ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2083.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2083/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně J. T. , zastoupené Mgr. Romanou Andělovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tábor 2333/8, proti žalovaným 1) A. N., zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, E. Beneše 21 a 2) I. N., zastoupeného JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 33/2005, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2010, č. j. 1 Co 39/2009-148, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č.j. 23 C 33/2005-103, ve znění opravného usnesení ze dne 8. ledna 2009, č.j. 23 C 33/2005-113, výrokem I. prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu pokud žalobkyně požadovala, aby byl první žalovaný povinen zaplatit jí společně s druhým žalovaným dalších 400.000,- Kč a byl povinen zaplatit částku 100.000,- Kč společně a nerozdílně s druhým žalovaným, výrokem III. zamítl žalobu, aby byl druhý žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 500.000,- Kč společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Výroky IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání prvního žalovaného proti výrokům I. a IV. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. ledna 2010, č.j. 1 Co 39/2009-148, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že dne 6. července 2004 pes ve vlastnictví druhého žalovaného, kterého měl první žalovaný v daný okamžik v péči, aniž zajistil psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, ukousl žalobkyni retní červeně dolního rtu a v důsledku toho žalobkyni zůstaly trvalé následky. Ztotožnil se i s jeho právními závěry, že se první žalovaný dopustil neoprávněného zásahu, a je proto povinen snášet sankce podle ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Uvedl, že první žalovaný „ se mýlí, má-li za to, že žalobkyni slouží k odstranění následku jejího zranění pouze instituty jako bolestné a ztížení společenského uplatnění, neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník“ .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 9. dubna 2010 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje, „ zda následky škody na zdraví lze odškodnit jen podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, nebo souběžně i v rámci řízení na ochranu osobnosti” a „zda přiznání zadostiučinění podle §13 obč. zák. v peněžité podobě není v rozporu s dobrými mravy (§3 téhož zákona), žádá-li o odškodnění blízká osoba.“ Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku vztahu nároků z titulu náhrady škody na zdraví a z titulu ochrany osobnosti odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která bere v úvahu odlišnost obou právních institutů. Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu