ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2617.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2617/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 530/57, proti žalovanému JUDr. J. D., zastoupenému JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 52/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č.j. 1 Co 341/2010-74, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č.j. 1 Co 341/2010-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl dne 25. srpna 2010 rozsudkem pro uznání č.j. 37 C 52/2010-51, podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a zavázal žalovaného k písemné omluvě ve znění uvedeném ve výroku I., k zaplacení náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve výši 60.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III a IV).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. března 2011, č.j. 1 Co 341/2010-74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v dané věci neshledal předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Konstatoval sice, že přestože ve věcech, jejichž předmětem je ochrana osobnosti, nelze zásadně vyloučit možnost vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o.s.ř., v dané věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, předpoklady pro jeho vydání neshledal. Vydání napadeného rozsudku totiž nepředcházelo řádné usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř., podle něhož vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o.s.ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela nebo zčásti neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší, než 30 dnů od doručení usnesení. Za takovéto řádné usnesení však v souzeném případě odvolací soud nepovažoval usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2010 č.j. 37 C 52/2010-21, z jehož znění je především zřejmé, že z formálního hlediska nešlo o řádné usnesení, neboť neobsahovalo žádný výrok, jimž by žalovanému výslovně ukládalo povinnost vyjádřit se podle §114b odst. 1 o.s,ř. Z předmětného usnesení soudu prvního stupně podle odvolacího soudu vyplývá, že jde o „poučení o procesních právech a povinnostech účastníků". Pokud žalovaného soud prvního stupně „vyzývá", jde nejen o výzvu vyjádřit se ve věci ve smyslu §114b odst. 1 o.s.ř., aniž však na toto ustanovení výslovně odkazuje, ale i o možnosti soudu požadovat zálohu na provedení důkazu (§141 odst. 1 o.s.ř.), o výzvu ke sdělení případných námitek věcné a místní nepříslušnosti, souhlasu s možností rozhodnuti bez nařízení jednání (§115a o.s.ř.), k vyjádření se k osobě soudce (§15a odst. 3 o.s.ř.), ke smírnému vyřešení sporu (§99 o.s.ř.), k možnosti ustanovení zástupce (§138 odst. 1 a §30 o.s.ř.). Zásadní pochybení soudu prvního stupně však odvolací soud spatřoval v tom, že tento soud žalovaného náležitě nepoučil o důsledku jeho procesní pasivity spočívající v tom, že v případě fikce uznáni nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o.s.ř. To, že soud v předmětném usnesení uvedl, že v případně včasného nevyjádření se, bude se mít za to, že „nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (§153a odst. 3 o.s.ř.)", není podle názoru odvolacího soudu postačující, to právě vzhledem k závažnému důsledku, který je s nečinností žalovaného účastníka řízení (vznik fikce uznáni žalobou uplatněného nároku) spojen. Nadto odvolací soud dále poukázal i na to, že v dané věci nebyl splněn ani základní předpoklad pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř. Jeho vydání totiž bránila povaha věci. Přestože, jak uvedeno shora, není vyloučeno vydání rozsudku pro uznání ani ve věcech ochrany osobnosti, odvolací soud zdůraznil, že je třeba vycházet vždy z okolností konkrétní věci. Podle obsahu žaloby žalobce neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v shora popsaném jednání žalovaného v souvislosti s jeho obhajobou ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 121/2006. Žalobce tvrdí, že jednáním žalovaného byl ponížen a uražen, že velmi intenzivně vnímal pocit bezmoci, křivdy, studu a hanby, že v dané věci prostá omluva nemůže naplnit satisfakční účel. Tvrzení o důsledcích dopadu v žalobě popsaného jednání žalovaného však žalobce již nijak blíže nekonkretizuje, přestože se domáhá i náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni žalobce dne 11. dubna 2011, přičemž právní moci nabylo téhož dne. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 13. května 2011 včasné dovolání. Domnívá se, že je dána přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť jde po obsahové stránce o rozhodnutí měnící. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 1997, č.j. 2 Cdon 877/96, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že „ Rozhodnutí, jímž na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, je rozhodnutím obsahově měnícím, a dovolání je proti němu přípustné.“ (R 38/1998). Obdobně rozhodl i v usnesení sp. zn. 20 Cdo 737/2000, ze dne 30. 4. 2001, usnesení sp. zn. 25 do 2462/2009, ze dne 22.7.2009, a sp. zn. 21 Cdo 658/2008, ze dne 28. ledna 2009. Jako důvody dovolání uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalovaný, v němž se s napadeným usnesením ztotožnil. Navrhl proto zamítnutí tohoto dovolání pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vzhledem k ustanovení článku II bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 6. 2009 (dále opět jen „o.s.ř.“) a po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je v posuzovaném případě dovolání žalobce přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o. s. ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu s rozsudkem (usnesením ve věci samé) soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek (usnesení) jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků (usnesení) odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení 219a a 221 o. s. ř., popřípadě podle ustanovení §220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (usnesení).
Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 1. 3. 2011, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění usnesení - rozdílně od soudu prvního stupně splnění předpokladů (uvedených v ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř.), za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, když - oproti názoru soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že nedošlo k uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř. Tím, že odvolací soud dovodil, že v posuzované věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, rozdílně vymezil práva a povinnosti účastníků v jejich právních vztazích; rozhodnutí odvolacího soudu se tu dotýká práva žalobce, které mu přiznává ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř., tj. práva, aby soud (při splnění předpokladů uvedených v ustanoveních §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o.s.ř.) ve věci samé rozhodl v jeho prospěch rozsudkem pro uznání. Z hlediska přípustnosti dovolání proto usnesení odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (namísto toho, aby rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává) a že rozhodl formou usnesení (ač měl rozhodnout rozsudkem), resp. že ke svému rozhodnutí připojil poučení, že proti tomuto jeho usnesení není dovolání přípustné. Rozhodující pro posouzení přípustnosti dovolání je - jak uvedeno výše - skutečnost, že odvolací soud rozdílně od soudu prvního stupně vymezil práva a povinnosti mezi účastníky. Dovolání je proto v projednávané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (srov. též obdobné věci se týkající usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, nebo – ve vztahu k rozsudku pro zmeškání – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. napadené usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §114b o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř. (odst. 1). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odst. 5).
V rámci reprodukce odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo především konstatováno, že Vrchní soud v Praze neshledal naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §114b odst. 5 téhož zákona. Dovolací soud však připomíná (přičemž poukazuje např. na analogii usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. března 2010, sp.zn. 32 Cdo 363/2010), že usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. může být obsaženo i jako součást jiného rozhodnutí soudu. Potud proto není důvodu zmiňovat, jak to činí odvolací soud, další výzvy soudu prvního stupně, které byly k výzvě o vyjádření připojeny.
Soud se při zkoumání existence podmínek pro vydání rozsudku pro uznání musí zabývat (kromě dalších podmínek) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci či rozporem s právními předpisy kogentní povahy nebo jejich případným obcházením (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 103/98), tak i s tím, že východiskem (po skutkové stránce) pro tyto závěry mu jsou žalobní tvrzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1037/2004). Uvedené závěry však nejsou dostatečným podkladem pro úsudek, že v dané věci nebyly splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání.
Přichází-li v úvahu vydání rozsudku pro uznání (ať již na základě skutečného uznání nároku uplatněného žalobou, tak i na základě fikce uznání dle §114b odst. 5 o.s.ř.), soudu nepřísluší posuzovat, zda výše uplatněného nároku odpovídá zákonným hlediskům. Rozpor s kogentními právními předpisy by mohl bránit vydání rozsudku pro uznání např. pokud by žalobce žádal plnění, které podle zákona vůbec žádat nemůže, nebo plnění, které by převyšovalo zákonem pevně stanovenou (maximální) částku. Stanoví-li však zákon pouze obecná hlediska pro určení výše nároku (jako např. v §13 odst. 2 a 3 obč.zák.), nelze vydání rozsudku pro uznání odepřít jen proto, že soud má za to, že konkrétní dopady zásahu proti osobnostní sféře postižené fyzické osoby nejsou blíže konkretizovány, když je naopak zřejmé, že s ohledem na požadavek objektivního posuzování těchto zásahů je podstatné, zda by takovýto zásah na místě žalobce posuzovala jako závažný i jiná osoba v případě, že by se nacházela na jeho místě. Výklad podaný odvolacím soudem by zcela zřetelně popíral smysl a účel institutu rozsudku pro uznání. Jinými slovy, uzná-li žalovaný uplatněný nárok podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák., musí soud žalobci tento nárok rozsudkem pro uznání v uznané výši přiznat, ledaže by takový rozsudek byl v rozporu s konkrétním kogentním ustanovením právního předpisu. Pokud žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil, měl se zákonem stanoveným způsobem ve stanovené lhůtě bránit (analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. července 2009, sp.zn. 25 Cdo 2462/2009).
Z uvedených důvodů tak nelze toto usnesení Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu