ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3036.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3036/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, věci žalobce B. L. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 938.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 460/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 22 Co 78/2011-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 938.000,- Kč, které se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup – nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 11/98 (dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.000,- Kč, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem, že v posuzovaném řízení došlo k neodůvodněným průtahům značného rozsahu, neboť celé řízení, byť probíhalo na třech stupních soudní soustavy, trvalo 11 let. Odvolací soud podrobně shrnul závěry obsažené ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011, a dospěl k závěru, že žalobci přísluší za 11 let trvající řízení základní výše zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč, kterou je však třeba upravit s ohledem na kriteria stanovená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. S ohledem na určitou složitost věci (řízení probíhalo opakovaně na dvou a posléze i třech stupních soudní soustavy a vyžadovalo si obsáhlejší dokazování) snížil základní částku o 10 %, o dalších 30 % z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a o dalších 10 % z důvodu menšího významu řízení pro žalobce, jenž je podnikatelem, proti němuž bylo vedeno několik soudních řízení, přičemž předmětné bylo vyvoláno tím, že dobrovolně nezaplatil zažalovanou částku a neučinil tak ani po právní moci rozhodnutí (nad to je na seznamu dlužníků). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že základní výši zadostiučinění je třeba snížit o 50 % na 75.000,- Kč, a vzhledem k tomu, že v rámci předběžného projednání uplatněného nároku již byla žalobci přiznána a uhrazena částka 62.000,- Kč, přiznal žalobci dalších 13.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzující části výroku napadl žalobce dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsahově vymezil dovolatel dovolací důvod tak, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přiměřeného zadostiučinění, zejména nedostatečně vyargumentoval údajnou složitost řízení a otázku malého významu řízení pro žalobce. Dovolatel rovněž shrnul průběh posuzovaného řízení a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech odškodnění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. K výši zadostiučinění žalobce uvedl, že odvolací soud mohl žalobci přiznat částku v mnohem vyšší míře, přičemž namítl snížení základní částky o 30 % z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a rovněž vyjádřil nesouhlas se snížením základní částky o 10 % z důvodu malého významu řízení pro žalobce. K tomu žalobce poukázal na nemalé psychické potíže, které mu byly neúměrně dlouhým soudním řízení způsobeny. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání přípustné není, neboť dovolatel v posuzované věci nepředložil dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně zhodnotil kriterium složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.), neboť ponížil základní výši zadostiučinění o 30 %, zatímco soud prvního stupně pouze o 20 %, a z toho usoudil na nejednotný názor na tuto problematiku. Dovolatel však zcela pominul, že se jedná o hodnocení jeho konkrétního případu, které závisí čistě na posouzení soudu prvního stupně a případně soudu odvolacího, a naopak nevymezil žádnou právní otázku, která by souvisela s výkladem či aplikací tohoto kriteria obecně. Kriterium významu předmětu řízení pro žalobce bylo soudem prvního stupně i soudem odvolacím náležitě zhodnoceno, jak vyplývá z odůvodnění těchto rozhodnutí, proto ani tato otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu.
Pokud odvolací soud dospěl po zvážení všech okolností případu k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním pro žalobce bude částka ve výši 75.000,- Kč, nepředstavuje v dané otázce jiné řešení, které by přiznávalo rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře dovolacího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat (viz citované Stanovisko Nejvyššího soudu).
Dovolací soud proto z uvedených důvodů dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. března 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu