ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3957.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3957/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. K. , zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 241/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011, č. j. 13 Co 149/2011-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, č. j. 13 Co 149/2011-89, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dále částku 7.500,- Kč s úrokem z prodlení do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež doplnil o důkaz rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 431/2010, ze kterého zjistil, že posuzované trestní řízení vedené proti žalobkyni bylo pravomocně skončeno dne 23. 9. 2010.
Žalobkyně se domáhala odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 155/2003, které bylo zahájeno sdělením obvinění dne 29. 4. 2003 a pravomocně skončilo dne 23. 9. 2010, celková délka řízení tedy byla 7 let a 6 měsíců. Žalovaná po uplynutí šestiměsíční lhůty přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 63.000,- Kč. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni dalších 27.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu státu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, vzal v úvahu celkovou délku řízení, a dospěl k výsledné částce 97.500,- Kč, kterou nepovažoval za vhodné ani zvyšovat, ani snižovat.
Potvrzující část výroku I. rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné pro otázku zásadního právního významu spočívající v tom, že napadené rozhodnutí řeší otázku odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení v jiném rozsahu než je poskytována Evropským soudem pro lidská práva, a způsobuje tak nerovnost na straně poškozených z jednotlivých členských zemí Evropské unie. Částku, která ji byla soudy přiznána, považuje dovolatelka za nepřiměřeně nízkou oproti částkám přiznávaným Evropským soudem pro lidská práva, přičemž pro její snížení nevidí žádný logický ani právní důvod. Soud rovněž nedostatečně zohlednil skutečnost, že se jednalo o procesně velmi jednoduchou trestní věc, která mohla být rozhodnuta během jediného hlavního líčení. Navrhla výrok I. rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelka v posuzované věci nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.
Dovolatelka uvedla, že odvolací soud nedostatečně zohlednil to, že se jednalo o procesně velmi jednoduchou trestní věc, sama však nevymezila konkrétní právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a v podstatě rezignovala na uvedení argumentů, proč by řešení této námitky mělo založit přípustnost dovolání z důvodu otázky zásadního právního významu. Jelikož sama dovolatelka nepřikládá zásadní význam řešení této námitky, neshledal ani dovolací soud dovolání v tomto rozsahu přípustným.
Otázka, zda přiměřené zadostiučinění přiznané poškozené osobě na vnitrostátní úrovni musí dosahovat výše, jež by v obdobném případě přiznal sám Evropský soud pro lidská práva, byla opakovaně řešena v judikatuře Nejvyššího soudu i ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (citovaná rozhodnutí i Stanovisko jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), proto ani tato otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, s ohledem na závěry Evropského soudu pro lidská práva vyjádřené v rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, dospěl k závěru, že i nižší odškodnění na vnitrostátní úrovni, než k jakému by dospěl Evropský soud pro lidská práva, je třeba považovat za účinný prostředek odškodnění újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení, za předpokladu, že výše příslušných náhrad bude stanovena na základě rozhodnutí, jež jsou v souladu s právní tradicí daného členského státu, jsou rychlá, dostatečně odůvodněná a vykonávaná bez průtahů, a to tak, aby korespondovala především s hladinou životní úrovně v jednotlivých členských státech. V rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dále Nejvyšší soud určil, v jakém rozmezí by se měla pohybovat základní výše zadostiučinění s tím, že za přiměřenou lze považovat celkovou částku, která dosahuje alespoň 45 % toho, co by v daném případě přiznal sám Evropský soud pro lidská práva.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k celkové částce zadostiučinění ve výši 97.500,- Kč za 7 let a 6 měsíců trvající trestní řízení, přičemž výpočet této částky náležitě odůvodnil, a nelze tedy dospět k závěru, že by se při stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Podstatné v posuzované věci bylo rovněž to, že žalobkyni se dostalo převážné části odškodnění (63.000,- Kč) ve lhůtě 7 měsíců od podání její žádosti. Byť příslušný úřad překročil zákonem stanovenou lhůtu o 1 měsíc, lze v posuzovaném případě hovořit o účinném prostředku nápravy, neboť žalobkyni se dostalo větší části odškodnění dostatečně rychle oproti stavu, kdy by byla nucena domáhat se ochrany svého práva u Evropského soudu pro lidská práva, a zároveň tato částka nebyla nepřiměřeně nízká, neboť v době podání stanoviska příslušného úřadu ještě nebylo trestní řízení skončeno, a tudíž nebylo možno posoudit jeho celkovou délku.
V posouzení dané otázky rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat, proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. května 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu