ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2986.2012.2
sp. zn. 30 Cdo 2986/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. I. , zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Bílovecká 62, proti žalovaným 1) J. I. , a 2) P. J. P. , zastoupenému JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 23, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 74/98, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2011, č.j. 42 Co 327/2008-579, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se zamítá .
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Hany Reclíkové, advokátky se sídlem v Opavě, Bílovecká 62.
III. Ve vztahu mezi dovolatelem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí druhým) rozsudkem (kdy jeho předchozí rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2001, č.j. 42 Co 820/2001-107, pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů) ze dne 19. května 2005, č.j. 8 C 74/98-252, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „žalobkyně a 1) žalovaný jsou výlučnými spoluvlastníky objektu bydlení – domu č.p. 114 na pozemku parc. č. 351/1 zastavěná plocha, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 216 v katastrálním území Opava – Město, obec O., který je ve společném jmění manželů“ (výrok I.), a dále rozhodl, že se žalovanému 1) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok II.), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 124.400,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po provedeném řízení uzavřel, že předmětná nemovitost byla nabyta žalovaným 1) za trvání manželství s žalobkyní, které dosud trvá. Soud neuvěřil tvrzením žalobkyně, že k uzavření kupní smlouvy ze dne 21. ledna 1994, na základě které žalovaný 1) převedl na žalovaného 2) spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních 13/20 na předmětné nemovitosti, nedala souhlas.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2006, č.j. 42 Co 645/2005-209, ve znění opravného usnesení z téhož data, č.j. 42 Co 645/2005-317, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007 (všechny označené rozsudky dovolacího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), posledně uvedený rozsudek ve znění jeho cit. opravného usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se vyjádřil k důvodům a k právním účinkům relativní neplatnosti. Vyslovil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyně podáním žaloby dne 18. dubna 1994 u Okresního soudu v Opavě v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 87/94 o určení neplatnosti kupní smlouvy, jejímž obsahem byla námitka neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence souhlasu s prodejem nemovitosti, „neuplatnila řádnou ochranu svého vlastnického práva“ , tedy „neuplatnila své právo dovolat se neplatnosti tohoto právního úkonu řádnou žalobou, v řádném řízení.“ Oproti odvolacímu soudu konstatoval, že žalobkyně uplatnila uvedené právo před uplynutím tříleté promlčecí doby, přičemž okolnost, že právo nebylo uplatněno u soudu žalobou o určení, že žalobkyně a první žalovaný jsou bezpodílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, je nerozhodná, neboť bylo vykonáno v souladu se zákonem. Účinky tzv. relativní neplatnosti nastaly od počátku (ex tunc), odvolací soud k nim měl přihlédnout, i když neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. ledna 1994 z uvedeného důvodu představovala (mohla představovat) pro rozhodnutí ve věci samé jen posouzení jedné z předběžných otázek. Odvolací soud, veden chybným právním názorem o promlčení, se již nezabýval mimo jiné tím, zda žalobkyně opravdu s předmětnou kupní smlouvou nesouhlasila, popřípadě otázkou platnosti kupní smlouvy z hlediska zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném v době jejího uzavření.
Odvolací soud posléze rozsudkem ze dne 18. března 2009, č.j. 42 Co 327/2008-465, rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I. (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, stejně jako v jeho nákladovém výroku II.; nákladový výrok III. (o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2/) změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení částku 6.040,- Kč do tří dnů od právní moci k rukám jeho zástupce. Odvolací soud převzal (jako správná) skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobkyně s předmětnou kupní smlouvou (roz. s jejím uzavřením) souhlasila, když takový souhlas může být učiněn i mlčky. V daném případě byla žalobkyně osobně přítomna jednáním mezi oběma žalovanými, kde se o prodeji domu či podílu na domě hovořilo. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud dále posuzoval platnost předmětné kupní smlouvy z hlediska ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1987 Sb. a s ohledem na námitky žalovaného 2) zopakoval důkaz sdělením (bývalého) Okresního úřadu v Opavě ze dne 17. července 2002, z něhož zjistil, že předmětná nemovitost je kulturní památkou, zapsaná v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky jako měšťanský dům. S ohledem na toto zjištění pak dovodil, že v daném případě se jedná o nemovitou kulturní památku, na níž se vztahuje ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb. Vycházel dále ze zjištění, že (bývalý) cit. okresní úřad uplatnil toto právo (dovolat se neplatnosti smlouvy) v zákonem stanovené lhůtě, tj. do tří let ode dne provedení tohoto právního úkonu. I přes toto zjištění však odvolací soud uzavřel, že „ač se stát dovolal neplatnosti právního úkonu včas, tedy v tříleté lhůtě stanovené ust. §13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb., nedovolal se neplatnosti tohoto právního úkonu řádně. Podáním této žaloby nenastala neplatnost tohoto právního úkonu ve vztahu k žalobkyni, toliko ve vztahu ke státu. Účelem žaloby dle ust. §13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb. je dosáhnout odstranění následků porušení předkupního práva s tím, že ten, jehož právo bylo porušeno, v tomto případě stát, trvá na uplatnění svého práva na přednostní koupi a chce získat vlastnické právo k nemovitosti. V tomto případě však stát svůj úmysl změnil a nadále již neměl v úmyslu stát se (spolu)vlastníkem předmětné nemovitosti, což se projevilo tím, že žalobu na určení neplatnosti vzal zpět. Toliko řádné pokračování v řízení mohlo vést k tomu, že by stát dosáhl odstranění následků vzniklých porušením předkupního práva. Pokud ve sporu řádně nepokračoval, nemohl dosáhnout účinků, které zákon s porušením povinnosti dané ust. §13 odst. 4 zák. č. 20/87 Sb. spojuje. Pro posouzení věci pak již bylo bez významu, že stát se domáhal naplnění svého předkupního práva žalobou na určení, což s ohledem na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí nebyl postup příliš účelný.“
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009, posledně označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyložil, že jestliže odvolací soud měl za prokázáno, že v daném případě se stát (Česká republika prostřednictvím tehdejšího Okresního úřadu v Opavě) vůči účastníkům předmětné převodní smlouvy včas a zákonem předvídaným způsobem dovolal (relativní) neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu §13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění k datu uzavření cit. smlouvy, pak je třeba uzavřít, že do té doby relativně neplatný právní úkon (kupní smlouva), který do uvedeného okamžiku (právně relevantního dovolání se jeho neplatnosti) bylo možno konvalidovat (dodatečným udělením souhlasu státu s předmětným převodem), se stal s účinky ex tunc neplatným právním úkonem; okolnost, že občanské soudní řízení, ve kterém se stát domáhal svého předkupního práva, bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, je v poměru k této věci nastanuvší neplatnosti právně irelevantní, neboť uvedená okolnost nemohla již nic změnit na popsaném hmotněprávním následku, který (dovoláním se neplatnosti uvedeného právního úkonu) nastal. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu ve smyslu §13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb. (v tomto případě ve znění k datu 21. ledna 1994) tedy představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu – okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků předmětné smlouvy, jíž bylo porušeno předkupní právo [vlastník kulturní památky porušil svou povinnost přednostně písemně nabídnout státu ke koupi nemovitost – kulturní památku (a s účinností zákona č. 320/2002 Sb. nemovitost představující národní kulturní památku)], vyvolá neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc. Za této hmotněprávní situace již nepřichází v úvahu ani konvalidace tohoto právního úkonu, neboť právní účinky neplatnosti právního úkonu, se stejným dosahem jako v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, již nastaly (pochopitelně s tím rozdílem, že u absolutně neplatného právního úkonu tyto účinky existovaly nepodmíněně, tj. bez toho, aniž by se neplatnosti právního úkonu zákonem předvídaným způsobem dovolal oprávněný) a nelze je nijak změnit.
Odvolací soud – vázán uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu – v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně a žalovaný 1) jsou výlučnými spoluvlastníky objektu bydlení – domu č.p. 114 na pozemku parc. č. 351/1, zastavěná plocha, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 216, pro okres a obec O., katastrální území Opava – Město u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, který je ve společném jmění manželů“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud pro své rozhodnutí převzal (jako správná a úplná) skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a pro stručnost na ně (jak byla vyložena v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku) odkázal. Dospěl poté k závěru, že „Žalovaný 1) před uzavřením kupní smlouvy s žalovaným 2) neučinil nabídku k prodeji předmětné nemovitosti státu, ač tato nemovitost je zapsána jako nemovitá kulturní památka. Stát, prostřednictvím příslušného orgánu, a to Okresním úřadem v Opavě, se řádně a včas dovolal neplatnosti kupní smlouvy v souladu s ust. §13 odst. 4 zák. č. 20/1987 Sb. Tato námitka relativní neplatnosti právního úkonu vyvolala neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc. Je-li předmětná kupní smlouva mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) neplatná se stejným obsahem jako v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, nelze než dospět k závěru, že žaloba žalobkyně je žalobou důvodnou.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ve smyslu písm. b) téhož zákonného ustanovení (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 cit. par. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud „zcela formálně převzal a přijal nesprávný právní názor dovolacího soudu, a již bez dalšího zákonného procesního postupu vydal napadené rozhodnutí, u kterého je zjevné, že ve své podstatě již jen formou tlumočení nesprávného právního názoru dovolacího soudu, což se negativním způsobem projevilo především v odůvodnění napadeného rozhodnutí.“ Podle dovolatele není akceptovatelné, aby odvolací soud vydal napadený rozsudek jen na základě převzetí právního názoru dovolacího soudu, aniž by takový právní názor byl podložen skutkovými zjištěními. Dovolatel zdůrazňuje, že „právní názor dovolacího soudu o neplatnosti právního úkonu ve formě kupní smlouvy mezi 1. žalovaným a 2. žalovaným ze dne 21. 1. 1994, v důsledku námitky neplatnosti právního úkonu ze strany Okresního úřadu v Opavě, není podložen skutkovými zjištěními o obsahu námitkového právního úkonu, o podstatných okolnostech tohoto námitkového úkonu, a ani skutkovými zjištěními o legitimaci subjektu, který námitkový úkon učinil, k provedení námitkového úkonu formou žalobního návrhu na neplatnost právního úkonu.“ Výše uvedené tak zakládá „zmatečnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť toto bylo vydáno na základě sporného právního názoru, který nelze bez dalšího převzít, aniž by mu odpovídal zjištěný skutkový stav.“ V další (velmi podrobné) části dovolání – kde je vymezen dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, a poukazuje na svou skutkovou verzi případu s promítnutím do právního posouzení věci, čímž (v dovolání zase podrobným způsobem) odůvodňuje také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na základě obsáhlé dovolací argumentace, s též s odkazem na cit. judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (k tomu viz níže), dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně přiznal dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele, jež učinila prostřednictvím své advokátky, odmítla dovolatelem uplatněnou dovolací argumentaci a ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolatel předmětná rozhodnutí dovolacího soudu nesprávně hodnotí tak, že jde o diametrálně odlišné právní názory, a to přesto, že v prvém rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 29/2007) se Nejvyšší soud vyjádřil k formě právního úkonu - námitek relativní neplatnosti právního úkonu a k jejím účinkům, které vznikají obecně, zatímco ve svém druhém rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 3978/2009) zaujal stanovisko již výslovně k relativní neplatnosti právního úkonu ve vztahu k porušení předkupního práva státu k nemovité památce a k možnosti, resp. nemožnosti konvalidace tohoto právního úkonu. Skutková zjištění nebyla účastníky řízení zpochybňována. Stejně tak byly provedeny všechny relevantní důkazy, přičemž v průběhu sporu došlo ke korekci právního názoru odvolacího soudu, a to na základě dovolání žalobkyně, na jejímž základě Nejvyšší soud se postupně vyjádřil ke dvěma odlišným právním skutečnostem týkajícím se předmětu sporu a vyslovil tak závazná právní stanoviska, která odvolací soud do svého konečného rozhodnutí promítnul, nicméně za stále stejného skutkového stavu a za precizně provedeného dokazování. Proto námitka dovolatele ohledně zmatečnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Žalobkyně ve svém vyjádření dále vytěsňuje dovolatelem tvrzenou skutkovou verzi případu s tím (ve stručnosti shrnuto), že odvolací soud měl relevantní skutkový základ pro právně kvalifikační závěr, jež nakonec učinil. Žalobkyně se pak ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem z hlediska právního důsledku učiněného dovolání se relativní neplatnosti předmětného právního úkonu. Nedůvodný je rovněž odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, které se vztahuje k nedostatku schválení nakládání s majetkem státu. Žalobkyně zde nevidí žádnou souvislost mezi dovolatelem označeným rozhodnutím s předmětem tohoto sporu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatel jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), že obsahuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., a že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nejvyšší soud na rozdíl od dovolatele neshledal, že by řízení u odvolacího soudu, případně řízení před soudem prvního stupně, bylo zatíženo (jinou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lichá je přitom dovolatelova výtka, že odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, aniž by takový právní názor byl podložen skutkovými zjištěními. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku výslovně uvedl, že přejímá (jako správná a úplná) skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, na která (pro stručnost) odkázal (jak byla rozvedena v odůvodnění písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku). Nebyl přitom povinen přistoupit k zopakování v prvoinstančním řízení již (v souladu s občanským soudním řádem) provedených důkazů, neboť k takovému postupu by byl ve smyslu §213 odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř. povolán tehdy, mě-li by za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Poněvadž se v tomto případě o takovou procesní situaci nejednalo, přičemž odvolací soud měl (správně – k tomu viz níže) za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění představují relevantní skutkový základ pro změnu napadeného rozhodnutí (neboť odvolací soud se oproti soudu prvního stupně lišil v právním posouzení věci), nelze (z pohledu dovolací argumentace dovolatele) uzavřít, že by z tohoto důvodu bylo odvolací řízení zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že by napadené rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (k tomu srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 6, první odstavec, předposlední věta – arg.: „Okresní úřad v Opavě se dovolal neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1994 přípisem ze dne 4. 11. 1996, který byl adresován právnímu zástupci žalobkyně JUDr. M. K,, prvnímu i druhému žalovanému...“ ).
Za popsaného skutkového stavu proto bylo třeba respektovat závazný právní názor dovolacího soudu, jak byl vyjádřen v jeho rozsudku ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009, o právním následku při dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu §13 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., což také odvolací soud – vzhledem k nezměněnému skutkovému stavu – správně učinil a promítl do celkového právního posouzení věci. Přitom žádné dovolatelem v dovolání označené rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu neřeší výše uvedenou právní otázku jinak, resp. není v rozporu s judikovaným právním závěrem o právním následku při dovolání se relativní neplatnosti ve smyslu shora cit. zákona. Správně přitom žalobkyně (prostřednictvím své advokátky) v písemném vyjádření k podanému dovolání zdůrazňuje, že dovolatelem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 nedopadá na předmět sporu, nelze je bez dalšího aplikovat, neboť se vztahuje k problematice nedostatku schválení nakládání s majetkem státu. In concreto bylo v posledně označeném rozhodnutí dovolacího soudu vyloženo, že pokud zákon stanoví omezení k uzavření smlouvy jedné ze smluvních stran a za porušení nestanoví sankci, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to po zvážení dalších okolností, jako je veřejný zájem - zejména v tom smyslu, k čí ochraně je určeno předmětné zákonné ustanovení, dikce, smysl a účel zákona, následky pro nevinnou stranu (ochranu její dobré víry a nabytých práv) a další relevantní skutečnosti (s uvedenou právní větou je označený rozsudek dovolacího soudu k dispozici na www.beck-online.cz, in Výběr NS 4233/2011). Jestliže se pak stát právem předvídaným způsobem dovolal relativní neplatnosti, nelze v tomto jeho výkonu práva spatřovat jednání v rozporu s dobrými mravy; z obsahu spisu přitom nevyplývají žádné skutkové okolnosti, jež by zakládaly úvahy o šikanózním výkonu práva ze strany státu, jak se domnívá dovolatel. Ostatně vzhledem k tehdejší právní úpravě dovolatel věděl, resp. vědět měl, že u předmětné nemovitosti převodce musí nejprve splnit nabídkovou povinnost vůči státu, jinak se účastníci právního úkonu vystavují riziku, že stát uplatní (jak se také v tomto případě stalo) své právo a dovolá se relativní neplatnosti takového právního úkonu.
Měnící rozsudečný výrok odvolacího soudu sice mohl být formulován precizněji ve vztahu k předmětné hmotněprávní úpravě – tj. např. tak, že se určuje, že předmětná nemovitost je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1), avšak i přes stávající formulaci výroku, že „Určuje se, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou výlučnými spoluvlastníky“ specifikovaného pozemku, „který je ve společném jmění manželů“ , s přihlédnutím k výkladovým pravidlům, vyjadřuje soudní deklaraci, že označená nemovitá věc je ve společném jmění těchto účastníků; konečně podle tohoto pravomocného rozsudku odvolacího soudu přísl. katastrální úřad přistoupil k zápisu (ve formě záznamu) předmětného vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Jestliže odvolací soud dospěl ke správnému závěru o neplatnosti předmětné převodní smlouvy z výše rozebíraného důvodu, nemá již žádný smysl zabývat se dovolací argumentací dovolatele, jež se vztahuje k otázce dovolání se relativní neplatnosti téhož právního úkonu ve smyslu §40a obč. zák.
Nejvyšší soud závěrem zdůrazňuje, že rozsudek odvolacího soudu přezkoumal [jistěže kromě posouzení, zda řízení není zatíženo (jinými) vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny] jen z důvodů, jak byly v dovolání dovolatelem uplatněny a obsahově vymezeny.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z vyložených důvodů věcně správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst, 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání dovolatele bylo zamítnuto a žalobkyni, která se k podanému dovolání prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (§137 odst. 3 o. s. ř.) částku 15.960,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelem a žalovaným 1) bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li dovolatel dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. října 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu