ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3772.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3772/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce K. Q. , zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 52, proti žalované Agrární komoře České republiky , se sídlem Olomouc, Blanická 3, identifikační číslo osoby 47674768, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany, Kamlerova 795, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 51/2009, o odvolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.6.2011, č.j. 1 Co 345/2010-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.860,-Kč k rukám JUDr. Ing. Zdeňka Hraby, advokáta se sídlem Říčany, Kamlerova 795, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.4.2010, č.j. 37 C 51/2009-73 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že dopisem žalované ze dne 14.7.2008 adresovaným panu F. E., předsedovi představenstva společnosti Bayerische Mi1chindustrie eG Landshut, Spolková republika Německo, která je stoprocentním vlastníkem společnosti LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o., se sídlem Hornoměstská 383, 594 26 Velké Meziříčí, IČ: 63992370, v němž žalovaná mimo jiné uvedla toto sdělení: „ LACRUM, s.r.o. nedodržuje již dlouhou dobu smlouvu o cenách za nakoupené mléko. V únoru 2006 nebyla část plateb za mléko splacena, úhrnem 8,5 Mio. Tyto platby byly započteny s fiktivními fakturami mlékárny a v rozporu se zákonem. Napjaté vztahy vyvrcholily v tomto roce, kde rozdíl mezi vyplácenými cenami za koupené mléko činí téměř 20 % ve srovnání se sousedními mlékárnami, na jejichž průměrnou cenu je smlouva nastavena. Někteří dodavatelé ukončili dle stanovených právních kroků smluvní vztah dle kontraktu a dodávají mléko jiným mlékárnám. Jednatel LACRUMu Velké Meziříčí posílá do těchto mlékáren zbytečně k odběru mléka nadále cisternu, která se vrací prázdná do mlékárny, a fakturuje jim údajně vzniklé škody za každý nedodaný litr ve výši dvojnásobné nákupní ceny. Dotyčným dodavatelům, kteří od mlékárny požadují příplatky k ceně dle kontraktu, vystavil fakturu za škodu, která mlékárně díky překročení nebo nesplnění mléčné kvóty v minulých letech údajně vznikla, a sice rovněž tak ve výši dvojnásobné sazby za jeden nakoupený litr. Podle mě předložených informací nenachází taková faktura ani oporu ve smlouvě mezi mlékárnami a jednotlivými dodavateli ani v platné české legislativě. Tyto faktury byly započteny s fakturami za mléko dokonce také těm dodavatelům, kteří mléko dále dodávají, a dosud ani jednou nepomysleli na to vyměnit odběratele mléka! “, došlo k ohrožení a zásahu do cti a důstojnosti žalobce jakožto profesionálního manažera a jednatele společnosti LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o. (odst. I výroku), a aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1,700.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II výroku). Současně soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (odst. III výroku). V odůvodnění vyložil, že prezident Agrární komory ČR, Ing. J. V., napsal dne 14. 7. 2008 předmětný dopis adresovaný F. E., předsedovi představenstva společnosti Bayerische Milchindustrie aG Landshut, jakožto 100 % vlastníku společnosti LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o., za účelem upozornění na vážnost situace v mlékárně Velké Meziříčí. Soud prvního stupně vzal v úvahu oprávnění tohoto orgánu jednat v dané problematice, plynoucí ze zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské a Agrární komoře ČR, a Statutu Agrární komory. Vzhledem k tomu, že dopis byl adresován pouze označenému adresátu, nebyl objektivně způsobilý narušit, popř. ohrozit osobnostní práva žalobce podle §11 a násl. obč. zák. Usoudil, že označený dopis měl za cíl nikoliv uškodit žalobci, ale upozornit na nesrovnalosti v mlékárně Velké Meziříčí, když z jeho závěru vyplývá, že pisatel dopisu žádá adresáta o osobní schůzku. Dopis byl tak podnětem k řešení, objasnění a přešetření okolností týkajících se mlékárny Velké Meziříčí a že se fakticky jednalo o kritiku hospodaření mlékárny Velké Meziříčí. Provedením takové kritiky dochází pouze k výkonu práv, náležejících žalované, a proto nejde o neoprávněný zásah do osobnostních práv chráněných §11 a násl. obč. zák. Současně nemohlo být dopisem žádným způsobem zasaženo do osobnostních práv žalobce, zvláště do jeho profesní cti a důstojnosti, neboť v něm je uvedena pouze osoba jednatele, nikoli jméno žalobce. Uzavřel, že označeným dopisem nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30.6.2011, č.j. 1 Co 345/2010-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyložil, že základním předpokladem odpovědnosti podle §13 obč. zák. je přítomnost zásahu do práv chráněných §11 a násl. obč. zák., který je neoprávněný a současně způsobilý tato chráněná práva porušit, popř. ohrozit, přičemž neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, jež zasahuje práva chráněná §11 a násl. obč. zák. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, odvolací soud uvedl, že neoprávněným zásahem do práv chráněných §11 a násl. obč. zák. nejsou takové projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit. Odvolací soud souhlasil s posouzením tvrzení žalované obsažených v předmětném dopise tak, jak je učinil soud prvního stupně. Jejich obsahem byl - z pohledu žalované - poukaz na nesprávný postup firmy LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o., s jeho jednotlivými konkrétními projevy. Součástí dopisu byla rovněž žádost pisatele dopisu o osobní schůzku s předsedou představenstva vlastníka označené firmy. Jeho cílem a smyslem tak nebylo neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobce, nýbrž upozornit na (nesprávný) postup firmy s podnětem k řešení této situace jejím vlastníkem. Za tohoto stavu i podle názoru odvolacího soudu nebylo možné pokládat výroky v něm obsažené za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných §11 a násl. obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Má za to, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 28 Cdo 95/2002 je nepřípadný, protože v citovaném judikátu Nejvyššího soudu šlo o podání informací orgánům činným v trestním řízení po zahájení trestního stíhání, která se týkala dovolatele, a která byla impulsem k jejich dalšímu konání v mezích zákona. V přezkoumávané věci však žalovaná napsala dopis představenému dovolatele, ve kterém uváděla nepravdivé informace a jehož jediným cílem bylo působit na žalobce jako jednatele LACRUM Velké Meziříčí, s.r.o., aby vyhověl neoprávněným požadavkům několika nespokojených dodavatelů mléka. Otázkou zásadního právního významu je, zda je možno hodnotit uvedené podněty k řešení situací, kterými soudy argumentují při zamítnutí žaloby z „pohledu žalované“, tedy subjektivně. Dovolatel má za to, že tyto podněty je třeba hodnotit objektivně, tedy jak mohou ohrozit profesionální čest a důstojnost osoby, o které referují, a nikoli podle proklamovaného úmyslu, který navíc nelze ani zpětně objektivně zjistit. Za otázku zásadního právního významu dále označuje, zda může podnět k prošetření určité situace obsahovat nepravdivé informace. Dovolatel má za to, že osoba, o které se v podnětu referuje, musí být chráněna před zveřejňováním nepravdivých informací, které navíc mají sloužit k zahájení vyšetřování či opatření, které vůči ní směřují. Jestliže v trestním řízení je osoba, o níž se referuje, chráněna institutem křivého obvinění. tím spíš musí být připuštěn v rovině ryze soukromoprávní. Další otázkou zásadního právního významu je, zda jednání žalované, které by se dalo označit též jako „bonzování nadřízenému“, je opravdu relevantním upozorněním, podnětem nebo žádostí o objasnění a prošetření určitých okolností, učiněným v prostředí oprávněném věc řešit. V dané situaci se žalovaná nikdy nepokusila žalobce jakožto jedinou oprávněnou osobu, která mohla věc řešit, kontaktovat. Místo toho se obrátila na představeného odpovědného jednatele, který mohl pouze nestandardně vyřešit uvedenou situaci tak, že jednatele odvolá a jmenuje nového. Žalovaná si k oznámení vybrala cíleně takového adresáta, který nemá oprávnění věc řešit, ale naopak má oprávnění žalobce z jeho funkce jednatele odvolat, odměňovat a ovlivňovat jeho profesní růst, tedy působit tak na něho mimoprávními, ale o to důraznějšími prostředky. Samotný dopis pak je stylizován tak, že žalobce je v zásadě neschopný řešit slušným a zákonným způsobem provoz mlékárenské společnosti. Konečně otázkou zásadního právního významu je, zda rozsudek pro zmeškání může být relevantní judikaturou, kterou by měl soud při rozhodování brát v úvahu, a od které by se neměl odchylovat (jedná se o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009, č.j. 31 C 9/2009-25 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2010, č.j. 1 Co 471/2009-64). Dovolatel má za to, že tomu tak je. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na ustálenou judikaturu, podle níž neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku nejsou takové projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit. O takový případ se jednalo i v přezkoumávané věci. Navíc jak ze žaloby, tak i z dosavadního průběhu soudního řízení nijak nevyplynulo, že by skutečně došlo či mohlo dojít k jakémukoliv narušení profesní cti a důstojnosti žalobce. Dopis ze dne 14. 7. 2008 žalovaná nepsala s úmyslem či cílem jakýmkoliv způsobem žalobce poškodit, ale s cílem řešit závažný problém týkající se prodeje mléka, který se týká velkého množství subjektů a to jak členů, tak i ne členských subjektů žalovaného. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 30.6.2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009) a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Při posouzení otázky výkladu ustanovení §13 odst. 2 obč.zák. vycházel odvolací soud z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 95/2002, v němž bylo odkazováno na dříve dosažené závěry, podle nichž „neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními §11 a násl. občanského zákoníku nejsou projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 174 a obdobně i na str. 198). Neoprávněnost zásahu je vyloučena tehdy, došlo-li k zásahu v rámci úředního jednání a jestliže zásah nevybočil z rámce daného platnými předpisy“ (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 196)“. V usnesení ze dne 24.6.2008, sp.zn. 30 Cdo 146/2008, Nejvyšší soud k této otázce uvedl, že neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák. nejsou ani projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, uveřejněné pod číslem RNs C 972 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.H.BECK, ročník 2002). Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností.
Dovolací soud má za to, že závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 95/2002, lze vztáhnout i na přezkoumávanou věc. Odvolací soud předně musel posoudit obsah předmětného dopisu, tedy zda se obsahově jedná o podnět, či upozornění k řešení určité situace. Závěr o povaze tohoto dopisu je závěrem skutkovým, který však dovolací soud v řízení, kde přípustnost dovolání je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není oprávněn přezkoumávat. Dále bylo rozhodující, zda takovýto podnět byl učiněn v „prostředí oprávněném věc řešit“. Adresátem dopisu byl předseda představenstva společnosti Bayerische Milchindustrie AG Landshut, (jakožto 100 % vlastníku společnosti LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o.) měl k dispozici prostředky soukromoprávní povahy (pracovněprávní, obchodněprávní), kterými mohl situaci řešit. Není tak důvodná námitka dovolatele, že prostředky vůči němu užité měly povahu mimoprávní.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky překáží, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 [red.: nyní ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle tohoto ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vztahuje-li tedy žalobce další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jde o výtky k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 a 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 7.860 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady nahradil k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu