ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.27.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 27/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 50/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 13 Co 318/2011 – 62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2011, č. j. 10 C 50/2010 – 38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2.400,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu ve zbývající části (co do částky 451.600,- Kč) zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalobkyně se výše uvedeného domáhala z titulu poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 193/2004 (původně pod sp. zn. 43 C 90/97) a sp. zn. 43 C 175/2006, přičemž řízení pod sp. zn. 43 C 193/2004 bylo dne 5. 4. 2004 zastaveno a vzájemný návrh žalobkyně byl vyloučen k samostatnému řízení právě pod sp. zn. 43 C 175/2006. V součtu pak tato řízení trvala ke dni podání žaloby v kompenzačním řízení čtrnáct let. Žalovaná již k žádosti podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – žalobkyni přiznala a vyplatila 86.000,- Kč.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk. Souhlasil i s výší přiznaného zadostiučinění; soud prvního stupně vycházel z částky 17.000,- Kč za jeden rok trvání řízení (při zkrácení této částky na polovinu za první dva roky řízení) a následně snížil celkovou částku odškodnění o 20% za složitost skutkovou i procesní, o dalších 20% za to, že věc byla projednávána na více stupních soudní soustavy, a o dalších 20% za to, že žalobkyně částečně přispěla k nakonec nepřiměřené délce řízení. Důležitost předmětu řízení pro žalobkyni posoudil jako standardní.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II. podala žalobkyně dovolání. Rozsudek odvolacího soudu má podle žalobkyně ve věci samé po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně napadá posouzení výše zadostiučinění. Soudy postupovaly v daném případě nesprávně, jestliže vyšly z částky patnáct až dvacet tisíc korun za jeden rok trvání řízení a tuto částku následně snížily o 60%. Navíc odvolací soud „neocenil“ význam předmětu řízení pro žalobkyni. Takový postup považuje žalobkyně za porušení práva na spravedlivý proces, neboť české soudy přiznávají zadostiučinění jen ve „zlomku“ částek, které přiznává Evropský soud pro lidská práva.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka brojí pouze proti výši přiznaného zadostiučinění, aniž by uvedla konkrétní námitky proti postupu soudů v této otázce.
Nejvyšší soud přitom již dříve uzavřel, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě obecně nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (viz např. usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009 nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2022/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Formuluje-li dovolatelka vůbec nějaké námitky proti rozsudku odvolacího soudu, činí tak pouze velmi abstraktně, a polemizuje v nich s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejm. bod VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj navazující četná rozhodnutí).
Není pravdou, že by odvolací soud „neocenil“ význam předmětu řízení, neboť shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „toto řízení nemá pro žalobkyni velký význam“, což dále odůvodnil. Dovolatelka pak neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by takový závěr odvolacího soudu mohly zpochybnit.
Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není rovněž přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Z právě uvedených důvodů neshledal dovolací soud dovolání žalobkyně přípustným, a tudíž za postupu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. září 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu