ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3543.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3543/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.715.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 306/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, č. j. 44 Co 358/2010 - 190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, č. j. 44 Co 358/2010 - 190, a rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. 6. 2010, č. j. 7 C 306/2007 – 159, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 2.630.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno - venkov k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce podanou žalobou uplatnil celkem čtyři nároky. Zaprvé na odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 6 C 428/97, později pod sp. zn. 24 C 449/2009 (dále také „posuzované řízení“), zadruhé na náhradu škody spočívající v nákladech řízení, které mu vznikly v posuzovaném řízení a zatřetí v nákladech řízení, které vynaložil na nápravu nesprávného úředního postupu [podaná stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“), podání žaloby v tomto kompenzačním řízení], které představují „poškození zdraví žalobce a náklady právního zastoupení“ a začtvrté na náhradu „ušlého zisku, neboť pokud by soudy a žalovaný postupovaly bez průtahů, byly by mu finanční prostředky poskytnuty dříve a mohly být dříve zhodnocovány“. Požadoval celkem (bez rozlišení jednotlivých nároků) částku 2.800.000,- Kč s příslušenstvím, z důvodu plnění žalované ve výši 85.000,- Kč vzal žalobu do této částky zpět.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 7 C 306/2007 – 159,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal částky 2.715.000,- Kč a úroků z prodlení z částky 2.800.000,- Kč.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 85.000,- Kč s příslušenstvím, nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce zahájil dne 7. 7. 1997 řízení, jehož předmětem bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu Brno – venkov, pod sp. zn. 6 C 428/97, později pod sp. zn. 24 C 449/2009. Strana žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 25. 8.1997. První jednání ve věci bylo nařízeno dne 14. 1. 1999. V roce 2000 byl vypracován znalecký posudek na ocenění nemovitostí, jichž se spor týkal. Žalovaná požádala o doplnění znaleckého posudku. Dne 18. 1. 2001 rozhodl soud prvního stupně rozsudkem, který byl dne 9. 8. 2002 z větší části zrušen odvolacím soudem a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhovala další důkazy, žalobce navržené důkazy považoval za nadbytečné. Žalobce požádal o připuštění změny žaloby, čemuž bylo soudem vyhověno na jednání dne 7. 1. 2004. Ze strany žalované byla vznesena námitka podjatosti vůči soudci, která byla usnesením ze dne 30. 8. 2004 shledána nedůvodnou. Dne 11. 11. 2004 byl opět ustanoven znalec k doplnění znaleckého posudku, který byl doplňován i v průběhu roku 2005. Žalovaná měla připomínky ke znaleckému posudku, které soudu sdělila dne 16. 2. 2006. V únoru 2006 došlo k převzetí spisu jiným soudcem. Spis byl předložen odvolacímu soudu z důvodu zjištění, zda je potřeba provést opravy ve výroku zrušovacího rozsudku. V březnu 2007 byl spis vrácen soudu prvního stupně, aniž by odvolací soud provedl opravy výroku. Na jaře roku 2007 byl spis vyžádán správou soudu z důvodu podané stížnosti na průtahy ze strany žalované v původním řízení. V květnu 2007 byl spis zapůjčen žalované (ministerstvu spravedlnosti). Dne 17. 7. 2007 doručil znalec soudu dodatek znaleckého posudku. Dne 29. 10. 2007 byl vyhlášen rozsudek, proti němuž se žalobce odvolal a jednání bylo nařízeno na 13. 3. 2008. Žalovaná žalobci mimosoudně poskytla částku 85.000,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že došlo k zásahu do žalobcova práva na rozhodnutí věci v přiměřené délce. Při hodnocení přiměřené výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení vycházel z kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). Za celkovou délku řízení považoval dobu od podání žaloby dne 7. 7. 1997 ke dni svého rozhodování, tedy bez tří týdnů 14 let. Řízení považoval za složité po stránce skutkové i právní, ve věci bylo vypracováno celkem pět znaleckých posudků, řízení probíhá prozatím na třech stupních soudní soustavy, po právní stránce je třeba vyřešit otázku „ohodnocení práva bydlení třetí osoby“, což je otázka soudy řešená zřídka. Ze strany žalobce neshledal odvolací soud, že by se podílel na délce posuzovaného řízení, nevyužil ovšem také žádné dostupné prostředky k urychlení řízení (pouze jednou požádal o přednostní vyřízení věci). Dovodil, že postup soudu v posuzovaném řízení nebyl kontinuální a byly shledány v jeho jednotlivých fázích průtahy. Význam řízení pro žalobce hodnotil jako nikoliv zanedbatelný, vliv délky řízení na zdravotní stav žalobce nebyl zjištěn. Při stanovení zadostiučinění v penězích vycházel odvolací soud z částky 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení a poté z částky 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za každý další rok řízení, za základní částku odškodnění tedy považoval 190.000,- Kč až 250.000,- Kč. Tu snížil z důvodu složitosti řízení, jednání poškozeného a významu řízení pro poškozeného. Za přiměřené zadostiučinění pak považoval 170.000,- Kč. Podotkl, že ESLP připouští odškodnění na národní úrovni nižší cca o 55 %. Další nároky žalobce týkající se náhrady škody (majetkové újmy) odvolací soud neshledal důvodnými. Náklady vzniklé žalobci v souvislosti se stížností podanou k ESLP nemají dle odvolacího soudu žádnou souvislost s nesprávným úředním postupem soudů v posuzovaném řízení (chybí zde příčinná souvislost mezi majetkovou újmou a porušením právní povinnosti). Náklady, které žalobci vznikly v souvislosti s uplatněním nároku u žalované, nelze přiznat s odkazem §31 odst. 4 OdpŠk, přičemž odvolací soud neshledal protiústavnost daného ustanovení (odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01 a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06). Škoda představující nepřibytí majetku žalobce v důsledku nezhodnocení peněz žalobci nevznikla. Žalovaná má dle §14 a 15 OdpŠk šestiměsíční lhůtu od podání žádosti na její vyřízení. Teprve až po marném uplynutí této lhůty se dostává do prodlení a poškozenému náleží úrok z prodlení, jenž představuje žalobcem konstruovaný a požadovaný „ušlý zisk“.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně částky 85.000,- Kč s příslušenstvím) a v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby (do částky 2.630.000,- Kč s příslušenstvím) dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Opírá je o dovolací důvody §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Co se týče přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, má dovolatel za to, že odvolací soud chybně aplikoval Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Stanovisko a dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz. . Nesouhlasí s názorem soudů, že posuzované řízení bylo složité, jak po skutkové, tak po právní stránce. Soud v posuzovaném řízení pouze toleroval neustálá nová a ničím nedoložená tvrzení žalované. V rozporu se Stanoviskem soud přičetl žalobci k tíži, že nevyužil žádný prostředek k urychlení řízení. Je přesvědčen, že svým jednáním k žádným průtahům v posuzovaném řízení nepřispěl. Odvolací soud nijak nepřihlédl k žalobcovým námitkám, že soudy se dopouštěly konkrétních nesprávností ve svém postupu. Průtahy v posuzovaném řízení byly zaviněny výhradně postupem soudů v řízení, nikoli jen „významnou měrou“, jak uvedl odvolací soud, který pominul rovněž zohlednit pochybení odvolacího soudu v posuzovaném řízení, jenž při zrušení rozsudku soudu prvního stupně opomněl zrušit závislý výrok, což situaci „zamotalo“. Žalobce brojí dále proti hodnocení významu řízení pro jeho osobu. Uvedl, že ze „zdravotnického znaleckého posudku“ bylo prokázáno, že důsledkem průtahů v řízení bylo poškozeno, minimálně dotčeno, žalobcovo zdraví. Výše poskytnutého odškodnění není podle žalobce přiměřená. Samotné kompenzační řízení trvá již necelé čtyři roky, proto nelze v jeho případě aplikovat snížení částky z důvodu snadnější dostupnosti odškodnění na národní úrovni, resp. by přiměřené zadostiučinění mělo být navýšeno minimálně o 55 %. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na řízení před ESLP posoudily soudy chybně, v tom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009. Tyto své výdaje může doložit. Rovněž může doložit náklady, které vynaložil na předžalobní uplatnění nároku u žalované, když i v tom podle dovolatele odvolací soud pochybil, pokud mu tyto náklady nepřiznal. Namítá rozpor ust. §31 odst. 4 OdpŠk s ústavním pořádkem, cituje nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, Pl. ÚS 38/06. Za vady řízení před odvolacím soudem považuje nevypořádání se s odvolacími námitkami žalobce. Konkrétně namítá: „nesprávné provedení dokazování se soudními spisy, nepřihlédnutí k obsahu znaleckého posudku prokazující příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce a průtahy v posuzovaném řízení, nezohlednění konkrétních nesprávností v postupu soudu, neprojednání odvolací námitky o neexistenci efektivního postupu, řádné neprojednání celé věci, pominutí námitky o vadě rozhodnutí soudu prvního stupně spočívající v rozdílném vyhlášení a písemném vyhotovení rozsudku, pominutí námitky o vadě řízení a rozhodnutí spočívající v nespecifikování výše samostatných nároků“. Na základě shora uvedeného navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, považuje za správný, netrpí vytýkanými vadami. Se všemi námitkami dovolatele se již soudy řádně vypořádaly. Proto navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolatel podal výslovně dovolání proti celému výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však platí, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoliv nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, publikované v čísle 12/2000 časopisu Soudní judikatura jako SJ 138/2000).
V daném případě proto žalobce nebyl oprávněn podat dovolání do té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 85.000,- Kč s příslušenstvím. Tímto výrokem bylo žalobci vyhověno, a v jeho poměrech tedy logicky nenastala žádná újma. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti potvrzující části výroku ve věci samé bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
V této části mohlo by být dovolání shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Námitky dovolatele směřující k posouzení jeho zdravotního stavu, nepřihlédnutí ke znaleckému posudku prokazujícímu příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, jsou námitkami skutkovými, ke kterým nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout. Nadto žalobce výslovně na dotaz soudu (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně č. l. 37 p. v.) sdělil, že nepožaduje samostatnou náhradu škody na zdraví, ale „míní tím náhradu nemajetkové újmy, která vznikla žalobci na jeho zdraví a to újma psychická, újma fyzická a újma morální“. Nepožadoval tedy nahradit škodu na zdraví, jež mu měla být nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena, a která by jinak byla nárokem se samostatným skutkovým základem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1293/2011).
V otázce posouzení kritéria složitosti řízení, postupu soudů v posuzovaném řízení a v hodnocení významu předmětu řízení (ve smyslu §31a odst. 3 písm. b/, d/ a e/ OdpŠk), jakož i ve stanovení výchozí částky zadostiučinění, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když v nich odpovídá Stanovisku a judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009)
Dovolání je však přípustné pro posouzení kritéria, zda žalobce využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud odlišně, než je uvedeno v judikatuře soudu dovolacího.
Dovolání je důvodné.
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že nepodání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu §164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži. Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, §51). K této otázce se dovolací soud vyjádřil rovněž ve Stanovisku, v němž pod bodem IV. b) uvedl, že „ani po novele §174a zákona o soudech a soudcích účinné od 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů , ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. §6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo §101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní).“
Jestliže odvolací soud přihlédl v neprospěch žalobce při stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení k tomu, že „žalobce (při vědomí toho, jakým způsobem délku řízení v subjektivní sféře svých dotčených práv vnímal) neučinil nic pro to, aby se alespoň pokusil jeho délku ovlivnit, ač zejména v době, kdy v řízení k průtahům skutečně docházelo, tak učinit mohl“, je ze shora uvedeného důvodu právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem v této části nesprávné.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že podle jeho judikatury i Stanoviska „odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona“ (viz jeho 9. právní věta a následující odůvodnění). Odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11). Konkrétní postup výpočtu (o kolik procent a z jakých důvodů snížil základní částku) odškodnění v rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně přitom chybí, a je proto na soudech, aby při novém rozhodnutí uvedený postup dodržely.
Bez ohledu na shora uvedené však Nejvyšší soud shledal, že je řízení postiženo závažnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobou v této věci uplatnil žalobce celkem čtyři nároky se samostatným skutkovým základem, aniž by specifikoval, v jakém rozsahu se jím požadovaná částka ve výši 2.715.000,- Kč s příslušenstvím k jednotlivým nárokům vztahuje. Tím podal zjevně neurčitou žalobu a bylo na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 o. s. ř. danou vadu žaloby odstranil. Soud prvního stupně tak neučinil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, byť na tuto skutečnost sám žalobce (sic!) v odvolání upozorňuje (č. l. 172 p. v.).
Neurčitost žaloby neumožňuje Nejvyššímu soudu, aby se vyjádřil k dalším, dílčím nárokům žalobce, neboť ohledně nich nelze přezkoumat přípustnost dovolání (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Pro úplnost však Nejvyšší soud podotýká, že k možnosti žádat náhradu nákladů řízení před Evropským soudem pro lidská práva se vyjádřil v rozsudku ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009. K ústavnosti aplikace §31 odst. 4 OdpŠk se vyjádřil mj. v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1191/2011 (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3120/11).
Z výše uvedeného vyplývá, že řízení je stiženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci a že odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení nesprávně. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Bude na soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění vady žaloby a po jejím odstranění při novém posouzení nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil za užití pravidel uvedených ve Stanovisku a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 výpočet (způsob stanovení) celkové výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. července 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu