ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3811.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3811/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně CF FLOP, s.r.o. , identifikační číslo osoby: 646 08 565, se sídlem v Brně – Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 23/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 54 Co 109/2011-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v této věci domáhala po žalované zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 437/2002 (dále také „posuzované řízení“ nebo „exekuční řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 16 C 23/2007-56, kterým mimo jiné uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 30.000,- Kč s příslušenstvím, žalobu v rozsahu částky 110.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2009, č. j. 54 Co 322/2008-82, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 10. 2010, č. j. 16 C 23/2007-18, byla zamítnuta žaloba do částky 110.000,- Kč s úrokem z prodlení ročně ve výši 9,5% z částky 110.000,- Kč od 13. 9. 2006 do zaplacení a dále úrok z prodlení ročně ve výši 9,5% z částky 140.000,- Kč.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 2% úrok z prodlení z částky 30.000,- Kč od 13. 9. 2006 do 31. 12. 2006 a 2,5% úrok z prodlení od 1. 1. 2007 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. , který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
Žalobkyni přiznané odškodnění není zjevně nepřiměřeně nízké, a to zejména vzhledem k tomu, že návrh na výkon rozhodnutí podala poté, co byl skončen po splnění rozvrhového usnesení konkurz na majetek povinného, čímž byla výrazně ovlivněna reálná možnost úspěchu exekuce a zároveň tím byla dána její zvýšená obtížnost. Nadto po čtyřech letech neúspěšně vedeného exekučního řízení povinný zemřel s tím, že řízení o jeho dědictví bylo zastaveno. Od té doby je tedy exekuční řízení vedeno zcela bez významu.
Nesouhlas žalobkyně s výší přiznaného zadostiučinění proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává.
V otázce posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), které, vedle samotné výše přiznaného odškodnění, jako jediné žalobkyně ve svém dovolání zpochybňuje, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce vad řízení, představující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (§237 odst. 3 o. s. ř.) a spočívající v údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, když ohledně nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu