ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3808.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3808/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Ing. M. M. , zastoupené Mgr. Ivetou Trejtnarovou, advokátkou se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Staré náměstí 49, proti žalovanému J. D. , zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 16 C 12/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č.j. 1 Co 87/2010-461, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.12.2009, č.j. 16 C 21/2010-63 uložil žalovanému, aby na vlastní náklady zajistil v regionálních novinách Orlický týdeník uveřejnění omluvy žalobkyni za to, že o ní v těchto novinách nepravdivě uvedl, že finančně poškodila klienty neodborně vedeným účetnictvím (odst. I výroku), a rozhodl o nákladech státu a účastníků (odst. II a III výroku). Takto rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 6. 4. 2007 č. j. 16 C 12/2005 - 263 byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 1 Co 250/2007 - 295 zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Při opětovném rozhodování soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaný nechal v říjnu 2004 vytisknout v regionálním periodiku Orlický týdeník inzerát „Hledáme finančně poškozené klienty neodborně vedeným účetnictvím f. Poradenská a účetní firma, T.G. Masaryka čp. 977, Týniště nad Orlicí - Ing. M. M., pro společný postup. Odpovědi do redakce.“, jímž se žalobkyně, která v předchozích letech zpracovávala pro žalovaného účetnictví, cítila dotčena na svých osobnostních právech. Žalovaný předmětný inzerát zadal poté, co jemu a jeho rodinným příslušníkům finanční úřad platebními výměry doměřil daň z příjmů fyzických osob a daňové penále v částce 1,308.730,- Kč. Soud prvního stupně, shodně s již vysloveným názorem odvolacího soudu, dovodil, že obsah inzerátu je ve vztahu k žalobkyni dehonestující, a to zejména k její profesní cti, neboť je z něj zřejmé, že žalobkyně vede účetnictví neodborně. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně neprováděla fyzickou inventuru. Nelze jí proto vytýkat pochybení vytknutá daňovým orgánem ve zprávě č. 301 za období roku 2000 (kontrola 2. 10. 2001 - 1. 9. 2003). Kontrolou byly zjištěny nedostatky ve vedení evidence zásob, kdy žalovaný přiznal, že tržba byla uváděna v prodejní ceně bez DPH. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že by se žalobkyně podle ústní smlouvy zavázala vést pro žalovaného skladovou evidenci kontrolou korunou, když i Ing. M., která následně skladovou evidenci rekonstruovala, pouze vyslovila názor, že jí žalobkyně vedla. Za tohoto stavu proto nepřihlížel k nálezu znaleckého posudku Ing. B., který vycházel z předčasného závěru, že žalobkyně skladovou evidenci vedla. Protože žalovanému se nepodařilo prokázat obvinění žalobkyně o neodborně vedeném účetnictví, dovodil neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, přičemž žalobkyní požadovanou omluvu shledal za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č.j. 1 Co 87/2010-461, rozsudek soud prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud opětovně poukázal na již dříve vyslovený názor, že obsah shora citovaného inzerátu, zadaného žalovaným k uveřejnění v Orlickém týdeníku, je ve vztahu k žalobkyni, a to zejména k její profesní cti, dehonestující. Pro posouzení je totiž rozhodující objektivní hledisko a z tohoto pohledu se z předmětného inzerátu podává, že žalobkyně vede účetnictví neodborně. To samo o sobě, aniž by případně žalobkyně utrpěla faktickou újmu, již ohrožuje její profesní čest, zejména za situace, kdy žalobkyně působí jako soudní znalec. Pro posouzení, zda obsah předmětného inzerátu představuje neoprávněný zásah do práv žalobkyně chráněných §11 obč. zák. bylo významné, zda žalovaný, na němž spočívalo důkazní břemeno, toto prokáže, a to zejména za situace, kdy předmětný inzerát, jak se podává z obsahu spisu, zůstal bez odezvy. Žalovaný tvrdil nedostatky žalobkyně ve způsobu vedení skladové evidence, což dokládal zprávami o výsledku daňových kontrol provedených Finančním úřadem v Hradci Králové, na jejichž základě byly žalovanému, jeho manželce J. D. a synovi Ing. P. D. doměřeny daně z příjmu fyzických osob, z přidané hodnoty a daňové penále v celkové výši 1,308.730,- Kč. V této souvislosti odvolací soud poukázal i na to, že zaplacení této částky se žalovaný domáhá žalobou na náhradu škody, vedenou v dosud neskončeném řízení u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 Cmo 203/2010. Rovněž odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně pro žalovaného vykonávala účetnické práce pouze na základě ústní dohody, kterou uzavřela s manželkou žalovaného Ing. J. D., členkou sdružení (S. K. se žádného jednání ohledně rozsahu prováděných účetnických prací neúčastnila). V řízení pak nebylo prokázáno, že se předmětná dohoda týkala i vedení skladové evidence, což žalobkyně tvrdila od počátku řízení s tím, že pro klienty skladovou evidenci nevede. Jestliže žalovaný a svědkyně Ing. M., daňová poradkyně, odkazovali na protokol o jednání v daňovém řízení na Finančním úřadě v Hradci Králové dne 1. 4. 2003 pod č.j. 99764/03/228931/8242, přisvědčil odvolací soud žalobkyni, že z tohoto protokolu se nepodává, že by skladovou evidenci vedla. Žalobkyně pouze uvedla, že evidenci zásob tzv. korunou dopracovávala dodatečně na žádost Ing. P. D. a nadto ještě i zde uvedla, že „běžně toto pro klienty nevypracováváme“ . Vysvětlila, že tak učinila demonstrativně na žádost jmenovaného za účelem zjištění výše průměrné marže v období, kdy účetní práce prováděl Ing. Bayer, jinak pouze obecně popsala způsob vedení této evidence. Věrohodnost tohoto tvrzení podle odvolacího soudu vyplývá i z toho, že Ing. P. D. podnikal samostatně do 31. 3. 2000, kdy se účastníci, stejně jako žalobkyně s Ing. P. D., neznali. V této souvislosti dále poukázal na výpověď žalovaného, který sám potvrdil, že se účastnil pouze jednoho jednání se žalobkyní, že se žalobkyní jednala jeho manželka J. D., která jí také předávala podklady. Dále potvrdil, že na žalobkyní vystavených fakturách bylo uvedeno jen, že se jedná o účetní práce, a že faktura, vystavená žalobkyní za jím tvrzené předělání účetnictví po Ing. B., byla za ekonomické poradenství. To koresponduje i se zjištěním učiněným znalkyní Ing. D. B., podle níž žalobkyně vystavovala faktury na účetnické práce. Z výpovědi J. D., která se žalobkyní, po seznámení zprostředkovaném S. K. v létě roku 2000, jednala, bylo prokázáno, že žalobkyni požádala o převzetí jejich účetnictví s tím, že měla vést „obvyklé účetnictví plus mzdy, tedy to samé, co Ing. B.“ , který zpracovával účetnictví do července 2000, že žalobkyni vozila podklady pro zpracování mezd a spolu s prodavačkami dělala inventury - fyzický soupis stavu zboží, což již vyplynulo i v předchozím odvolacím řízení, kdy bylo zjištěno, že takto prováděla inventurní soupis zásob v roce 2000 a inventurní soupis zásob zboží k 31. 12. 2000. Neuměla však odpovědět, zda žalobkyně vedla skladovou evidenci. Z výpovědi svědka Ing. P. B. (který před žalobkyní pro žalované zpracovával účetnictví) bylo zjištěno, že skladovou evidenci nevede obecně a nevedl ji ani pro D. Syn žalovaného, Ing. P. D., se vstupního jednání žalobkyně a J. D. neúčastnil, že žalobkyně skladovou evidenci vedla, dovozoval z toho, že zpracovávala daňová přiznání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně pro žalovaného měla vést i skladovou evidenci, nebylo již možné vycházet ze znaleckého posudku podaného Ing. D. B., v němž bylo konstatováno právě její zásadní pochybení ve vedení skladové evidence. Ze zprávy Finančního úřadu v Hradci Králové se ve vztahu k žalovanému (zpráva č. 301, č. j. 103998/03/228931/8242) podává, že ve vztahu k němu, jako daňovému subjektu, jsou nedostatky právě ve vedení skladové evidence (vedena neprůkazně, neúplně, zpochybněn fyzický stav zboží k 31. 12. 1999, kdy existovaly dvě obsahově a číselně rozdílné inventury, stejně jako k 31. 12. 2000, rekonstruovaná skladová evidence prováděná Ing. M. nebyla důkazem, který by prokázal správnost a úplnost zaúčtovaných tržeb, nepodával se obraz o oběhu zboží atd.). Ve vztahu k J. D. podle zprávy Finančního úřadu v Hradci Králové č.j. 54095/02/228931/4213, bylo výsledkem kontroly zaměřené na daň z příjmů fyzických osob za léta 1999 a 2000 doměřeno 191.288,- Kč. Nedostatky ve vedení skladové evidence jsou pak konstatovány i ve zprávě, vypracované na základě kontroly provedené Finančním úřadem v Hradci Králové i u J. D. Nadto pokud žalovaný své tvrzení dokládal i zprávou Finančního úřadu č. 300 č.j. 203726/03/228931/8242 ve vztahu k Ing. P. D., v níž byla konstatována řada pochybení (nesprávné doložení fyzických inventur, nesprávně vedená evidence zásob zboží, nevedení cenové evidence) a byla mu doměřena daň z příjmů fyzických osob 7.965,- Kč a z přidané hodnoty 117.407,- Kč, poukázal odvolací soud na to, že předmětná zpráva se týká kontroly zaměřené na první čtvrtletí roku 2000, kdy jmenovaný podnikal samostatně (členem sdružení se stal až 1. 4. 2000) a se žalobkyní se neznali.
Protože žalovaní neprokázali neodborně vedené účetnictví žalobkyní, dovodil i odvolací soud neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a v důsledku toho odpovědnost žalovaného podle §13 obč. zák. V této souvislosti je třeba ještě uvést, že s ohledem na znění předmětného inzerátu tento závěr není zpochybněn ani v poukazu žalovaného učiněnému v rozporu s §205a odst. I o.s.ř. v závěrečném návrhu, že žalobkyně se dopustila i dalších pochybení (např. nesprávně vyplněné daňové přiznáni). Z hlediska §13 odst. 1 obč. zák. pak odvolací soud za přiměřený považoval i žalobkyni uplatněný prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu, odpovídající formě, již byl neoprávněný zásah učiněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“). Dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v §241 a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř, tedy z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Žalovaný má za to, že ačkoliv již v rozhodování Nejvyššího soudu byly řešeny otázky ochrany osobnosti, nebyla tato otázka řešena v případě, kdy pro zjištění, zdali se jednalo o neoprávněný zásah, má význam výsledek dalšího sporu probíhajícího současně před jiným soudem, a soud prvního a posléze i druhého stupně nepřerušil řízení a ani se možností přerušení nezabýval, tak aby byla rozhodnutí všech soudů v souladu. Dále pak odvozuje žalovaný zásadní význam rozhodnutí z posouzení charakteru výzvy, kdy má za to, že soudy dosud neřešily otázku, zda je možné výzvu věřitele k přihlášení dalších věřitelů (výzva v tomto řízení je výzvou obdobného typu) považovat za dehonestující a za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Další právní otázkou zásadního významu je dle dovolatele otázka vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, konkrétně pak skutečnost, zdali odvolací soud pochybil, když skutečnosti uplatňované již před soudem prvního stupně označil ve svém rozhodnutí za tzv. nepřípustné novoty tvrzené žalovaným v rozporu s §205a odst. 1 o.s.ř.
Žalovaný dále spatřuje důvod svého dovolání ve vadném zjištění skutkového stavu, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle názoru žalovaného se odvolací soud chybně vypořádal s některými skutečnostmi tvrzenými žalovaným a uplatněnými v souladu se zásadou koncentrace řízení, konkrétně pak s tvrzením, že žalobkyně prováděla pro žalovaného další účetní práce, např. daňová přiznání, ve kterých se dopustila pochybení, na základě kterých bylo žalovanému Finančním úřadem v Hradci Králové doměřeno na dani z příjmu fyzických osob a penále vyšší než 1.300.000,- Kč. Odvolací soud tato tvrzení označil ve svém rozhodnutí za rozporná s §205a odst. 1 občanského soudního řádu, ačkoliv byla uvedena již ve vyjádření žalovaného k žalobě z 4. dubna 2005 a dále i v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. srpna 2005 a ačkoliv soudy obou stupňů označily ve svých rozhodnutích za nesporné, že žalovaná zpracovávala pro žalobce daňová přiznání, zaměřily se ve svých rozhodnutích pouze na otázku, zda žalovaná vedla skladovou evidenci či nikoliv a dále se tvrzením, že žalobkyně zpracovávala i daňová přiznání nezabýval, a to přesto, že ze zprávy Finančního úřadu jasně vyplývá, že tato daňová přiznání byla vypracována chybně. Navíc pak soud odvolací označil tato tvrzení za rozporná s §205a odst. 1 o.s.ř., v čemž žalovaný spatřuje zásadní vadu řízení. O zjištění Finančního úřadu o špatně zpracovaných daňových přiznáních pojednává i znalecký posudek Č. 8/2/2006 zpracovaný Ing. D. B., který soud jako předčasný odmítl a jako důkaz ho neprovedl, v tomto též žalovaný spatřuje pochybení soudu, neboť nebyl důvod označit tento znalecký posudek za předčasný.
Dle názoru žalovaného se též odvolací soud vůbec nevypořádal s některými odvolacími důvody uplatněnými řádně žalobci v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a to konkrétně se skutečností, že vedení skladové evidence žalobkyní bylo jednoznačně prokázáno z výslechů svědků paní Ing. M., paní J., paní Ing. V. a soudní znalkyně Ing. B. (tyto odvolací důvody soud neprojednal a svá zjištění a názor k nim neprezentoval v napadeném rozhodnutí). Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.července 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti výroku ve věci samé není opodstatněné.
Podle ustanovení §11 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že žalobkyně nevedla skladovou evidenci, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z protokolu o jednání v daňovém řízení na Finančním úřadě v Hradci Králové dne 1. 4. 2003 pod č.j. 99764/03/228931/8242, z výpovědi žalovaného a J. D. ve spojení s výpovědí Ing. B. ), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Odvolací soud rovněž vyložil (str. 4 první odstavec odůvodnění), proč vedení skladové evidence nemá prokázané z výpovědí Ing. M. a svědkyně B. Odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Dovozuje-li žalovaný v dovolání jiné skutkové závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Za nedůvodné považuje dovolací soud i námitky dovolatele vážící se – v podobě otázky zásadního právního významu, resp. správně vady řízení – k povinnosti soudu přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí ve věci náhrady (materiální) škody. K přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a kterou by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§135 odst. 2). Jiné řízení může probíhat u soudu nebo u jiného orgánu. Důvod přerušení řízení tu spočívá zejména v hospodárnosti řízení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 753 s.). V přezkoumávané věci bylo rozhodné, zda žalovaný prokáže neodbornost vedení účetnictví žalobkyní. Za stavu, kdy soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky nebyla dohoda o vedení skladové evidence (viz. shora uvedená zjištění soudu) a že vyměřené penále se váže u žalovaného a J. D. k vedení skladové evidence a u Ing. P. D. k období, kdy se s žalobkyní neznal, nebránilo odvolacímu soudu, aby si tuto otázku posoudil samostatně.
Pro rozhodnutí významnou nemůže být ani dovolatelem předkládaná otázka, zda výzva věřitele (žalovaného) k přihlášení dalších věřitelů je dihonestující. Odvolací soud totiž nepojí závěr o difamaci žalobkyně se samotnou výzvou, ale s oznámením, že žalobkyně vede poradenství „neodborně“, což – zvláště je-li v postavení soudní znalkyně – má dopad do její profesní cti, jakožto statku chráněného ustanovením §11 obč. zák.
Namítá-li dovolatel, že jím nabízená tvrzení a důkazy k jejich prokázání byly soudem odmítnuty s poukazem na ustanovení §205a o.s.ř. jako tzv. nepřípustné novoty, pak přehlíží, že odvolací soud závěr o protiprávnosti sdělení obsažených v samotné výzvě by nebyl zpochybněn ani prokázáním dalších skutečností (nesprávně vyplněné daňové přiznání), protože žalovaný neposkytl důkaz pravdy ohledně tvrzení o „neodborně vedeném účetnictví“.
Za takto zjištěného skutkového stavu je správné i právní posouzení věci odpovídající ustálené soudní praxi. Je totiž skutečností, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, rozsudek ze dne 22. 9.2011, sp. zn. 30 Cdo 4352/209 apod.)
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu