ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2632.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2632/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně L. N. , zastoupené JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice-Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 4, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 34 C 655/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2011, č. j. 13 Co 70/2011-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město, jímž byla žaloba na zaplacení částky 1,000.000,- Kč zamítnuta.
Žalobkyně se žalobou ze dne 3. 6. 2010 domáhala po žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 1,000.000,- Kč, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, která jí dne 6. 11. 2009 zaslala vyúčtování pojistného a penále – nedoplatek penále ve výši 20.205,- Kč. Dne 10. 11. 2009 podala žalobkyně námitku promlčení a dále uvedla, že vymáhání penále od VZP ČR považuje za nemravné, nezákonné a represivní. Žalobkyně se se svým nárokem obrátila na Ministerstvo zdravotnictví, které jejímu požadavku nevyhovělo a zpochybnilo svoji pasivní legitimaci.
Odvolací soud vymezil postavení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky s tím, že na rozhodování Všeobecné zdravotní pojišťovny se podle §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, se vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Z uvedeného vyplývá, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ve správním řízení rozhoduje o povinnosti pojištěnce uložené mu zákonem platit zdravotní pojištění, v tomto smyslu tedy vykonává státní správu, což znamená, že za případnou škodu vzniklou při výkonu státní správy odpovídá stát podle §3 zákona č. 82/1998 Sb. Příslušným úřadem ve smyslu §6 zákona č. 82/1998 Sb. je pak Ministerstvo zdravotnictví, do jehož působnosti činnost Všeobecné zdravotní pojišťovny spadá. Pasivní legitimace Ministerstva zdravotnictví je tedy dána. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyní uplatněný nárok naopak dán není. Nárok na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí je možno uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V projednávané věci však žádné rozhodnutí vydáno nebylo a tudíž ho ani nebylo možno zrušit. Ani žalobkyní označený postup veřejné zdravotní pojišťovny nelze mít za nesprávný, a to ani tehdy, přistoupila-li pojišťovna k předepsání dlužného pojistného a penále po uplynutí promlčecí doby. Jde o postup vyplývající ze zákona č. 551/1991 Sb., o veřejné zdravotní pojišťovně, vymáhat placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním, neboť odvolací soud vůbec nevzal v úvahu vážnost uváděných podkladů k odvolání, a to zejména skutečnost, že pracovníci VZP ČR opakovaně obesílali žalobkyni obsílkami s výhružkou exekučního řízení pro vymáhání pohledávky, která byla promlčena. Odvolací soud se dále nezabýval nesprávným úředním postupem VZP ČR při vymáhání pohledávek v rozporu se zněním §15 zákona č. 592/1992 Sb. Již dne 11. 12. 2008 podala žalobkyně proti předchozímu vyúčtování námitku, na niž nebylo nikdy odpovězeno. Podle §53 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, musí zdravotní pojišťovna do 30 dnů vydat rozhodnutí, jinak výkaz nedoplatků pozbývá platnosti, proto pohledávky vůči žalobkyni pozbyly platnosti. Dovolatelka dále uvedla, že pasivně legitimované je Ministerstvo zdravotnictví, a že opakovaným zasíláním vyúčtování žalobkyni ze strany VZP ČR je neoprávněně zasahováno do jejího soukromého a rodinného života. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a vydat rozsudek nový, nebo vrátit věc odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka nejprve namítla, že odvolací soud se nezabýval jí uvedenými podklady a skutečnostmi týkajícími se zejména postupu VZP ČR v rozporu se zněním §15 zákona č. 592/1992 Sb. Obsahově tedy vymezila vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud vyšel z neúplně či nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, neboť dle dovolatelky nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však nelze účinně uplatnit v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež předpokládá dovolací přezkum jen pro posouzení otázek právních, a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a dost. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se proto nepřihlíží. Tvrzená vada řízení nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Tvrzení žalobkyně, že zdravotní pojišťovna do 30 dnů od doručení námitek nevydala rozhodnutí podle §53 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. představuje tvrzení nových skutečností, jež nelze v dovolání uplatnit (§241a odst. 4 o. s. ř.). Činnost dovolacího soudu při projednání dovolání a rozhodování o něm má výlučně přezkumnou povahu. Dovolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí zásadně jen na základě skutečností a důkazů, které jsou obsaženy ve spise. Nadto tvrzení dovolatelky vyplývá z nesprávného pochopení §53 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., který hovoří o rozhodnutí, kterým se výkaz nedoplatků potvrzuje nebo ruší. Žalobkyně však nepodala námitky proti výkazu nedoplatků, ale proti sdělení o vyúčtování pojistného, jež není rozhodnutím ve smyslu §53 zákona č. 48/1997 Sb., ale výzvou k dobrovolnému splnění předtím, než VZP ČR přistoupí k zahájení správního řízení ve věci vyměření pohledávek.
Dovolací soud rovněž nemůže nahradit rozhodnutí odvolacího soudu a sám ve věci rozhodnout jak navrhuje dovolatelka, neboť dovolací soud o dovolání rozhoduje podle §243b o. s. ř. Co do posouzení pasivní legitimace žalované se pak dovolatelka ztotožnila s názorem odvolacího soudu. Žádné právní otázky, které by zakládaly zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, však dovolatelka nevymezila.
Obdobně jako ve věci žalobkyně vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2440/2011 pak dovolací soud konstatuje, že povinné zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem zákon požaduje proto, aby se dovolateli dostalo skutečně kvalifikované právní pomoci, a aby podané dovolání vyhovovalo formálním i obsahovým požadavkům na ně kladeným, přitom podmínka povinného zastoupení osobou s právnickým vzděláním zahrnuje i podmínku, aby dovolání bylo advokátem, notářem či osobou s právnickým vzděláním sepsáno (srov. §241 odst. 4 o. s. ř.). Dovolání sepsané samotnou dovolatelkou nebo jejím obecným zmocněncem, jež vydává za dovolání sepsané advokátkou, požadavkům kladeným na tento mimořádný opravný prostředek neodpovídá.
Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí řešilo otázku zásadního právního významu, a proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu