ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3012.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3012/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. H. R., zastoupené JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, IČO: 00027383, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 76/2007 o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č.j. 1 Co 180/2009-97, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č.j. 1 Co 180/2009-97, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. dubna 2010, č.j. 1 Co 180/2009-104, ve výroku I., pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a pokud jím byl potvrzen ve výroku I., a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2009, č.j. 34 C 76/2007–71, ve výroku I., ve výroku II. co do částky 100.000,- Kč a ve výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č.j. 34 C 76/2007-37, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou odvysílat v hlavní zpravodajské relaci Události omluvu žalobkyni (výrok I.) a zaplatit jí částku 500.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Při rozhodování vychází z toho, že žalovaná dne 12.6.2006 na jí provozovaném programu ČT 1 v pořadu Události (a opakovaně ve zprávách dne 13.6.2006) odvysílala reportáž „V. znovu otevřela případ J.“, v níž bylo výslovně uvedeno, že z neprověřených informací nalezených mezi věcmi po zavražděném podnikateli M. vyplývá, že J. byl zavražděn, a že za jeho vraždou měla stát, podle zajištěných informací, advokátka H. R., a že v jejím domě mělo podsvětí podle zajištěných písemností o popravě rozhodnout. Soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu, neboť skutek, který žalobkyně učinila předmětem sporu se buď nestal, nebo nebyl protiprávním zásahem do jejích osobnostních práv, protože sdělené informace vycházející z tzv. K. zprávy, publikované na internetu, tak také byly prezentovány a žalovaná jejich zveřejněním vykonávala své právo, resp. povinnost veřejnoprávní televize poskytovat informace, což vylučuje protiprávnost, když informace byly prověřené. Dovodil také, že žalobkyní požadovaná forma satisfakce není přiměřená publikovaným informacím a poukázal na to, že žalobkyně žádné konkrétní dopady sporné relace neuváděla.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. srpna 2008, č.j. 1 Co 237/2008-58, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, když dospěl k závěru, že návrhu na přiznání omluvy v navrženém znění nelze vyhovět, a jinak ho podle §219a o.s.ř. zrušil a věc mu podle §221 odst. 1 o.s.ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil v předmětné reportáži neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Uvedl, že žalovaná sice pravdivě informovala veřejnost údaji převzatými z tzv. K.o zprávy ve znění publikovaném na internetu, avšak tato informace je značně difamačního a závažného charakteru. Podle názoru odvolacího soudu neměla žalovaná žádné rozumné důvody k šíření této informace za situace, kdy jí zřejmě sama po obsahové stránce ve vztahu k tvrzením o žalobkyni nepřikládala věrohodnost. Za této situace bylo šíření předmětných informací vůči žalobkyni bezohledné a zasahující do jejích osobnostních práv chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Z objektivního pohledu by pro každou osobu v postavení žalobkyně takové, byť nepřímé obvinění, znamenalo snížení důstojnosti a vážnosti ve společnosti ve značné míře. Proto podle názoru odvolacího soudu jsou v dané věci splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Soudu prvního stupně pak uložil, aby se v novém řízení zabýval výší nemajetkové újmy s přihlédnutím ke kritériím, daným ustanovením §13 odst. 3 obč. zák.
Soud prvního stupně pak, vázán právním názorem odvolacího soudu co do základu nároku, rozsudkem ze dne 3. března 2009, č.j. 34 C 76/2007-71, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni dalších 450.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vyšel z toho, že v mezích koncentrace řízení žalobkyně žádné důkazy o skutečných dopadech své reportáže nenavrhla, takže musel přihlížet k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Poukázal na mediální publicitu tzv. K. zprávy, která je i předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení, stejně jako tématem občanskoprávních sporů, a dále na skutečnost, že žalobkyně je advokátkou, že sporná reportáž obsahovala informace, které, pokud by byly pravdivé, by odůvodňovaly vyškrtnutí, resp. nezapsání do seznamu advokátů. Takové informace pak musely objektivně závažným způsobem poškodit žalobkyni v její profesní práci, poškodit důvěru některých klientů, musely nutně vzniknout problémy v rámci rodiny a v profesním prostředí. Zároveň přihlédl k tomu, že v reportáži použitá pasáž tzv. K. zprávy týkající se žalobkyně, byla po řadu měsíců volně přístupná na internetu, že šlo o záležitost, která tehdy hýbala celou českou společností, kdy otázka, zda dát přednost právu na ochranu osobnosti nebo právu na svobodný přístup k informacím a šíření informací, byla vyřešena až Vrchním soudem v Praze. Za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v penězích pak považoval částku ve výši 50.000,- Kč. V této souvislosti poznamenal, že možnost přiznání vyšší částky sama žalobkyně zamezila tím, že v rámci koncentrace řízení nenabídla včas důkazy, které by bylo možno provést.
K opětovnému odvolání žalobkyně poté Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 1 Co 180/2009-97, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15.4.2010, č.j. 1 Co 180/2009-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni kromě částky 50.000,- Kč dalších 100.000,- Kč. Současně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč a jestliže jím byla zamítnuta žaloba do částky 350.000,- Kč. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předpoklady pro přiznání vyšší částky, než částky přiznané soudem prvního stupně shledal v obsahu předmětné reportáže, která žalobkyni spojuje s vraždou, tedy s jedním z nejvíce společensky zavrženíhodných jednání, kdy z objektivního pohledu by takováto informace jednoznačně dehonestovala každou osobu, zejména pak ale žalobkyni jako advokátku, dále v tom, že k neoprávněnému zásahu došlo prostřednictvím veřejnoprávního média se značně širokým dopadem na veřejnost, a to v hlavní zpravodajské relaci, přičemž byl promítnut i snímek bydliště žalobkyně. Na druhé straně přihlédl k tomu, že konkrétní dopady v dané věci v důsledku koncentrace řízení prokázány nebyly, dále k tomu, že uveřejněné informace byly běžně přístupné na internetu, že žalobkyně měla možnost se k předmětné reportáži vyjádřit a že morální zadostiučinění jí nebylo přiznáno jen pro nepřiměřené znění žalobním návrhem požadované omluvy.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalované doručen dne 5. března 2010 a právní moci nabyl 8. března 2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 4. května 2010 dovolání. Jeho přípustnost proti měnícímu výroku spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a proti potvrzujícímu výroku (jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku, jímž bylo žalobě zčásti vyhověno) v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Jako dovolací důvody uvedla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Vady řízení spatřuje v tom, že i když žalobkyně nenavrhla důkazy k prokázání vzniku konkrétní újmy a v řízení tedy nemohly být provedeny, přesto odvolací soud přisoudil náhradu nemajetkové újmy v penězích v konkrétní výši. Odvolací soud také nikdy neprovedl při jednání důkaz obsahem reportáže, i když její obsah zjevně hodnotil jinak než soud prvního stupně. Tím porušil ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. Kromě toho se oproti předchozímu rozhodování senátu odvolacího soudu změnilo jeho obsazení, takže měl při svém rozhodování posuzovat věc kompletně a nemohl ani vycházet z jakýchkoli předchozích zjištění senátu v jiném obsazení. Jestliže dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci, pak v prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i pravdivá informace může způsobit protiprávní zásah do osobnostních práv. Dále poukazuje jak na okolnosti, za nichž reportáž vznikla, tak na obsah této reportáže a připomíná, že v ní bylo jasně uvedeno, že jde o zajištěné, ale neprověřené informace, jakož i to, že v souvislosti s informacemi o možné vraždě byl zmíněn jen dům žalobkyně, nikoli jakýkoliv její podíl na přípravě vraždy. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně, která je přesvědčena, že dovolání není důvodné, protože řízení nebylo postiženo vadami, které uvádí žalovaná a odvolací soud věc správně posoudil i po právní stránce. Domnívá se také, že nejde o rozhodnutí, které by mělo zásadní význam po právní stránce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání je proti napadenému potvrzujícímu výroku I. přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., poněvadž jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Proti měnícímu výroku II. je toto dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v těchto výrocích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že odvysíláním sporné reportáže došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně a domnívá se, že i kdyby tomu tak bylo, neobstojí způsob, kterým odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k vyčíslení výše finanční satisfakce.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka především výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je v první řadě nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedenou vadu dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal, že by došlo k porušení ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., když odvolací soud v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Co 237/2008, stejně jako v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Co 180/2009, jak to ostatně i v odůvodnění svých rozsudků uvedl, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, tedy se neodchýlil od jeho skutkových zjištění. Vadou řízení není ani to, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku ze dne 26. ledna 2010, č.j. 1 Co 180/2009-97, senát rozhodující v složení odlišném od senátu rozhodujícího v řízení ve věci 1 Co 237/2008, vycházel z předchozích zjištění senátu v jiném obsazení. Každé odvolací řízení je zahájeno podáním odvolání (srovnej ust. §211 o.s.ř. a §82 odst. 1 o.s.ř.), šlo tedy o dvě rozdílná odvolací řízení, takže není důvod pro užití ustanovení §119 odst. 3 o.s.ř.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl o výši finanční satisfakce, i když v řízení nebyly provedeny důkazy k prokázání vzniku konkrétní újmy, která měla být žalobkyni způsobena, uplatňuje fakticky dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, které provedené důkazy a skutečnosti, které vyšly najevo, vzal v úvahu při posuzování věci, a to jak ty, které svědčily ve prospěch žalobkyně (obsah předmětné reportáže spojující žalobkyni s vraždou a v této souvislosti zobrazující i její dům, postavení žalobkyně jako advokátky, zveřejnění reportáže veřejnoprávním médiem se značně širokým dopadem na veřejnost, a to v hlavní zpravodajské relaci), tak i skutečnost, že žalobkyně v rámci koncentrace řízení nenabídla žádné důkazy o konkrétních dopadech odvysílané reportáže s důsledkem zamítnutí požadavku na finanční satisfakci co do částky 350.000,- Kč, tedy z větší části.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka konkrétně nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že i pravdivá informace může způsobit protiprávní zásah do osobnostních práv a dále, že pro vysílání informace vztahující se k osobnosti žalobkyně nebyl dán důvod.
Soudy obou stupňů vycházely z ustanovení §11 a §13 obč. zák. Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. V souzené věci se žalobkyně domáhá ochrany své osobní cti. Ochranu poskytuje občanský zákoník výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není přitom rozhodující, zda k újmě skutečně došlo, ale stačí již objektivní způsobilost jednání takovou újmu způsobit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, ze dne 15. 7. 2005). Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o. z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Dovolací soud pravidelně při svém rozhodování vychází v obdobných případech ze zásady, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). V rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, uveřejněném v časopisu Soudní rozhledy 3/2003 pod č. 35, Nejvyšší soud judikoval, že platná právní úprava nestanoví meze zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích; soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se ke zjištěné míře zásahu do osobnostních práv postižené osoby.
Jak již dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, u difamujících skutkových tvrzení je důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu zpravidla skutečnost, že taková tvrzení jsou pravdivá (resp. že příslušná informace odpovídá pravdě). Ve svém usnesení ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, Nejvyšší soud vyslovil zásadu, že pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.
Při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážit, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97). Současně je nutno zdůraznit, že jakkoliv sdělovací prostředky nesmějí překročit určité meze, zejména ve vztahu k pověsti a právům jiných osob a potřebě nezveřejňovat důvěrné informace , jejich povinností je rozšiřovat (způsobem, který je v souladu s jeho povinnostmi a odpovědností) informace a myšlenky, jejichž rozšiřování je ve veřejném zájmu.
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti, a to právě v kontextu se svobodou projevu, resp. s právem kritiky a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 156/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2006, č.j. 30 Cdo 1490/2006-89, apod.).
Ústavní soud ve zmíněném nálezu především připomíná, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro „informace" nebo „myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti.
V daném sporu bylo nutno při respektování shora uvedených zásad a na základě konkrétních okolností případu zvážit, zda v případě odvysílání sporné reportáže se jednalo o výkon práva a povinnosti žalované informovat veřejnost a zda při pečlivém posouzení jejího obsahu a formy je možno odůvodnit zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, či zda je třeba takový zásah vyloučit jako neoprávněný.
Dovolací soud má za to, že napadené rozhodnutí uvedeným zásadám plně nedostálo. Bylo již uvedeno, že odvolací soud své rozhodnutí založil především na konstatování, že žalovaná sice pravdivě informovala veřejnost údaji převzatými z tzv. K. zprávy ve znění publikovaném na internetu, avšak tato informace je značně difamačního a závažného charakteru. Podle názoru odvolacího soudu neměla žalovaná žádné rozumné důvody k šíření této informace za situace, kdy jí zřejmě sama po obsahové stránce ve vztahu k tvrzením o žalobkyni nepřikládala věrohodnost. Za této situace bylo podle odvolacího soudu šíření předmětných informací vůči žalobkyni bezohledné a zasahující do jejích osobnostních práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. Zdůraznil tedy především případné dopady reportáže, která podle jeho názoru snížila lidskou důstojnost a vážnost žalobkyně ve značné míře a objektivně mohla ohrozit i vztah důvěry, který je nezbytný pro výkon profese advokáta, když ji spojovala s možnou vraždou zástupce ředitele pražské policie Z. J. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá zda (resp. jak dalece) současně vzal v úvahu právo a povinnost žalované informovat veřejnost v obecném zájmu, jakož i to, že účelem reportáže bylo nepochybně podat informaci o rozhodnutí Nejvyšší státní zástupkyně, nechat znovu přešetřit popisovaný případ. V reportáži pak byly uvedeny důvody, které k tomuto rozhodnutí zřejmě vedly, včetně obsahu tzv. K. zprávy. Odvolací soud nevzal v úvahu ani skutečnost, že v reportáži bylo zdůrazněno, že tzv. K. zpráva, na niž se reportáž odvolávala, obsahuje neprověřené informace, nehledě k tomu, že tato zpráva byla veřejně přístupná na internetu a o jejím obsahu (včetně té, která zmiňovala žalobkyni) ve stejné době informovala i jiná média.
Odvolací soud se v rámci relativně stručného zdůvodnění závěru svého rozhodnutí, že odvysíláním předmětné reportáže došlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně v zásadě omezil na konstatování, že v dotčené reportáži s názvem „ V. znovu otevřela případ J. “ bylo mimo jiné uvedeno „ K. zpráva obsahuje neprověřené informace nalezené mezi věcmi po zavražděném M. Z nich vyplývá, že J. byl zavražděn, a že za jeho vraždou měla podle zajištěných informací stát advokátka H. R. V jejím domě mělo podle zajištěných písemností o popravě rozhodovat.“ Současně odkázal na své předchozí (zrušovací) rozhodnutí, v němž konstatoval zásah do práv žalobkyně chráněných ustanovením §11 obč. zák., když (ovšem zásadně jen značně obecně) „ dovodil, při rovnosti základních práv – práva na informace a práva na ochranu osobnosti – zaručených články 10 a 17 Listiny základních práv a svobod (. . .), že v dané věci má přednost právo žalobkyně na ochranu její osobnosti, přičemž rovněž dovodil i předpoklady pro přiznání žalobkyni práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák.“ S ohledem na výklad podaný výše je však zřejmé, že porovnání zmíněných chráněných statků odvolacím soudem je jen zcela obecné a ve svém základě formální, takže neumožňuje ověřit důvodnost toho, pokud odvolací soud z vyjmenovaných ústavně zaručených práv v posuzovaném případě upřednostnil právo chráněné ustanovením §11 obč. zák.
Jestliže tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu neposkytuje zatím dostatečný podklad pro úvahu, zda zjištěný zásah do práva žalobkyně na ochranu její osobnosti je třeba hodnotit jako neoprávněný, či zda se jednalo o případ oprávněného dotčení této chráněné sféry žalobkyně, nebyly pak dosud splněny ani předpoklady úvahy o přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., resp. o stanovení její výše.
Z uvedených důvodů proto nelze napadený rozsudek pokládat v dotčených výrocích za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu v tomto rozsahu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno v příslušných výrocích i toto rozhodnutí a věc byla vrácena posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu