ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3990.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3990/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně FATO a. s., člen holdingu FATO , identifikační číslo osoby 274 73 295, se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 442/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2011, č. j. 51 Co 70/2011 - 62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2010, č. j. 42 C 442/2009 – 28, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v částce 160.000,- Kč s příslušenstvím. Ta měla vzniknout žalobkyni v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 190/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení osobní povahy nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, rozsudek ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011). Zásady v ní vyjádřené se bez dalšího uplatní i na tuto, skutkově jen nevýznamně odlišnou věc.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu