ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3769.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3769/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, proti žalované JUDr. R. Z. , soudkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 166/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č.j. 1 Co 228/2010-166, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č.j. 1 Co 228/2010-166, pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2010, č.j. 37 C 166/2008-118, se zamítá; jinak se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 15.360,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Václava Vlka, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by žalované bylo uloženo jednak ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit v denících Mladá fronta Dnes, Právo a Lidové noviny ve formě placené inzerce o rozměru nejméně 10 x 15 cm omluvu žalobci ve znění: Omluva JUDr. R. Z. panu A. V.: Omlouvám se panu A. V. za to, že jsem dne 29.10.2006 v pořadu České televize Události vysílaném na programu ČT 1 poškodila jeho občanskou čest a dobré jméno, když jsem o něm uvedla, že mi vyhrožoval zabitím a likvidací mého majetku, neboť A. V. se takového jednání nedopustil , dále zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 750.000,- Kč a náklady řízení.
Žalobce spatřoval zásah do svých osobnostních práv, především práva na čest a důstojnost v tom, že v rámci shora uvedeného pořadu byla odvysílána reportáž týkající se žalobce a konkurzního řízení na majetek společnosti Golf Ještěd, s.r.o., která obsahovala i vyjádření žalované, která jako soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem konkurz na majetek této společnosti prohlásila, a která o žalobci v reportáži uvedla :“ ….napsal, že mě zabije, vybouchne barák, auto a nevím co všechno, když mu nevrátím Golf“ . V další části reportáže, po připomenutí divákům, že žalobce spolupracoval na odhalení protizákonného jednání v konkrétní kauze, žalovaná do telefonu uvedla: „Teprve teď se začínám skutečně bát.“ . Protože anonymní dopis, o němž v reportáži žalovaná informovala, žalobce nepsal a ani jiným způsobem jí nevyhrožoval, což bylo potvrzeno i závěry policejního šetření, došlo podle žalobce k neoprávněnému zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti.
Rozsudkem ze dne 19. března 2010, č.j. 37 C 166/2008-118, Městský soud v Praze výrokem I. uložil žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci doporučený dopis s omluvou v tomto znění: Omluva JUDr. R. Z. panu A. V.: Omlouvám se panu A. V. za to, že jsem dne 29.10.2006 v pořadu České televize Události vysílaném na programu ČT 1 uvedla, že mi vyhrožoval zabitím a likvidací mého majetku, neboť A. V. se takového jednání nedopustil , výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu požadavku uveřejnit tuto omluvu v denících Mladá fronta Dnes, Právo a Lidové noviny ve formě placené inzerce a dále ve zbytku žádosti o omluvu, výrokem III. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že ve shora uvedeném pořadu žalovaná (aniž by sama jmenovala žalobce) konkrétně uvedla: Napsal, že mě zabije, vybouchne barák, auto a nevím co všechno…když mu nevrátím Golf . Vzhledem k tomu, že Golf Ještěd byl a je spojen s osobou žalobce, z vyjádření žalované podle názoru soudu prvního stupně vyplynulo, že právě žalobce s tímto jednáním, které bylo uvedeno ve výhrůžném dopisu spojuje. Pravdivost tohoto tvrzení se však žalované nepodařilo prokázat. Soud proto dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. K námitce nedostatku pasivní legitimace žalované pak soud uvedl, že vyjádřením, které poskytla České televizi, i když tvrdí, že nevěděla, že se jedná o Českou televizi, došlo z její strany k excesu a na její jednání nelze vztáhnout ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“). Nesouhlasil s tím, že žalovaná vystupovala ve věci jako soudkyně a hovořila o výkonu své funkce a událostí s ní spojených. Přiznal proto žalobci morální satisfakci ve formě omluvy uvedené ve výroku I., neshledal však předpoklady pro přiznání zadostiučinění v penězích.
K odvolání žalobce proti výroku III. a žalované proti výrokům I., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č.j. 1 Co 228/2010-166, změnil tento rozsudek ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci doporučený dopis s omluvou a ve výroku III. toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalované není dána vzhledem k tomu, že poskytla informace redaktorovi z titulu své funkce konkurzní soudkyně, na pracovišti, kam jí redaktor telefonoval, a to během pracovní doby, a proto měl být užit právní závěr týkající se odpovědnosti podle §420 odst. 2 obč.zák. i v tomto řízení, týkajícím se osobnostních práv. Zdůraznil, že závěr soudu prvního stupně o excesu žalované nebyl ničím argumentačně podložen a nic, co by nasvědčovalo jejímu excesnímu jednání, nezjistil ani odvolací soud. Dále pak odvolací soud uvedl, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že by žalovaná sama hovořila o žalobci jako o autorovi anonymního dopisu. Pokud se žalobce domáhal morální satisfakce a požadoval omluvu za to, že žalovaná v předmětném pořadu uvedla, že jí vyhrožoval zabitím, likvidací jejího majetku , nemohla by žaloba obstát již proto, že nic takového žalovaná v předmětném pořadu neuvedla. Podle názoru odvolacího soudu pochybil také soud prvního stupně, pokud posuzoval větu, kterou žalovaná uvedla, v kontextu s celou reportáží a dovozoval, že dala tuto větu do spojení s osobou žalobce, protože za tuto reportáž a celkové její vyznění nemůže být činěna odpovědnou žalovaná. Posuzování kontextu celé reportáže by mělo svůj význam v případě, že by se jejímu obsahu žalobce bránil proti jinému subjektu – České televizi.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 9. června 2011, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. června 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost, v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v rozsahu, v němž byl uvedený rozsudek potvrzen, z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci pasivní legitimace žalované, protože sice text, ke kterému se vyjadřovala napadenými výroky, souvisel s její činností jako soudkyně, nicméně výhružky v dopise uvedené se týkají jí osobně, takže lze logicky dovodit, že se vyjadřovala k osobním pocitům a obavám, nikoliv pak jako soudkyně ke konkurznímu řízení, jak to dovodil odvolací soud. Za nesprávný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že pokud žalovaná v reportáži konkrétně nevyslovila jeho jméno, neuvedla tedy konkrétně, kdo měl napadené výroky na její adresu pronést, a proto není za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce odpovědná. Žalobce se v prvé řadě domnívá, že pokud by ho s uvedenými výroky nespojovala, redaktorovi by to při rozhovoru výslovně uvedla. Dále připomíná, že žalovaná ho jakožto autora dopisu uvedla i při šetření věci policejním orgánem a dále, že jakožto soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodla o prohlášení konkurzu na majetek společnosti Golf Ještěd, s.r.o., jehož byl žalobce jednatelem, žalobce se proti prohlášení konkurzu bránil, neboť byl a je přesvědčen, že konkurz je zmanipulovaný a žalovaná tak k němu přirozeně získala negativní vztah. Domnívá se proto, že byla plně prokázána odpovědnost žalované za napadené výroky, které výrazně zasáhly do jeho osobnostních práv, a proto žalobci náleží nejen omluva, ale i finanční satisfakce. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila žalovaná. Dle jejího názoru dovolatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvého stupně, nikoliv právnímu posouzení. Navrhla, aby dovolání bylo zčásti jako zjevně bezdůvodné a zčásti nepřípustné odmítnuto (resp. zamítnuto).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, je i přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto nejprve přezkoumal uvedený výrok v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti němu není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen tímto rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 odst. obč.zák., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), přičemž nejevilo-li by se postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2 zmíněného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč.zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč.zák.
Jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud založil své rozhodnutí na třech důvodech. Jednak, že žalovaná poskytla spornou informaci jako konkurzní soudkyně, a proto není ve sporu pasivně legitimována, jednak, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by sama označila žalobce za autora anonymního dopisu a konečně, že pokud celkové vyznění reportáže dalo žalobce do souvislosti s výhrůžným dopisem, nemůže za tuto reportáž a za její vyznění být činěna odpovědnou žalovaná a posuzování kontextu celé reportáže by mělo význam pouze v případě, že by se žalobce proti jejímu obsahu bránil proti jinému subjektu – České televizi.
Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučují mimo jiné okolnost, kdy k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládá zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Jde zejména o výkon práva kritiky (čl. 17 Listiny základních práv a svobod), o obecnou svépomoc (§6 obč.zák.), o odvracení škody (§417 obč. zák.), o nutnou obranu a krajní nouzi (§418 odst. 1 obč. zák.), o výkon práv účastníků řízení (v řízení soudním nebo správním před povolanými orgány s rozhodovací mocí), jakož i výkon povinnosti svědecké a znalecké (pokud jsou odůvodněny předmětem věci), o výkon činnosti advokáta v rámci hájení oprávněných zájmů svého mandanta, resp. klienta, o výkon rozhodovací činnosti státních orgánů (Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana Osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004.
Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. §345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. §346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.
Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit právnickou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či jiné osoby, přičítá se za použití analogie ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením §853 obč.zák. neoprávněný zásah samotné fyzické či jiné právnické osobě. Soud se musí zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to že právnická osoba vědomě použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala, byla použita za právnickou osobu v rámci pověřením vymezené činnosti. Je-li totiž na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu – především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti – na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení §13 obč. zák. přímo tuto použitou osobu. Odpovědnost za zásah proti osobnosti fyzické osoby není odpovědností za zavinění, ale je odpovědností objektivní. Při existenci zásahu a jeho současném posouzení jako zásahu neoprávněného, je tak třeba vymezit především odpovědný subjekt za tento zásah.
Dovolací soud se ztotožňuje s dovolatelem v tom, že odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalované. Ačkoli ve věci správně uvažoval o použití analogie podle ustanovení §420 odst. 2 obč.zák., závěry, jež dovodil aplikací citovaného ustanovení na zjištěný skutkový stav, nejsou podle názoru dovolacího soudu správné. Ač sporná informace poskytnutá žalovanou nepochybně měla souvislost s její prací konkurzní soudkyně, z důkazů provedených před soudy obou stupňů nevyplynulo, že by jednala v rámci pověření k této činnosti ze strany justice, popřípadě v rámci zákonné licence (postupu v soudním řízení), ale informovala o osobních (byť značně významných) problémech, které jí v souvislosti s její činností jako soudkyně vznikly.
Pokud se dovolatel, na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že bylo prokázáno, že žalovaná uvedla jako autora napadených výroků žalobce, uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který je vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., rovněž způsobilým dovolacím důvodem.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. se prověřuje na základě obsahu spisu. Skutečnosti, které v řízení před soudy nižších stupňů nebyly uplatněny ani jinak nevyšly v řízení najevo (a z obsahu spisu proto nejsou seznatelné), oporou pro závěr, že soudy zjistily skutkový stav věci nesprávně, být nemohou (srov. Drápal,Bureš a kol., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1920 - 1921).
V posuzované věci dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v postupu podle §132 o.s.ř. neshledává. Kritiku správnosti právních závěrů odvolacího soudu staví dovolatel na jiném hodnocení provedených důkazů, než jak je provedl odvolací soud, aniž však konkrétně vymezuje, která skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a v čem se odvolací soud při hodnocení důkazů dopustil logického rozporu. K naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o.s.ř. však nepostačuje, přednese-li dovolatel v dovolání vlastní skutkovou verzi s obecnou výtkou, že odvolací soud měl dospět ke skutkovým zjištěním předestřeným dovolatelem v dovolání.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud svá skutková zjištění založil jednak na důkazech provedených v řízení před soudem prvního stupně a jednak sám některé důkazy zopakoval či doplnil, přičemž zřetelně a srozumitelně vysvětlil a odůvodnil, jak k jednotlivým skutkovým zjištěním dospěl a jak je posoudil po právní stránce. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek dovolací soud neshledal žádné pochybení odvolacího soudu v jeho skutkovém zjištění a právním posouzení věci.
Lze proto uzavřít, že se dovolateli správnost závěru odvolacího soudu o tom, že není dána odpovědnost žalované za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce, uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnit nepodařilo.
Protože výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, přes dovolacím soudem konstatovaný nesprávný právní názor týkající se pasivní legitimace žalované, je jinak věcně správný, Nejvyšší soud ČR dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. v tomto rozsahu zamítl.
Dovolací soud současně neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byly potvrzeny výroky soudu prvního stupně, kterými byla zamítnuta žaloba na uveřejnění omluvy v dalších médiích a žaloba na náhradu nemajetkové újmy, mělo po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.), protože satisfakci, včetně finanční náhrady, by soud mohl přiznat pouze za předpokladu, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ze strany žalované (srovnej §13 obč. zák.). Dovolání není přípustné ani proti výrokům o nákladech řízení neboť proti rozhodnutí o nákladech řízení není zákonem připuštěna možnost dovolacího přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, číslo 1/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku a výroku o nákladech řízení napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 12.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu