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněno.“
Z citované části odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že odvolací soud svůj (měnící a žalobu zamítající) meritorní výrok týkající se žalovaného příslušenství pohledávky sice stručně, přesto však zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodnil. Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, pro jaký zaujatý hmotněprávní názor odvolací soud se neztotožnil s vysloveným právním názorem soudu prvního stupně, na jehož základě byl žalobcům původně přiznán úrok z prodlení ze žalované dlužné částky, a proč naopak přistoupil ke změně dotčené části rozsudku soudu prvního stupně. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by v jimi vytýkaném směru byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný a že by odvolací řízení z tohoto či snad z jiného důvodu bylo zatíženo (jinou) vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání ovšem nebylo shledáno ani pro žalobci uplatněný dovolací důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci se jednalo o vrácení vzájemného plnění ve smyslu §457 obč. zák. stanovícího, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V důsledku (po právu) odstoupení žalobců od kupní smlouvy (jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z vlastnictví žalovaného a jejího manžela do vlastnictví žalobců) ze dne 25. července 1997 oba soudy dospěly k závěru o vzájemné povinnosti účastníků vrátit vše, co podle ní dostali, přičemž odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) se vedle žalované uložené povinnosti zaplatit žalobcům částku 1.525.000,- Kč oproti povinnosti žalobců „vydat“ specifikované nemovitosti (Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na rozsah dovolání nebyl zde povolán přezkoumávat rozsouzený vztah plynoucí z bezdůvodného obohacení a vyjádřený již shora cit. vzájemnou povinností účastníků řízení „zaplatit... oproti vydání nemovitostí“ , nýbrž že předmětem jeho přezkumu byl dovoláním napadený meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se žalovaného úroku z prodlení z částky 1.525.000,- Kč), neztotožnil též s uloženou povinnosti žalobkyni, aby kromě toho zaplatila žalobcům i specifikovaný úrok z prodlení z uvedené částky. Tento (dílčí) právní závěr odvolacího soudu, který je předmětem dovolacího přezkumu, považuje Nejvyšší soud za správný.
Žalobci totiž ve své dovolací argumentaci zcela pomíjejí, že v případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.
Z uvedeného vyplývá, že pokud ze strany žalobců došlo (jak oba soudy shodně dovodily) po právu k odstoupení od uvedené kupní smlouvy, vznikl tak mezi žalobci a žalovanou synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení §457 obč. zák., neboť obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzala kupní cenu a vlastnické právo kupujících bylo zapsáno), a byly tedy povinny si tato plnění způsobem podle §457 obč. zák. vzájemně vrátit. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo.
Z toho pak vyplývá, že v případě vzájemného plnění se žalobci mohou domáhat zaplacení až poté, co svoji vzájemnou povinnost sami splnili. Žalovaná tudíž, jak správně dovodil odvolací soud, nemohla být za dané hmotněprávní situace v prodlení; právní konstrukce, kterou žalobci v dovolání uplatňují, výše vyložené a judikatorně ustálené závěry nijak (právně relevantním způsobem) nezpochybňuje a je založena na nesprávném předpokladu, že ode dne následujícího pod dni, kdy žalobci od převodní smlouvy odstoupili, jim – vedle práva na zaplacení (vrácení) kupní ceny – vzniklo i právo požadovat po žalované, která měla být v prodlení, příslušný (žalovaný) úrok z prodlení (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 33 Odo 723/2003, nebo ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004, in www.nsoud.cz ).
Protože (v rozsahu podaného dovolání) rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněného a obsahově vymezeného důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Neboť žalobci v tomto dovolacím řízení neměli procesní úspěch, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 23.990,- Kč [roční plnění - 7 % z částky 1.525.000,- Kč – představuje částku 106.750,- Kč, přičemž ve smyslu §3 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. pětinásobek ročního plnění představuje částku 533.750,- Kč, ze které ve smyslu §3 odst.1 bodu č. 5 cit. advokátního tarifu činí sazba odměny částku 47.975,- Kč, snížená ve smyslu §18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokát žalované učinil v tomto dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání) o 50 %, tj. (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru ve smyslu §16 odst. 2 advokátního tarifu) na částku 23.990,- Kč] a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, to vše s připočtením částky 4.858,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, kterou je advokát žalované povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 29.148,- Kč jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 18. ledna 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu