ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2440.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2440/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně L. N. , zastoupené JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice-Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 38 C 84/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2011, č. j. 56 Co 410/2010-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ve znění jeho opravného usnesení, jímž byla žaloba na zaplacení částky 1,000.000,- Kč zamítnuta.
Žalobkyně se žalobou ze dne 20. 4. 2009 domáhala po žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 1,000.000,- Kč, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, která jí dne 5. 12. 2008 zaslala vyúčtování pojistného a penále v celkové výši 88.182,- Kč. Proti tomuto vyúčtování podala žalobkyně námitky spočívající v tvrzení, že exekuce vedené pro vymožení dlužné částky byly zastaveny, a proto nemohlo dojít k navýšení penalizace. Žalobkyně zároveň sdělila, že od roku 2000 je klientkou Zdravotní pojišťovny Metal-Aliance a s VZP ČR nemá žádný právní vztah. Dopisy od VZP ČR považuje za obtěžování, které jí působí psychický šok. Žalobkyně se svým nárokem obrátila na Ministerstvo zdravotnictví, které jejímu požadavku nevyhovělo.
Odvolací soud vymezil postavení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky s tím, že na rozhodování Všeobecné zdravotní pojišťovny se podle §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, se vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Z uvedeného vyplývá, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ve správním řízení rozhoduje o povinnosti pojištěnce uložené mu zákonem platit zdravotní pojištění, v tomto smyslu tedy vykonává státní správu, což znamená, že za případnou škodu vzniklou při výkonu státní správy odpovídá stát podle §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR nedošlo. Povinnost vymáhat placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění je zdravotní pojišťovně uloženo zákonem, a v případě uplatnění námitky promlčení ze strany pojištěnce nedochází k zániku práva na pojistné, jak je tomu v případě prekluze nároku. Nesprávným úředním postupem v souzené věci nemůže být a není předepsání dlužného pojistného a penále, a to ani za situace, že by zdravotní pojišťovna k předepsání přistoupila po uplynutí promlčecí doby. Jelikož nebyl zjištěn nesprávný úřední postup zdravotní pojišťovny, nebylo třeba se dále zabývat vznikem a výší žalobkyní tvrzené újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém uvedla, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR soustavně a opakovaně zasílá na její adresu výhružné úřední dokumenty s vyhrožováním exekucí pro vymáhání neexistujícího dluhu platby zdravotního pojištění a penále, a shrnula další okolnosti případu. Žalobkyně je přesvědčena, že jakákoliv pohledávka vůči ní je podle §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. po uplynutí pěti let ze zákona promlčena. Dle dovolatelky VZP ČR od počátku postupovala v rozporu s §15 odst. 2 cit. zákona. Nesprávným úředním postupem došlo k neoprávněnému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, čímž bylo porušeno znění čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a napadený rozsudek zrušil, případně aby zrušil i rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání věci.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, neboť vzhledem k absenci řádného poučení o možnosti podat dovolání bylo možno podat dovolání do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§240 odst. 3 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné.
Přestože z obsahu dovolání lze dovodit, že žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem co do posouzení otázky nesprávného úředního postupu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, neformuluje dovolatelka žádnou právní otázku, která by byla způsobilá založit přezkum dovolacího soudu, a jíž by bylo možno považovat za zásadně právně významnou pro rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud posoudil postup zdravotní pojišťovny i další okolnosti případu a dospěl k jím vyjádřenému právnímu závěru ve věci samé, že totiž postup zdravotní pojišťovny nelze pokládat za nesprávný úřední postup. Dovolatelka proti tomu nepřiléhavě předně pomíjí, že exekuce byly zastaveny pro promlčení, což závěr o nesprávném úředním postupu nezakládá. Mylně si rovněž vykládá sdělení zástupkyně veřejného ochránce práv ze dne 19. 1. 2009, neboť promlčení nenastává ze zákona, ale případně v důsledku - její - námitky promlčení. Poukazuje-li na nesprávný úřední postup zdravotní pojišťovny spočívající v porušení §15 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., pak tato skutečnost nebyla v průběhu řízení žalobkyní tvrzena a jedná se tedy o novou skutečnost, kterou nelze v dovolání uplatnit (§241a odst. 4 o. s. ř.). Z dovolání žalobkyně tedy plyne, že zřejmě plně neporozuměla napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, který důvody svého rozhodnutí náležitě vysvětlil.
Nad rámec dovolacího přezkumu nemůže dovolací soud nezmínit, že z obsahu dovolání zřejmě plyne, že žalobkyně své podání vyhotovila sama či prostřednictvím svého obecného zmocněnce, a vydává je za podání své právní zástupkyně, což vyústilo i v odmítnutí dovolání, neboť její argumentace neodpovídá obsahu napadeného rozhodnutí a obsahovým požadavkům kladeným na řádné dovolání. Povinné zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem zákon požaduje proto, aby se dovolateli dostalo skutečně kvalifikované právní pomoci, a aby podané dovolání vyhovovalo formálním i obsahovým požadavkům na ně kladeným. Podmínka povinného zastoupení osobou s právnickým vzděláním přitom zahrnuje i podmínku, aby dovolání bylo advokátem, notářem či osobou s právnickým vzděláním sepsáno (srov. §241 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí řešilo otázku zásadního právního významu, kterou nadto dovolatelka ani nevymezila a důvody svého dovolání se s právním posouzením odvolacího soudu míjí, a proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu