ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2324.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2324/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. J. S. , zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 415.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 246/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, č. j. 35 Co 272/2010 - 117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 28. 4. 2008 domáhala náhrady škody ve výši 115.000,- Kč a nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč, jež jí měly vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem dle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. a nezákonným rozhodnutím dle §7 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím zejména ve vydání usnesení o nařízení exekuce Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 51 Nc 10042/2002 v době, kdy exekuční titul nebyl pravomocný ani vykonatelný, a ve vydání exekučních příkazů na základě tohoto usnesení vydaných.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, který zamítl žalobu v celém rozsahu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jež doplnil o důkaz exekučními příkazy soudního exekutora. Dne 2. 9. 1996 vydal Krajský soud v Ostravě směnečný platební rozkaz sp. zn. 2 Sm 275/96, jímž uložil žalobkyni (v původním řízení v procesním postavení žalované) povinnost zaplatit částku 40.736,- Kč s příslušenstvím. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala žalobkyně včasné námitky, proto Krajský soud v Ostravě v řízení sp. zn. 23 Cm 190/96 nařídil na den 22. 1. 1997 jednání. Žalobkyni bylo předvolání doručeno náhradním způsobem, žalobkyně se však k jednání nedostavila, a na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Na směnečném platebním rozkaze byla vyznačena doložka právní moci 4. 3. 1997 a vykonatelnosti 8. 3. 1997. Na základě tohoto titulu nařídil Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2002 v řízení vedeném pod sp. zn. 51 Nc 10042/2002 exekuci na majetek žalobkyně. V exekučním příkazu sp. zn. EX 241/02 ze dne 4. 9. 2002 exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem všech postižitelných movitých věcí povinné a žalobkyni zakázal, aby s věcmi, které pojme do soupisu, jakkoli nakládala. Ve druhém exekučním příkazu sp. zn. EX 241/02-2 ze dne 24. 11. 2003 rozhodl o provedení exekuce prodejem movité postižitelné věci – osobního automobilu žalobkyně. Proti usnesení o nařízení exekuce ze dne 2. 5. 2002 podala žalobkyně dne 18. 9. 2002 odvolání, Krajský soud v Ostravě však v usnesení ze dne 8. 9. 2004 rozhodl tak, že usnesení Okresního soudu potvrdil, neboť neshledal námitku žalobkyně zpochybňující formální vykonatelnost exekučního titulu důvodnou, změnil pouze formulaci výroku usnesení. V nalézacím řízení podala žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti, odvolání, které bylo jako opožděné odmítnuto. Teprve v odvolání proti tomuto usnesení žalobkyně uvedla, že v době doručování rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 1997 se nezdržovala ve svém trvalém bydlišti, Vrchní soud v Olomouci tedy usnesením ze dne 8. 11. 2005 rozhodl tak, že se odvolání žalobkyně neodmítá. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 1. 1997. Tento rozsudek nabyl právní moci 7. 8. 2006 a vykonatelnosti dne 11. 8. 2006. Následně byla opravena doložka právní moci a vykonatelnosti na směnečném platebním rozkaze na den 7. 8. 2006. Usnesením ze dne 28. 8. 2007 rozhodl Okresní soud v Ostravě pod č. j. 51 Nc 10042/2002-63 o částečném zastavení exekuce, a to vzhledem k tomu, že žalobkyní byly dlužné částky v průběhu řízení zaplaceny. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesení soudu I. stupně ve výroku I. zrušil z důvodu, že se nezabýval návrhem povinné na zastavení exekuce v celém rozsahu a nevypořádal se s tvrzením, že exekuce byla nařízena předčasně. V době rozhodování soudu I. stupně nebylo exekuční řízení zastaveno ani jinak skončeno.
Odvolací soud k nároku žalobkyně na náhradu škody uvedl, že žalobkyně považuje za nezákonné rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 Nc 10042/2002-5 ze dne 9. 5. 2002 o nařízení exekuce, uvedené rozhodnutí je však pravomocné a nebylo zrušeno, nelze proto na něj hledět jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 10 Co 156/2008-204, bylo zrušeno usnesení o částečném zastavení exekuce, nikoliv pravomocné usnesení o nařízení exekuce. Námitky žalobkyně, že v exekučním řízení došlo k průtahům, a že jí nebyl ustanoven advokát, jsou skutečnosti, které žalobkyně uplatnila nově až v odvolacím řízení, tedy v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř., k nimž odvolací soud nemohl přihlížet. K otázce nesprávného vyznačení doložky právní moci na exekučním titulu odvolací soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti v březnu 1997 bylo objektivně nesprávné, a tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu. Žalobkyni však v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem žádná škoda nevznikla. Žalobkyně tvrdila, že jí škoda vznikla proto, že nemohla prodat svůj automobil a dobrovolně uhradit svůj dluh z peněz, které by získala z prodeje auta, tato tvrzení však odvolací soud zhodnotil jako účelová. Výpovědí žalobkyně a svědkyně nebylo prokázáno, že existoval reálný zájemce o koupi automobilu žalobkyně za částku 115.000,- Kč. Nárok na náhradu nemajetkové újmy odůvodnila žalobkyně tím, že od roku 2002 na základě nesprávného úředního postupu a na základě nezákonných rozhodnutí soudu a soudního exekutora nemohla jakkoli disponovat svým majetkem, který nemohla zhodnotit a rovněž nemohla svůj byt vyměnit za menší. Z přechodného ustanovení uvedeného v čl. II. zák. č. 160/2006 Sb. vyplývá, že odpovědnost podle zákona za nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti zákona se vztahuje pouze na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobkyni nelze přiznat nárok na úhradu nemajetkové újmy, jejíž vznik spadá do období před účinností novely zákona provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., neboť zpětná působnost byla prolomena pouze ve vtahu k přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, jež považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá co do posouzení vzniku škody, že žalobkyně nemohla s automobilem nakládat, zejména tuto majetkovou hodnotu zcizovat, v čemž jí bránil exekuční příkaz ze dne 4. 9. 2002, v důsledku toho pak nemohla realizovat prodej automobilu a uspokojit pohledávku, která byla předmětem exekuce. Žalobkyně zároveň nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by její tvrzení týkající se prodeje automobilu byla účelová. Škoda jí vznikla též tím, že neoprávněně nařízenou exekucí jí bylo znemožněno automobil užívat. Žalobkyně dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který se odmítl zabývat její námitkou spočívající v tom, že došlo k průtahům v exekučním řízení, a naopak měl přihlédnout k ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. Při řízení v prvním stupni nemohla žalobkyně danou námitku uplatnit, protože rozhodná skutečnost nastala až po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s jejím nárokem, dle kterého jí byla škoda způsobena též postupem soudu rozhodujícího ve věci odvolání proti nařízení exekuce, kdy jí byla zamítnuta žádost dle §30 o. s. ř. K nároku na odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně uvedla, že ustanovení o přiznávání nároku na odškodnění nemajetkové újmy pouze od určité doby má diskriminační povahu a zakládá tak faktickou nerovnost poškozených, kdy jedněm je přiznáváno mnohem širší oprávnění než druhým pouze na základě skutečnosti, že počátek stavu nastal v jiný okamžik. Dovolatelka na závěr vymezila dvě otázky, které dle jejího názoru zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to zda dispoziční oprávnění k věci movité, která je samostatně specifikovatelná, je omezeno vydáním obecného exekučního příkazu k prodeji věcí movitých, či až samostatného exekučního příkazu k prodeji specifikované věci, a zda je přípustná či nepřípustná retroaktivita pouze ve prospěch určitých osob, resp. od určitého data, která zakládá diskriminaci mezi osobami poškozenými ze strany státu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy včetně výroku o nákladech řízení, z obsahu dovolání se však podává, že brojí pouze proti potvrzujícímu výroku I. odvolacího soudu. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení nadto není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka krom nesprávného právního posouzení věci obsahově namítá vady řízení, které mají spočívat v tom, že se odvolací soud odmítl zabývat její námitkou průtahů v exekučním řízení, a škodou spočívající v tom, že její žádost o ustanovení právního zástupce v exekučním řízení byla zamítnuta. Tvrzené vady řízení však nezakládají otázku zásadního právního významu. Průtahy v exekučním řízení nebyly ze strany žalobkyně namítány ani v rámci předběžného projednání věci u žalované, ani v žalobě, ve které žalobkyně odvíjela odpovědnost státu výhradně od nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) a od nezákonného usnesení o nařízení exekuce. Tvrzení o průtazích v řízení a o neposkytnutí právní pomoci uplatnila žalobkyně až v odvolacím řízení. Uvedení nových skutečností či změny žaloby je však omezeno limity uvedenými v ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., které platí obdobně i pro řízení odvolací (§205a odst. 1 o. s. ř.), nadto v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (§216 odst. 2 o. s. ř.). Podle §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. lze odvolání odůvodnit tím, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo důkazy, které nebyly dosud uplatněny. V posuzované věci se však nejednalo o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, ale o nesouhlas žalobkyně s právním posouzením věci soudem I. stupně, který uzavřel, že se nejedná o nezákonné rozhodnutí. Ani připuštění nových tvrzení žalobkyně spočívajících v tom, že v exekučním řízení nebylo od 29. 8. 2008 vydáno rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení exekuce v plném rozsahu, nemůže mít vliv na právní posouzení věci, že se nejednalo o nezákonné rozhodnutí, neboť jak správně uvedl odvolací soud, exekuční řízení není skončeno jen co do návrhu na zastavení exekuce v plném rozsahu, avšak konečné rozhodnutí nemůže změnit či zrušit pravomocné usnesení o nařízení exekuce. Ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., které dopadá na skutkový stav věci a nikoliv právní posouzení, tedy nelze aplikovat. Ani námitka dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k námitce žalobkyně, že jí v exekučním řízení nebyl ustanoven advokát, nezakládá přípustnost dovolání, neboť nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu. Odvolací soud přitom postupoval zcela v souladu s §205a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka dále napadla závěr odvolacího soudu, že v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávném vyznačení doložky právní moci na exekučním titulu jí škoda nevznikla, neboť nebylo prokázáno, že existoval reálný zájemce o koupi automobilu žalobkyně za částku 115.000,- Kč. Škodu žalobkyně spatřuje v tom, že nemohla s uvedenou majetkovou hodnotou nakládat, zejména ji zcizovat, neboť jí v tom bránil exekuční příkaz ze dne 4. 9. 2002. Otázku zásadního právního významu spatřuje žalobkyně v tom, zda dispoziční oprávnění k věci movité je omezeno vydáním obecného exekučního příkazu k prodeji věcí movitých, či až samostatného exekučního příkazu k prodeji specifikované movité věci. Na vyřešení této otázky však odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu škody nezaložil, neboť se nezabýval tím, zda omezená dispozice s automobilem způsobila žalobkyni nějakou škodu. Žádnou konkrétní škodu ostatně žalobkyně ani netvrdila, neboť sama uvedla, že pro nedostatek finančních prostředků k zakoupení benzinu s autem nejezdila. Ohledně možnosti auto zcizit pak odvolací soud uvedl, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by existoval reálný zájemce o koupi automobilu. Dovolatelkou položená otázka tedy směřuje pouze k poskytnutí právní informace (jejíž řešení nadto vyplývá z jasného poučení v exekučních příkazech EX 241/02 a EX 241/02-2, ve kterých se povinnému zakazuje, aby jakkoli nakládal (disponoval) s věcmi, které exekutor pojme do soupisu), která v posuzovaném případě žádný význam nemá, a její vyřešení by se ani nemohlo projevit v konečném postavení dovolatelky vůči druhé straně sporu, což činí dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k nemajetkové újmě dovolatelka uvedla, že přechodné ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. považuje za diskriminační a otázku zásadního právního významu formulovala tak, zda je přípustná či nepřípustná retroaktivita pouze ve prospěch určitých osob, resp. od určitého data, která zakládá diskriminaci mezi osobami poškozenými ze strany státu. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že přechodné ustanovení čl. II. zákona zvýhodňuje ty subjekty, které se domáhají odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, oproti ostatním poškozeným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty první OdpŠk. Vůlí zákonodárce vzhledem k okolnostem vzniku této novely však nebylo založit pravou zpětnou účinnost i ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím nebo jiným nesprávným úředním postupem, jak je blíže vysvětleno v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 ze dne 18. 10. 2011, jež je dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Jelikož však Ústavní soud čl. II. (přechodné ustanovení) zákona č. 160/2006 Sb. nezrušil, jsou soudy tímto zákonným ustanovením vázány, byť se může jevit jako ustanovení diskriminační. Ani tato otázka však nepředstavuje otázku zásadního právního významu, jelikož byla v judikatuře Nejvyššího soudu ve výše uvedeném rozhodnutí již vyřešena.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu