ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2486.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2486/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců: a) T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, a b) Mgr. M. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 238/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, č. j. 29 Co 92/2010 – 185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, č. j. 29 Co 92/2010 – 185, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 11. 2009, č. j. 28 C 238/2007 – 159, se v rozsahu zamítnutí žaloby žalobce a) na zaplacení částky 135.000. - Kč a žalobce b) na zaplacení částky 160.000. - Kč zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 3. 11. 2009, č. j. 28 C 238/2009 – 159, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 15.000,- Kč a žalobci b) částku 10.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; „co do zbytku“ žalobu zamítl. Ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku 10.000,- Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; „co do zbytku“ žalobu zamítl. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců odvolací soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba se co do částky 135.000,- Kč požadované žalobcem a) a co do částky 100.000,- Kč požadované žalobcem b) zamítá (výrok I.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žaloba se co do částky 60.000,- Kč požadované žalobcem b) zamítá (výrok II.). Dále potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Žalobci se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 24. 4. 2007 domáhali po žalované zaplacení částek ve výši 150.000,- Kč (žalobce a/) a 110.000,- Kč (žalobce b/), a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5, jehož předmětem byly nároky vyplývající z práva na ochranu osobnosti. Žalobce b) se pak samostatně domáhal po žalované zaplacení částky 70.000,- Kč s odůvodněním, že řízení, které vedl proti bývalému zaměstnavateli, bylo nepřiměřeně dlouhé.
Co se týče prvního řízení, oba soudy vyšly z následujícího skutkového stavu. Žaloba byla podány oběma žalobci dne 1. 4. 1994 u Obvodního soudu pro Prahu 5. Dne 19. 8. 1994 byla tímto soudem vyslovena věcná nepříslušnost a věc postoupena Městskému soudu v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 1995 bylo řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Pro následné zaplacení soudního poplatku bylo předchozí usnesení dne 12. 10. 1998 zrušeno. V mezidobí bylo rozhodováno o podjatosti soudců, a to JUDr. N. Ž. a JUDr. R. V. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 1995, že obě tyto soudkyně jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeny. Rozhodováno bylo i o podjatosti JUDr. V. T., a to usnesením ze dne 3. 3. 1997, tak, že rovněž tento soudce byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Podáním ze dne 18. 1. 1999 navrhli žalobci vstup dalšího účastníka do řízení na straně žalované, a to České republiky – Ministerstva spravedlnosti. Zároveň žalobci namítli průtahy v řízení. K námitce podjatosti uplatněné žalobci na ústním jednání konaném dne 19. 1. 1999 byl spis s vyjádřením soudce předložen Vrchnímu soudu v Praze. Ten pak dne 18. 2. 1999 sdělil, že spis postoupil Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud věc vrátil přípisem ze dne 4. 3. 1999 zpět Vrchnímu soudu v Praze s tím, že nebylo rozhodnuto o podjatosti soudců Městského soudu v Praze. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 1999 bylo rozhodnuto, že soudci Městského soudu v Praze, JUDr. M. V., JUDr. J. L. a JUDr. D. S. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 1999 byla připuštěna změna žalobního návrhu a současně byl zamítnut návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 1999 změnil předchozí usnesení tak, že přistoupení dalšího účastníka připustil.
Ve věci bylo posléze nařízeno několik ústních jednání, která byla opakovaně odročována, a to jak z důvodu žádostí žalobců (celkem čtyřikrát), tak žalované (celkem třikrát). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000 byla žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, řízení o němž bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení bylo zrušeno z důvodu následného zaplacení soudního poplatku usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2003. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 bylo odvolací řízení znovu zastaveno. K dovolání žalobců Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 15. 6. 2004 usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 22. 2. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobci podali proti tomuto rozsudku ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. 1. 2006 odmítl.
Co se týče řízení druhého, oba soudy dospěly k následujícím zjištěním. Žalobcem b) byla dne 28. 9. 1994 podána u Obvodního soudu pro Prahu 1 žaloba na zaplacení částky 460,- Kč proti žalobcovu bývalému zaměstnavateli. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 1995 rozhodl, že soudkyně M. R. a soudkyně M. S. jsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci. Usnesením ze dne 18. 9. 1998 bylo rozhodnuto o rekonstrukci spisu. Na základě opatření místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 10. 1998 byla věc přidělena soudkyni JUDr. H. N. Rozsudkem ze dne 4. 2. 1999 bylo rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby co do částky 460,- Kč, nárok na zaplacení úroků z prodlení byl zamítnut. K odvolání žalobce (v tomto řízení žalobce b/) Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 1999 odvolací řízení zastavil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2000 usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000 byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 3. 2004 bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1.579,81 Kč a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v obou případech byla délka řízení nepřiměřená. S ohledem na znění §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, přiznal se zřetelem ke konkrétním okolnostem obou případů žalobcům částky uvedené ve výrocích jeho rozsudku. Žalobci se při úvahách o výši požadovaného zadostiučinění vždy omezovali pouze na obecná konstatování, že takovéto dlouhotrvající řízení je pro účastníky zatěžující a frustrující, nebyly však tvrzeny ani prokazovány žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly vyšší míru zadostiučinění. Soud přihlédl též k tomu, že to byly často žalobci, kdo ovlivňoval délku trvání soudních sporů, a to zejména častými omluvami k ústním jednáním spojenými s návrhy na odročení jednání. Z tohoto důvodu nebylo k této době trvání řízení přihlíženo.
K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku odvolací soud uvedl, že lze souhlasit s tím, že neurčitá formulace zamítavých výroků by mohla vést k pochybnosti o tom, zda soud prvního stupně rozhodl o celém předmětu řízení. Tuto nesprávnost odvolací soud napravil uvedením částek, ve kterých byla fakticky soudem prvního stupně žaloba zamítnuta. Jinak se odvolací soud zcela ztotožnil s tím, kterak soud prvního stupně postupoval při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, když správně aplikoval §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, přihlédl-li k tomu, jakým způsobem žalobci přispěli k průtahům v řízeních.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Ačkoliv z formulace napadených výroků by se mohlo jevit, že se jedná o rozsudek měnící, materiálně se podle dovolatelů jedná o rozsudek potvrzující, čemuž nasvědčuje i poučení odvolacího soudu o možnosti podat mimořádný opravný prostředek. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí je přípustné, neboť má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spatřují v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, neřídil se rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 862/10, ani Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení vydaným v roce 2006 Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Došlo tak k porušení základního práva žalobců, totiž principu rovnosti v právech, a v důsledku toho i porušení práva na spravedlivý proces.
Dále dovolatelé namítají, že první posuzované řízení bylo zahájeno dne 1. 4. 1994 a do právní moci rozhodnutí trvalo deset a půl roku, druhé řízení pak trvalo devět let a sedm měsíců. Výše přiznaných zadostiučinění neodpovídá délce těchto řízení ani jejich okolnostem. Rozsudek odvolacího soudu je jen velmi stručně a frázovitě odůvodněn čtyřmi větami v jednom odstavci, přičemž se nevypořádává s judikaturou Nejvyššího soudu, obvyklou výší odškodnění ve výši 15.000,- Kč za rok trvání řízení ani s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Otázkou pak je, zda byl odvolací soud vůbec nadán pravomocí měnit neurčité výroky rozsudku soudu prvního stupně. S odkazem na několikerá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pak dovolatelé dospívají k závěru, že je právem každého, aby soudy či jiné orgány veřejné moci rozhodovaly o stejných právních otázkách v obdobných případech stejně, a nikoliv odlišně. Touto zásadou se odvolací soud podle jejich názoru neřídil. Odvolací soud se ani nevypořádal s námitkami žalobců podstatnými pro určení výše zadostiučinění. Stručné konstatování odvolacího soudu, že žalobci sami přispěli k průtahům v řízeních měl být vyjádřen v procentních podílech, o něž by se v takovém případě snížila základní částka náhrady, stanovená ve výši 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení. K tomu dále uvádějí, že žalobce b) ve druhém řízení nepřispěl k průtahům v řízení vůbec ničím. Napadené rozhodnutí je v rozporu s podmínkami a kritérii obsaženými v ustanovení §31a odst. 2 a 3 písm. a) až e) OdpŠk, jakož i s nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími soudu Nejvyššího. Soudy měly žalobcům přiznat zadostiučinění v žalobách požadovaných částkách.
Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Přípisem ze dne 21. 2. 2011 se Mgr. J. B., advokát, jakožto právní zástupce žalobce a) zcela ztotožnil s podaným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání je důležité, že ačkoliv je napadený rozsudek odvolacího soudu formulován jako měnící, ve skutečnosti odvolací soud toliko reformuloval zamítací část rozsudku soudu prvního stupně. Co do posouzení práv a povinností účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve všech ohledech potvrdil.
Dovolání by proto mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Včasné dovolání je přípustné, neboť odvolací soud při přezkumu závěrů soudu prvního stupně o formě a výši poskytovaného zadostiučinění nepostupoval v souladu se závěry dosaženými, byť v pozdější, judikatuře Nejvyššího soudu, a tak je při dovolacím přezkumu nutno mít jeho rozhodnutí za vydané na základě neúplného právního posouzení.
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném i na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz – dále též jen „Stanovisko“) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona“ (viz jeho 9. právní věta a následující odůvodnění).
Dále zde Nejvyšší soud dovodil, že „pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).“
Nejvyšší soud ve Stanovisku a v mnoha dalších navazujících rozhodnutích vysvětlil, kterak mají soudy postupovat při určení výše tzv. základní částky přiměřeného zadostiučinění v penězích a kterak mají zohledňovat jednotlivá kritéria stanovená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při úpravě takto dosažené základní částky. Tyto své úvahy pak mají soudy zaznamenat v odůvodnění svých rozhodnutí určitým matematickým postupem – přesněji řečeno výpočtem základní částky zadostiučinění a úpravou této částky s ohledem na promítnutí jednotlivých kritérií přičtením či odečtením určité procentní částky. Požadavek jasného a přezkoumatelného odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění včetně matematického vyjádření metodiky výpočtu je na soudní rozhodnutí kladen i v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11, či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, obě rozhodnutí dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
V konkrétním případě pak Nejvyšší soud postup při stanovení zadostiučinění v penězích rozvedl např. v rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. V něm také uvedl, že je „[…] pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění.“
Odvolací soud se v daném případě bez dalšího ztotožnil s postupem soudu prvního stupně. Soud prvního stupně ale shora popsaným způsobem nepostupoval, když navíc výslovně při stanovení výše zadostiučinění aplikoval pouze §31a odst. 2 OdpŠk (viz strana 5 odůvodnění jeho rozsudku), nikoliv však již kritéria §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V jeho odůvodnění není ani naznačeno, z jakých úvah vycházel při stanovení základní částky zadostiučinění. Není jisté, zda vůbec vycházel z celkové délky řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), když podle vlastních slov k určité době trvání řízení nepřihlédl. Z aplikace dalších kritérií by se ještě dalo dovodit, že jím bylo použito kritérium §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť soud prvního stupně přihlédl k tomu, že to byly často žalobci, kdo ovlivňoval délku trvání soudních sporů, a to zejména častými omluvami k ústním jednáním spojenými s návrhy na odročení jednání; i když právě tuto okolnost promítl pravděpodobně již při stanovení celkové doby řízení. Přitom ve Stanovisku Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti“ (viz jeho část V.).
Soud prvního stupně a ani soud odvolací nárokům kladeným na odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění v penězích nedostály. Z jejich rozhodnutí není patrno, jakými kritérii se při stanovení výše zadostiučinění řídily, a není tak ani zjistitelné, zda stanovená výše zadostiučinění v konečné podobě odpovídá výši stanovené postupem shora popsaným. Uvedené se vztahuje k posouzení výše přiměřeného zadostiučinění v obou případech, tedy jak v případě řízení, v němž vystupovali oba žalobci, tak i toho řízení, v němž vystupoval jen žalobce b).
Úvaha o tom, jaká částka bude poškozenému přiznána jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, přísluší především soudu prvního stupně jako soudu nalézacímu a její přezkum soudu odvolacímu.
V souzeném případě je ze shora uvedených důvodů zřejmé, že dovolání žalobců je nejen - pro neúplnost právního posouzení věci odvolacím soudem projevujícím se s následnou judikaturou Nejvyššího soudu rozporně - přípustné, ale i důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Nejvyšší soud ovšem v souladu se shora uvedenými závěry nepředjímá, zda žalobcům náleží zadostiučinění vyšší. Bude na soudu prvního stupně, aby v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil za užití pravidel výše popsaných výpočet (způsob stanovení) celkové výše přiměřeného zadostiučinění.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. března 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu