ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3991.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3991/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) R. Š., a b) M. T. , zastoupených JUDr. et Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 18.219.570,- Kč a 18.216.570,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 239/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 20 Co 87/2011-87, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil, v rozsahu napadeném odvoláním, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2010, č. j. 42 C 237/2008-66, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce a) na zaplacení částky 18.193.470,- Kč a žalobce b) na zaplacení částky 18.216.570,- Kč. Ve vyhovujícím rozsahu, kterým soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 26.100,- Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci. Žalobci se uvedených částek domáhali po žalované jako náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby (žalobce a/ ve výši 27.600,- Kč, žalobce b/ ve výši 24.600,- Kč), ušlém zisku za dobu trvání vazby (pro každého z žalobců ve výši 91.970,- Kč) a jako náhrady nemajetkové újmy (ve výši 18.000.000,- Kč pro každého z žalobců), utrpěné žalobci v důsledku trestního stíhání, které proti nim bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 131/2006, a které skončilo pro oba žalobce zproštěním obžaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasná dovolání, která však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustná.
Dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V předmětné věci uplatnil každý z žalobců tři nároky se samostatným skutkovým základem, u kterých je třeba zkoumat přípustnost dovolání zvlášť.
Dovolání ohledně nároku na náhradu škody (nákladů obhajoby) žalobce a) ve výši 1.500,- Kč a žalobce b) ve výši 24.600,- Kč není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami směřujícími proti právnímu posouzení daných nároků odvolacím soudem.
Posouzení nároku žalobců na náhradu ušlého zisku podle §30 OdpŠk za dobu výkonu vazby odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře soudu dovolacího (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02, ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 605/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2250/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 475/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 350/2011) a dovolací soud nemá důvodu se od svých předchozích rozhodnutí v této otázce odchýlit. Existence ušlého zisku na straně žalobců je přitom otázkou skutkovou, nikoli právní, a samotné její posouzení nemůže proto zásadní právní význam napadeného rozsudku založit (srov. §241a odst. 3 a §237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce promlčení nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy způsobené jim trestním stíháním, které pro ně skončilo zproštěním obžaloby, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/12), od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný pod č. 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není v této věci použitelný, neboť se týká nároku na náhradu škody, nikoli nemajetkové újmy a v důsledku toho vychází z jiné doby, ve které se poškozený o vzniku škody, resp. nemajetkové újmy dozvěděl.
Stejně tak nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ani posouzení námitky promlčení daného nároku, vznesené žalovanou, s dobrými mravy (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu