ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4003.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4003/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně M. H. , proti žalovaným 1) B. O. , 2) E. R. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 66/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Co 63/2011-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 24 C 66/2008-199, zamítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se žalobkyně domáhala po obou žalovaných písemné omluvy a po každém z nich náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 50.000,- Kč, a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Za zásah do svých osobnostních práv označila žalobkyně vulgární výrazy, které oba žalovaní pronesli vůči žalobkyni dne 12. 4. 2008 a pro které byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku podle §49 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona přestupkovou komisí města Vyškov. U žalované 1) se jednalo o výrok „Vyser se na ňu, nech piču, ona je blbá“, „Vyser se na piču, ona se scházela s policajtem T.“ , pronesený dne 12.4.2008 v areálu společnosti INSTALAČNÍ MATERIAL-HERMAN, s.r.o. ve Vyškově na ulici Havlíčkova 26. U žalovaného 2) se pak jednalo o výrok „Pičo, seš v nezkolaudované budově, tady nemáš co dělat“ , pronesený za stejných časových a místních okolností. Soud prvního stupně vycházel z rozhodnutí přestupkového orgánu a na základě toho učinil závěr, že k neoprávněnému zásahu žalovaných do osobnostních práv žalobkyně na zachování práva na občanskou čest a lidskou důstojnost došlo. Při úvaze o prostředcích ochrany a o přiměřenosti žalobou požadovaných omluv a náhrad soud prvního stupně vyšel z celkového komplexu právních prostředků poskytujících ochranu osobnosti fyzické osobě a hodnotil ty prostředky, které byly použity ve vztahu k závažnosti a dopadům protiprávního jednání obou žalovaných. Z hlediska intenzity a závažnosti jednání žalovaných soud přihlédl ke skutečnosti, že žalovaní se vulgárních výroků vůči žalobkyni dopustili před velmi úzkým okruhem přihlížejících osob, což způsobilo, že důstojnost a vážnost žalobkyně ve skutečnosti nebyla narušena ve větší míře. Soud také konstatoval, že vulgaritami pronášenými v podnapilém stavu snížili vlastní důstojnost samotní žalovaní. Satisfakční roli pak představuje jednak samotné rozhodnutí soudu v této věci konstatující neoprávněnost zásahu žalovaných; satisfakce dosáhla žalobkyně také v přestupkovém řízení rozhodnutím o přestupcích obou žalovaných. Takové satisfakce pak podle soudu prvního stupně postačují vzhledem k tomu, že „na cti a důstojnosti žalobkyně vzniklá újma byla co do územní, časové i personální (tzn. z hlediska okruhu předmětnému jednání přítomných osob) šíře újmou malého až bagatelního charakteru“.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 1 Co 63/2011-247, uzavřel, že zejména po doplnění řízení výslechem žalobkyně – z níž zjistil, že následkem nadávek obou žalovaných byl pocit žalobkyně ze snížení rodičovské autority i autority ve svém okolí zejména u zaměstnanců firmy, projevující se tak, „že vás děti tak neberou“ a „že vás okolí i zaměstnanci tak neberou“ - byl skutkový stav ve věci zjištěn náležitým způsobem zcela dostačujícím k věcnému rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti dalších navržených důkazů výslechy svědků D., H. a H., neboť tito svědci nebyli navrženi cíleně k prokázání rozhodných skutečností vztahujících se k předmětu tohoto řízení a pokud žalobkyně v odvolání procesní nedostatky důkazní aktivity mínila napravit tím, že uváděla potřebu výslechu navržených svědků k prokázání dopadu protiprávních zásahů žalovaných do osobnosti žalobkyně, pak šlo o nepřípustnou novotu, nehledě k tomu, že žádný z uvedených svědků při incidentu účastníků fyzicky přítomen nebyl. Neshledal za důvodnou námitku podjatosti soudce projednávajícího a rozhodujícího věc u soudu prvního stupně, neboť se jednalo o výhrady, které již byly v tomto řízení uplatněny a o nichž ve třech rozhodnutích vrchní soud také rozhodl (rozhodnutí ze dne 30. září 2009, č.j. Nco 33/2009-117, ze dne 25. února 2009, č.j. Nco 10/2010-146, a ze dne 10. června 2010, č.j. Nco 3712010-165). Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že „žalobkyně zjevně rozhodnutí vrchního soudu ignoruje, což ale nemůže způsobit důvodnost jejich námitek“. Pokud snad vrchní soud v jediném ze svých rozhodnutí ze dne 30.9.2009 č.j. Nco 33/2009-117, rozhodl, že soudce JUDr. Ryška je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, pak šlo o vyloučení soudce v jiné věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24C 13/2008, přičemž důvody vyloučení pak byly úzce vázány na projednávanou věc a přesah negativního vztahu soudce do jiných projednávaných věcí, v nichž je účastníkem žalobkyně, odvolací soud neshledal. Odvolací soud rovněž nesdílel výhrady k právnímu hodnocení věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že ochrana osobnosti fyzické osoby je v právním řádu zajištěna a realizována v mnoha směrech a ve více rovinách. Rámec a rozsah ochrany osobnosti fyzické osoby vytváří Ústava a ústavní zákony a mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Další právní odvětví jako trestní právo a správní právo včetně práva přestupkového, občanské právo, pracovní právo, stanoví skutkové podstaty skutků směřujících proti osobnostní sféře fyzické osoby a upravuje sankce za jejich porušení. Odhlédnout nelze také od ochrany či satisfakce vlastním jednáním, svépomocí. Právní úprava ochrany osobnosti fyzické osoby tvoří určitou hierarchii; civilní právo umožňuje dohodu stran konfliktu o zásahu a o jeho satisfakci, svépomoc postiženého, ochranu pomocí státního orgánu a jeho rozhodnutím, při určité úrovni společenské nebezpečnosti skutku pak ochrana přerůstá do řízení trestněprávního či přestupkového. Satisfakce je postižené osobě poskytnuta každou formou použité obrany, přičemž potrestáním škůdce v přestupkovém či trestním řízení je satisfakce velmi výrazná, neboť státní orgán konstatuje nejen protiprávní jednání, ale také subjektivní vztah pachatele ke svému jednání a stanoví sankce podle závažnosti jednání škůdce. Jestliže projednání a potrestání nesplní další účel takového řízení, jímž je náprava pachatele, a dojde k recidivě, neznamená to, že satisfakce potrestáním poskytnuta nebyla, nýbrž takový stav zakládá právo na ochranu a satisfakci za další recidivující, nikoli však původní, jednání. Forma, rozsah či výše prostředků k ochraně osobnosti fyzické osoby za protiprávní zásah do osobnostní sféry se odvíjí od charakteru a závažnosti protiprávního jednání a od jeho dopadu a následkům do osobnostní sféry fyzické osoby. Výroky žalovaných byly poměrně vulgárního charakteru, byly však proneseny v úzkém okruhu přihlížejících osob a devastace cti, pověsti a dobrého jména žalobkyně tak nebyla nijak rozsáhlá. Subjektivní hodnocení či subjektivní vnímavost žalobkyně na jednání žalovaných na takovém hodnocení nemohou ničeho změnit. Žalobkyně sama také nic konkrétního o následcích vulgárních výroků ani ve své výpovědi neuvedla. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu zcela správně přihlédl k již poskytnutým satisfakcím, z nichž zásadní je projednání věci v přestupkovém řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí, kterým byli oba žalovaní uznáni vinnými ze spáchání přestupku a byly jim uloženy tresty. Žalobkyně sama tuto formu satisfakce zvolila, neboť počínání obou žalovaných oznámila Policii ČR, aktivně se podílela na vyšetřování skutků provedených žalovanými a rozhodnutí přestupkového orgánu jí bylo také doručeno. Jde o satisfakci natolik zásadní, že již sama o sobě v tomto případě postačuje k reparaci protiprávních zásahů a k ochraně dobrého jména cti a důstojnosti žalobkyně ve společnosti. Odvolací soud uzavřel, že další formou satisfakce je i soudní řízení o ochranu osobnosti žalobkyně, které byť neskončilo plným procesním úspěchem žalobkyně, přesto bylo soudy obou stupňů konstatováno, že k protiprávním zásahům ze strany obou žalobců vůči žalobkyni došlo, toto počínání odsoudily jako společensky nevhodné a nepřípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání.
Dovolání bylo podáno v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výroky I. a II. rozsudku krajského soudu, kterými zamítl písemnou omluvu, které se žalobkyně domáhala na žalovaných omluvu, Dovolání se nevztahuje co do zamítnuté náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 50.000,-Kč, které se žalobkyně domáhala vůči každému ze žalovaných. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v ust. §237 odst. l písm. c) o.s.ř., neboť tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s ohledem na ust. §237 odst. 3 o.s.ř., neboť toto rozhodnutí řeší zejména právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání je podáno z důvodu, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst.2 písm.a) o.s.ř.). Otázky zásadního právního významu vymezila dovolatelka následovně:
1) Zda může soud v režimu ochrany osobnosti vyloučit jakýkoli nárok žalobce dle ust.§13 obč. zákona, ačkoli bylo zjištěno, že ze strany žalovaného (-ých) zcela jistě došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobnosti a to s odkazem, že žalovaný byl v jiném řízení (v daném případě v přestupkovém) postižen sankcí veřejného práva?
2) Není možné oddělit negativní vztah soudce k účastníkovi či jeho právnímu zástupci konkrétní kauzou, ve které se tento negativní vztah projevil.
K první položené otázce dovolatelka uvedla, že není možné nepřiznat účastníkovi řízení jeho nároky dle ust. §13 obč. zák., jestliže bylo objektivně zjištěno, že bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti. Žalobkyně má právo v rámci civilního řízení být soudem chráněn, má zákonné nároky i na nemateriální satisfakci alespoň v minimu ve formě omluvy. Jestliže soudy konstatují, že žalovaný byl postižen sankcemi veřejného práva (v přestupkovém řízení), pak je to sankce, která mu byla uložena státem a ve vztahu ke státu, nikoli ve vztahu k osobě, vůči které se porušení jejich osobnostních práv dopustil. Mezi žalobkyní a žalovanými však v tomto případě nedošlo k narovnání vztahů, nedošlo k uspokojení jejích nároků, žalovaní sami vůči žalobkyni neprojevili lítost nad svým chováním, a proto nelze brát rozhodnutí soudu za spravedlivé, které by minimálně nárok žalobkyně na materiální satisfakci nepodpořil. Ustanovení §13 obč. zák. dává jedinou dispozici s uplatněným nárokem, a to přiznat přiměřené zadostiučinění za předpokladu, že porušení práva na ochranu osobnosti bylo soudem zjištěno. Nepřiznat takové právo přísluší soudu jedině tehdy, pokud útok na sféru osobnostních práv žalobkyně nebyl v řízení prokázán. Jakékoli „manévrování“ v rámci subjektivního soudního uvážení (zda přiznat či nepřiznat nárok) zde nemá prostor. K druhé otázce zásadního právního významu žalobkyně uvedla, že není možné negativní vztah soudce k účastníkovi či právnímu zástupci vázat na konkrétní řízení, ve kterém se tento negativní vztah projevil. Negativní vztah je popisem vztahu soudce k osobám, nikoli ke kauze. Lidé jsou přáteli či nepřáteli, mají mezi sebou positivní či negativní vztah. Tyto vztahy jsou výsledkem interakce, která má svůj počátek a vývoj. Vždy jde o vztah generální, obecný. Nelze jej úzce spojovat jen se situací, ve které se projevil. Nutno jej posuzovat jako vztah daný pro tempore i pro futuro pro jakékoli vztahy mezi těmito osobami a tedy i s dopady na jiná řízení, než ve kterém se tento negativní vztah projevil. Toto tvrzení je podpořeno vývojem lidské společnosti, má svou logiku. Naopak izolování negativního vztahu, zejména pak řízení před soudem, má za následek zcela zjevné porušování práva účastníka na spravedlivý proces.
Dovolatelka vyjádřila přesvědčení o nerovnosti mezi skupinami osob, které se ochrany osobnosti domáhají. Tzv. „celebrity“ mají přístup ochraně osobnosti výrazně snazší, neboť své nároky uplatňují poté, co o nich byla veřejně medializována skutečnost, které se jich v rámci ochrany osobnosti dotýká. Dichotomie obou skupin (celebrit a tzv. obyčejných lidí) z pohledu soudů pak dle dovolatelky dává nesprávné měřítko, které soudy v rozporu s ústavně zaručenou rovností lidí používají ve své aplikační praxi, že nároky posoudí právě z pohledu tzv. celebrit útok proti osobnostním právům běžného občana jako útok malého rozsahu, nevýznamný. Podrobně se dále vyjadřuje k chování soudce soudu prvního stupně, který věc rozhodoval a které podle jejího přesvědčení zakládá podjatost jak ve vztahu k žalobkyni, tak k jejímu právnímu zástupci. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu o úzkém okruhu osob, které slyšely difamační výrok, neboť tyto výroky naopak měly být proneseny před větším množstvím osob. Navrhla proto, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek soudů obou stupňů.
Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že žalobkyně ji neustále atakuje nesmyslnými obviněními na základě nepravdivých výpovědí svědků. Toto jednání prostřednictvím námitek podjatosti přenáší i na soudce. Vyjadřuje obavu, že pro značný počet soudních jednání vedených žalobkyní brzo nebude soudce, který by nebyl označen za nepodjatého. Obsahově (§41odst. 2 o.s.ř.) navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30.3.2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
K první právní otázce je třeba uvést, že odvolací soud ji vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31.1.2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000 vyložil, že je-li účelem zadostiučinění podle §13 obč. zák. reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou „svémocí“ poškozeného. Toto posouzení výhradně vychází z předpokladů obsažených v ustanovení §13 obč. zák., takže případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v této souvislosti postrádá opodstatnění. K poměru rozhodnutí přestupkové komise a nároku na ochranu osobnosti pro tentýž skutek srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1152/2012.
Zmiňované svémoci se nemusí žalobkyni dostat jen výhradně jejím vlastním jednáním, ale jak odvolací soud správně uvedl, právní úprava ochrany osobnosti fyzické osoby tvoří určitou hierarchii; civilní právo umožňuje dohodu stran konfliktu o zásahu a o jeho satisfakci, svépomoc postiženého, ochranu pomocí státního orgánu a jeho rozhodnutím, při určité úrovni společenské nebezpečnosti skutku pak ochrana přerůstá do řízení trestněprávního či přestupkového. Satisfakce je postižené osobě poskytnuta každou formou použité obrany, přičemž potrestáním škůdce v přestupkovém či trestním řízení je satisfakce velmi výrazná, neboť státní orgán konstatuje nejen protiprávní jednání, ale také subjektivní vztah pachatele ke svému jednání a stanoví sankce podle závažnosti jednání škůdce. K tomu Nejvyšší soud dodává, že z hlediska poskytnuté satisfakce ve správním řízení je nerozhodné, že v přestupkovém řízení nelze žalobkyni přiznat nemajetkovou újmu. Z hlediska posouzení zda je dostatečná satisfakce, které se žalobkyni nepochybně dostalo již ve správním řízení, je třeba především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006). V konkrétní věci odvolací soud akcentoval skutečnost, že dehonestující jednání se odehrálo ve velmi úzkém okruhu osob (srov. závěry dosažené např. v Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu na str. 177, 199-200, dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3660/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1523/2002). K tomu se pak pojí i závěr, že požadovaná satisfakce nebyla žalobkyni přiznána nikoliv proto, že nepředstavuje tzv. „celebritu“, ale pro z části omezený účinek difamace, který nezaložil snížení důstojnosti žalobkyně ve značné míře s přihlédnutím k satisfakci, které se jí dostalo svépomocí.
Konečně závěr odvolacího soudu o satisfakci, které se žalobkyni rovněž dostává samotným řízením o ochranu osobnosti a zejména odůvodněním napadeného rozsudku, kde je konstatována protiprávnost zásahu do osobnostního práva žalobkyně má oporu v judikatuře nižších stupňů, např. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 1998, sp. zn. 23 C 52/96 uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 5/1998, str. 258, kde soud uvedl, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích je třeba přihlédnout i k zadostiučinění, kterého se postižené fyzické osobě dostává též obsahem odůvodnění rozsudku, v němž je konstatováno, že došlo k porušení jejího práva na ochranu osobnosti.
Z výše uvedeného tak plyne, že dovolatelkou předestřená otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Do skupiny tzv. zmatečnostních vad je třeba řadit i případnou podjatost soudce, kterou dovolatelka namítá prostřednictvím druhé právní otázky. Protože však dovolatelkou první položená právní otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu a dovolání proto nemohlo být otevřeno k přezkumu dalších otázek, včetně otázky případné podjatosti rozhodujícího soudce soudu prvního stupně, nemohl se jí dovolací soud zabývat. Vztahuje-li dovolatelka další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.), když tvrdí, že difamační výrok byl pronesen před větším množstvím osob, jde o výtky k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu