ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2327.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2327/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. G. , zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 267/12, adresa pro doručování Praha 4 – Libuš, Meteorologická 792/29, proti žalované obchodní společnosti Economia, a.s. , IČO.: 00499153, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 25, zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Tylovo náměstí č. 1, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 43/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2012, č. j. 1 Co 303/2011-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č.j. 32 C 43/2011-67, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit v deníku Hospodářské noviny omluvu žalobci ve znění uvedeném v tomto rozhodnutí, výrokem II. zamítl žalobu, aby tuto omluvu uveřejnila na internetových stránkách www.ihned.cz a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2012, č.j. 1 Co 303/2011-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve změněném znění požadovaného textu omluvy, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když se především ztotožnil s názorem soudu prvního stupně týkajícím se významu plynutí času pro prosaditelnost nároku na ochranu osobnosti. Připomněl, že k tvrzenému zásahu do osobnostní sféry žalobce mělo dojít dne 1. dubna 2004, avšak žaloba na ochranu osobnosti byla podána (teprve) dne 17. března 2011. Odvolací soud současně vyslovil, že sdílí závěr soudu prvního stupně, že v žalobcem označených bodech dotčeného článku, nelze dovodit neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, který by byl základním předpokladem odpovědnosti žalované podle §13 obč. zák. Současně odkazuje na obsah článku a připomíná jeho konkrétní pasáže, které posuzuje jako pravdivé. Konstatuje též, že žalobce jako osoba veřejně činná se tím vědomě vystavil pozornosti veřejnosti a musel počítat s tím, že může být předmětem kritiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost fakticky odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká nedostatky ve skutkových zjištěních, dále nesouhlasí s jeho úvahou o významu plynutí času pro uplatnitelnost nároku podle ustanovení §13 obč. zák. Má za to, že soud nesprávně vyvozoval své závěry, pokud se vztahovaly k posuzování žalobce jako osoby veřejně činné. Soud též podle jeho mínění nesprávně upřednostnil právo na informace - kritiku před právem žalobce na ochranu osobnosti. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2009 (dále opět jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., řádně zastoupenou advokátem, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. V dané věci však dovolatel podle mínění dovolacího soudu žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání ve své podstatě nevymezil. Skutečností totiž je, že otázka plynutí času při úvaze o míře případného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, je konstantně dovolacím soudem posuzována shodně s úvahami obsaženými v napadeném rozsudku. Obdobně posuzování fyzické osoby jako osoby veřejně činné, stejně jako vztahu práva na informace, resp. práva na kritiku a práva na ochranu osobnosti, bylo v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 1109/2005, resp. rozsudek ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, apod.). Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky zde dovolací soud nemá procesní podklad k věcnému přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Není tak naplněn předpoklad dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
K výtkám dovolatele naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je třeba uvést, že k okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nemůže. Obdobně je tomu i v případě, že je uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř. se totiž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Protože v této věci tak není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu těchto nákladů nárok, avšak v dovolacím řízení žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu