ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.360.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 360/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně R. S., zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, o zaplacení částky 10.592.933,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 159/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2010, č. j. 58 Co 141/2010 – 105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2009, č. j. 17 C 159/2007 – 77, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 10.592.933,- Kč. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody (ve výši 380.953,- Kč za poškození a ztrátu věcí, ve výši 84.500,- Kč za ztrátu hotovosti, ve výši 120.000,- Kč za poškození zdraví, ve výši 7.000,- Kč za náklady na znalecký posudek a ve výši 480,- Kč za náklady spojené s pořízením kopií v souvislosti s uplatněním nároku) a zadostiučinění za nemajetkovou újmu (ve výši 10.000.000,- Kč), které jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. M. U. (vedlejšího účastníka) při provádění exekuce vyklizením bytu povinného J. S., syna žalobkyně.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že exekuce proti povinnému J. S. byla nařízena pravomocným usnesením ze dne 19. 2. 2004 a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. M. U. (dále jen „exekutor“). Dne 5. 3. 2004 byl vydán exekuční příkaz k vyklizení bytu povinného v P., který byl povinnému doručen dne 8. 3. 2004. Dne 23. 3. 2004 bylo povinnému doručeno vyrozumění o termínu provedení exekuce. Dne 1. 4. 2004 byla prováděna exekuce, povinný byt dobrovolně zpřístupnil a exekutorovi sdělil, že v bytě bydlí také jeho matka a sestra s dítětem. Exekutor vyzval povinného, aby odložil osobní věci své matky a sestry, což neučinil. V 10:00 hod téhož dne se dostavila žalobkyně, která nebyla o prováděné exekuci povinným předem informována a po diskusi s ním omdlela, přivolaná záchranná služba jí odvezla do nemocnice. Povinný se během provádění exekuce opil a nebylo možno s ním komunikovat. Žalobkyně se vrátila do bytu v odpoledních hodinách se svou dcerou, obě stěhovaly a ukládaly své osobní věci do krabice, některé věci si z bytu odnesly. Žalobkyně spolykala léky a opětovně jí byla přivolána záchranná služba. Dne 2. 4. 2004 byl pořízen protokol o soupisu movitých věcí. Dne 5. 4. 2004 se žalobkyně dostavila na exekutorský úřad a tvrdila, že ve spíži měla uloženu krabici s rýží, ve které bylo 80.000,- Kč. Dne 19. 4. 2004 exekutor vyloučil věci žalobkyně ze soupisu movitých věcí a uložil je do úschovy, ze které si žalobkyně věci postupně vyzvedávala. Dne 6. 4. 2004 byl byt protokolárně předán oprávněnému. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobkyně na mimosoudní náhradu škody a nemajetkové újmy.
Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě exekutor nijak při výkonu exekuční činnosti nepochybil a nedošlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu a odpovědnost žalované za škodu ani nemajetkovou újmu není dána. Exekutor neporušil žádnou právní povinnost, a to ani §341 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.). V posuzovaném případě exekutor sepsané věci zajistil za účelem zpeněžení a uschoval je. Nestíhala jej povinnost věci předat povinnému či někomu z jeho rodiny. Nárok na náhradu nemajetkové újmy by nebylo možno přiznat rovněž z důvodu, že ke skutečnosti, jež měla založit tento nárok, došlo dne 1. 4. 2004, tedy před účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., který do zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), vložil ust. §31a o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné na základě ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Napadený rozsudek je podle ní zásadního právního významu, neboť „řeší dovolacím soudem dosud neřešenou otázku odpovědnosti státu za vadný postup soudního exekutora, zejména ve vazbě na samotného soudního exekutora“. Namítá, že exekutor byl dle §341 odst. 2 o. s. ř. povinen předat věci žalobkyni nebo některému z jejích rodinných příslušníků v bytě přítomných. Tím, že jí věci odňal, dopustil se nesprávného úředního postupu. Jakmile se žalobkyně dne 1. 4. 2004 dostavila do bytu, byla zaměstnancem exekutora vyzvána, aby si „neprodleně odnesla své věci, peníze, zlato a podobně“, v důsledku této výzvy zkolabovala. Dle znění ust. §341 odst. 2 o. s. ř. měla být vyzvána, aby si převzala „veškeré věci, které se v bytě nacházejí“. Podotkla, že věci nebyly předány jí ani její dceři, která se do bytu dostavila odpoledne. Brojí proti závěru, že věci nebylo možné předat povinnému z důvodu jeho silné podnapilosti. Soudy nebraly v potaz, že povinný ve vyklizovaném bytě nebydlel. Má za to, že úkony soudního exekutora lze přičítat státu. Proto nelze dovodit, že za úkony prováděné exekutorem v rámci exekuční činnosti neodpovídá stát. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu do částek 7.000,- Kč a 480,- Kč, dovolání není přípustné, neboť jde o nároky se samostatným skutkovým základem, u kterých nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání v daném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo rozhodováno o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 380.953,- Kč, 84.500,- Kč a 120.000,- Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000.000,- Kč, není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání není přípustné.
Na otázce formulované žalobkyní týkající se „odpovědnosti státu za vadný postup soudního exekutora, zejména ve vazbě na samotného soudního exekutora“, rozsudek odvolacího soudu nestojí. Ten je založen na závěru, že se soudní exekutor nedopustil nesprávného úředního postupu, a to jak ve vztahu k nárokům na náhradu škody, tak i k nároku na náhradu nemajetkové újmy. Ve vztahu k té navíc odvolací soud dovodil, že s ohledem na pozdější časovou působnost zák. č. 160/2006 Sb., jej vůbec odškodnit nelze. Posouzení otázky předložené žalobkyní by se v jejích poměrech proto nemohlo nijak projevit a uplatněné námitky z toho důvodu v předmětné věci přípustnost dovolání založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/2001 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Další námitky dovolatelky spočívající v tom, že se zaměstnanec soudního exekutora, potažmo exekutor, dopustil nesprávného úředního postupu nerespektováním §341 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyni nesprávně vyzval, aby si „neprodleně odnesla své věci, peníze, zlato a podobně“, nevydal věci žalobkyně, jež se nacházely v bytě povinného, jí ani její dceři a ani povinnému, synovi žalobkyně, v době, kdy tento ještě nebyl opilý, nejsou námitkami proti právnímu posouzení nároku žalobkyně, ale námitkami proti skutkovým zjištěním (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.), které přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. března 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu