ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2344.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2344/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Brněnské papírny, státní podnik - v likvidaci, se sídlem v Tišnově - Předklášteří, Komenského 1036, proti žalovaným 1) Ing. M. U., zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, 2) J. B. a 3) L. T. (dříve B.), zastoupeným JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o určení vlastnictví k nemovitostem a práva hospodaření, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 398/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2010, č.j. 13 Co 540/2008-284, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. září 2008, č.j. 14 C 398/2002-187 (kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem v rozsudečném výroku označených nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení) [výrok I.], a rozhodnuto o náhradě nákladů soudu prvního stupně a odvolacího řízení [výrok II., III.], podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku dospěl k závěru, že v době prodeje předmětných nemovitostí nebyl zakladatelem žalobce vymezen určený majetek způsobem uvedeným v ust. §2 odst. 5 a §15 písm. d) zákona č. 77/1997 Sb. (zákon o státním podniku, dále jen ZoSP) a sám zakladatel vymezil Statutem právo hospodaření státního podniku tak, že mu svěřil také právo prodávat nepotřebný majetek, aniž si vyhradil jakékoli další podmínky pro tento způsob dispozice s tímto majetkem. Proto nelze považovat prodej předmětných nemovitostí za úkon odporující tomuto zákonu (případně tento zákon obcházející či úkon bez souhlasu zakladatele). Na platnost těchto dispozic nemůže mít vliv skutečnost, že zakladatel po uzavření této kupní smlouvy v závěru roku 1999 vymezil zákonem stanoveným způsobem určený majetek podniku a v rámci výkonu práv vlastníka stanovil pro státní podnik omezení i pro dispozice s ostatním majetkem státu, k němuž měl podnik právo hospodaření. Odvolací soud tak přisvědčil soudu I. stupně, že kupní smlouvu z 1. 7. 1999 nelze považovat za absolutně neplatný právní úkon dle ust. §39 obč. zák. Otázku účinku případného odstoupení žalobce od kupní smlouvy ve vztahu k žalovanému 1) a žalovaným 2) a 3) odvolací soud vyřešil v souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky č. 309/2007.
Žalobce v dovolání uvádí, že za otázku zásadního právního významu považuje „ k jakému okamžiku je nutné zkoumat platnost či neplatnost právního úkonu, konkrétně kupní smlouvy, na jejímž základě má dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem; zda pouze k okamžiku uzavření této smlouvy, či až ke dni podání návrhu na vklad “. Dovolatel se domnívá, že podmínky platnosti kupní smlouvy musí být splněny ke dni podání návrhu na vklad a v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu sp. zn. I. ÚS 222/2000, 6 Ans 2/2005-68 a Pl. ÚS 78/06. Dále uvádí, že soudy nesprávně posoudily i otázku (ne)dobré víry žalovaných 2) a 3) ohledně nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Soudy obou stupňů tedy dle dovolatele nesprávně uzavřely, že kupní smlouva z 1.7.1999 je platným právním úkonem, neboť dle jeho názoru se jedná o právní úkon učiněný bez nutného souhlasu zakladatele dovolatele (žalobce) a také se nedostatečně vypořádaly i s event. skutkovým tvrzením žalobce, že od kupní smlouvy odstoupil a že tímto úkonem došlo k obnovení jeho vlastnického práva.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
Dovolatel ve svém dovolání neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Pokud jde o dovolatelem nastolenou otázku „ k jakému okamžiku je nutné zkoumat platnost či neplatnost právního úkonu, konkrétně kupní smlouvy, na jejímž základě má dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem; zda pouze k okamžiku uzavření této smlouvy či až ke dni podání návrhu na vklad, “ nemůže mít ve shora uvedeném smyslu zásadní právní význam. Doktrína i soudní praxe řeší tuto otázku jednotně tak, že platnost smlouvy se vždy posuzuje ke dni jejího uzavření (proto dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv) [srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha 2009, str. 335]. Příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 222/2000, je nepřípadný, když citovaný nález uzavírá , že rovněž judikatura obecných soudů se kloní k názoru, že pokud katastrální úřad zkoumá právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen z hledisek uvedených v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak předmětem tohoto zkoumání nejsou všechny aspekty platnosti právního úkonu uvedené např. v §37 obč. zák., ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., tedy jeho určitost a srozumitelnost (viz např.: stanovisko NS ze dne 28. 6.2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod Rc 44/20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 35 Ca 68/99, uveřejněné v Soudní judikatuře pod SJS 686/2000). Citace žalobkyně je neúplná a je vytržena z kontextu citovaného nálezu, ze kterého je zřejmé, že povinnost posuzovat smlouvu ke dni podání návrhu na vklad práva se týká přezkoumání předpokladů uvedených v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. katastrálním úřadem. Nepřípadný je i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 04. 2006, čj. 6 Ans 2/2005 – 68, který uzavřel, že žaloba na nečinnost podle §79 a násl. s. ř. s. je nedůvodná, pokud žalovaný správní orgán přerušil správní řízení, přičemž okolnosti, za nichž tak učinil, odpovídají požadavkům, které pro tento procesní postup předpisy o řízení před takovým orgánem stanoví (§29 odst. 1, §40 odst. 1 správního řádu). Odkaz na „Pl. ÚS 78/06“ se již týká dovolatelovy námitky proti závěrům odvolacího ohledně účinků odstoupení žalobce od sporné smlouvy, jak bude uvedeno níže.
Pokud jde o otázku účinku případného odstoupení žalobce od kupní smlouvy ve vztahu k žalovanému 1) a žalovaným 2) a 3), odvolací soud ji vyřešil v souladu nálezem pléna Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněném pod číslem 307/2007 Sb., a rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005. Ústavní soud uzavřel, že odstoupením od smlouvy podle §48 odst. 2 občanského zákoníku se - není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká. Shora označený rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3177/2005 na citovaný nález navázal a dále jej doplnil, že jestliže však další nabyvatel nemovitosti od prvního kupujícího nebyl v době uzavření druhé kupní smlouvy v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních mohla účinně odstoupit od první kupní smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na něj. Důkazní povinnost o existenci této dobré víry má další nabyvatel. Z napadeného rozsudku, žádný nedostatek dobré víry žalovaných 2) a 3) [dalších nabyvatelů] nevyplývá. V řízení tvrdili, že nemovitosti od prvního žalovaného 1) kupovali v dobré víře, že je jejich vlastníkem, přičemž žalobce jejich tvrzení nevyvrátil.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly (žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu