ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3533.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3533/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Praha 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR , jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 1,999.805.000,- Kč , ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 34/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010, č.j. 19 Co 73/2010-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 25. 7. 2008 nejprve domáhal na žalované náhrady nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve výši 1.999.805.000,- Kč, náhrady nemajetkové újmy za zásah do svých nemajetkových práv v důsledku vazebního stíhání ve výši 2,000.000.000,- Kč a náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti následkem nedůvodného trestního stíhání ve výši 2,000.000.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl usnesením ze dne 6. 8. 2008, č.j. 16 C 34/2008-20, tak, že vyloučil nárok na zaplacení částky 2,000.000.000,- Kč za poškození dobré pověsti žalobce následkem nedůvodného stíhání a nárok na zaplacení částky 2,000.000.000,- Kč za zásah do nemajetkových práv žalobce v důsledku jeho vazebního stíhání, k samostatnému řízení. Následná řízení před soudem prvního a druhého stupně se týkala toliko náhrady nemajetkové újmy za průtahy řízení, tj. ohledně nároku ve výši 1,999.805.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 16. října 2009, č.j. 16 C 34/2008-208, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1,999.805.000,- Kč, a současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se v tomto řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1,999.805.000,-Kč, jež mu měla vzniknout za průtahy řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 11/2002, v němž byl dne 14. 9. 1994 obviněn pro trestné činy vraždy, podvodu, loupeže, vydírání, omezování osobní svobody a nedovoleného ozbrojování. Následně byl vzat do vazby, kde strávil 911 dní, a následně byl zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 2 To 252/2007. Jako náhrada nemajetkové újmy za průtahy v tomto trestním řízení mu žalovaná vyplatila 195.000,- Kč.
Soud prvního stupně poukázal na ustanovení §31a, §32 odst. 3 a §35 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk) a dospěl k názoru, že uplatňovaný nárok je promlčen. Jelikož trestní řízení, v němž průtahy způsobily žalobci nemajetkovou újmu, pravomocně skončilo 31. 7. 2007, dovodil, že právě toto datum je dnem, kdy se žalobce o své nemajetkové újmě dověděl. Jelikož podle §35 OdpŠk. promlčecí doba neběží po dobu uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, došlo ke stavení běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby dne 28. 1. 2008, kdy žalobce svůj nárok u žalované uplatnil. Skutečnost, že předběžné projednání nároku bylo ukončeno, se žalobce dozvěděl v průběhu měsíce května 2008, kdy mu muselo být doručeno stanovisko žalované o předběžném projednání nároku a zaplacena částka 195.000,- Kč. Nejpozději se však dozvěděl o konečném stanovisku žalované při jednání dne 18. 6. 2008. Ke stavení běhu šestiměsíční promlčecí doby tak došlo v období od 28. 1. 2008 nejdéle do 18. 6. 2008, kdy proběhlo jednání mezi žalobcem a tehdejším ministrem spravedlnosti ČR Jiřím Pospíšilem. Protože žaloba byla podána až dne 25. 7. 2008, dovodil soud prvního stupně, že nárok je promlčen a žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 28. dubna 2010, č.j. 19 Co 73/2010-249, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dospěl k názoru, že odvolání není důvodné, neboť došlo k promlčení nároku. Odvolací soud odkázal na §35 OdpŠk., podle kterého neběží promlčecí doba ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Dle odvolacího soudu tak promlčecí doba začala běžet 1. 8. 2007 a do uplatnění nároku (dne 28. 1. 2008) tak uběhlo 4 měsíce a 28 dní. Ke stavení promlčecí doby došlo od 28. 1. 2008 do 15. 5. 2008, a od 16. 5. 2008 běh promlčecí doby dále pokračoval, a to v rozsahu jeden měsíc a tři dny. Promlčecí doba tak marně uplynula dne 19. 6. 2008, neboť žaloba byla podána až 25. 7. 2008.
Žalobce podal proti oběma výrokům tohoto rozsudku včasné dovolání (dále jen „dovolatel“), kdy přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a dovolací důvody pak uplatňuje podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, zda na posouzení otázky běhu promlčecí lhůty ustanovené v §32 odst. 3 a ustanovení §35 OdpŠk. má vliv, když stát, prostřednictvím své věcně příslušné organizační složky, v dané lhůtě sice nárok poškozeného částečně odškodní, nicméně po výplatě části odškodného s poškozeným i dále jedná o dalším odškodněním téhož nároku.
Dovolatel trvá na tom, že jednání mezi ním a žalovanou o vypořádání nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy mu způsobené průtahy v trestním řízení pokračovala i po dni 28. 4. 2008, ke kterému je datováno závěrečné stanovisko žalované. Zásadním se pak dovolateli jeví, kdy a zda vůbec bylo skončeno předběžné projednání nároku žalobce žalovanou. Zda se tak stalo kde ni doručení tzv. „konečného stanoviska“, datovaného dne 28. 4. 2008, nebo ke dni 28. 7. 2008, kdy uběhla celá šestiměsíční promlčecí lhůta ustanovená ustanovením §32 odst. 1 OdpŠk., nebo zdali předběžné projednání nároku žalobce probíhalo i po tomto datu až do prosince 2008, kdy byla veškerá jednání o mimosoudním vypořádání všech nároků žalobce ze strany žalované jednostranně ukončena.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (které, se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., když otázka dovolatele již byla dovolacím soudem vyřešena.
Otázku výkladu promlčení podle ustanovení §32 odst. 3 a ust. §35 zák č. 82/1998 odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, Nejvyšší soud vyslovil, že „projednání nároku u příslušného úřadu je skončeno sdělením, že nárok bude nebo nebude, zcela nebo zčásti, uspokojen. Pokud úřad prohlásí své stanovisko za konečné, mají se jím za vypořádané všechny uplatněné nároky, tj. i ty, o kterých se v něm úřad výslovně nezmiňuje. Pouze takový závěr totiž odpovídá výše zmíněnému smyslu úpravy §14 odst. 1 a 3 OdpŠk. Nedošlo-li ze strany příslušného úřadu k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku, postrádají jakékoli další pokusy o změnu jeho postoje smysl a s ohledem na pokračování běhu promlčecí lhůty, přerušené podle §35 OdpŠk jen po dobu od uplatnění nároku u příslušného úřadu do skončení jeho předběžného projednání, vystavují poškozeného zbytečnému riziku promlčení jeho nároku.“
V případě dovolatele mu bylo doručeno dne 28. 4. 2008 ze strany žalované „Závěrečné stanovisko k žádosti o odškodnění podle zákona č. 82/1992 Sb.“ V tomto stanovisku ministerstvo posoudilo délku řízení podle příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva a zhodnotilo všechny okolnosti případu uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. a stanovilo výši zadostiučinění v penězích na částku 195.000,- Kč. Ve stanovisku se sděluje, že šetření u Ministerstva spravedlnosti ČR je považováno za ukončené a nastínilo další možný postup. Je třeba přisvědčit dovolateli, že i poté probíhala mezi ním a Ministerstvem spravedlnosti ČR komunikace, zejména, když dne 28. 7. 2008 bylo vydáno další stanovisko k žádosti o odškodnění. V tomto stanovisku nicméně ministerstvo pouze potvrdilo, že částka ve výši 195.000,- Kč za nemajetkovou újmu spočívající v průtazích řízení se považuje za dostačující, a že další odškodnění nad tento rámec nebude přiznáno. Z toho vyplývá, že žalovaná považovala celou věc za skončenou již prvním stanoviskem, které nejenže bylo nazváno „konečným stanoviskem“, ale současně jeho definitiva vyplývá i ze samotného textu. Den po doručení tohoto stanoviska (ke kterému došlo nejpozději 15. května 2008) opět pokračovala promlčecí doba, která uplynula dne 19. 6. 2008, a až dne 25.7. 2008 byla podána žaloba. Jelikož odvolací soud posoudil situaci stejně, jak je posuzována v rozhodovací činnosti dovolacího soudu, nevzniká zde žádná otázka zásadního právního významu a dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Dovolatel napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovolání v této části však není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o.s.ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu