ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4318.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4318/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně: INSTALČNÍ MATERIÁL – HERMAN, s. r. o. , se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 391/44, identifikační číslo osoby 60 74 34 68, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 150/2008, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 28 Co 170/2011 – 261, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se v části, v níž směřuje proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, odmítá .
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011, č. j. 28 Co 170/2011 – 261, se v části výroku I., v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 60.000,- Kč, jakož i ve výroku II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 1,000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč spolu s příslušnými úroky z prodlení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 95.292,- Kč.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem stavebního úřadu Městského úřadu ve Vyškově (dále též jen „stavební úřad“) a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále též jen „krajský úřad“), a to v kolaudačním řízení týkajícím se rozestavěné budovy občanské vybavenosti v katastrálním území V. zahájeném dne 14. 10. 1998. Žalobkyně byla stavebníkem uvedené budovy. Nesprávný úřední postup spatřovala v tom, že stavební úřad nepřerušil předmětné řízení po té, co zjistil, že stavba stojí na cizím pozemku. Stavební úřad měl správně řízení přerušit a zahájit řízení o odstranění stavby. Stavební úřad však nekonal po dobu pěti let a kolaudační rozhodnutí vydal až 30. 6. 2004. Jiný nesprávný úřední postup měl podle žalobkyně spočívat v tom, že stavební úřad nepřibral jako účastníka do kolaudačního řízení vlastníka pozemku, který byl stavbou zastavěn, a v tom, že žalobkyni vyzval, aby doplnila žádost o dodatečné povolení stavby o souhlas druhého spoluvlastníka, R. O. Žalobkyně dále považovala rozhodnutí o kolaudaci ze dne 30. 6. 2004, rozhodnutí krajského úřadu o zrušení kolaudačního rozhodnutí z 22. 1. 2005 a rozhodnutí stavebního úřadu o přerušení dodatečného povolení stavby z 25. 7. 2006 za nezákonná.
Soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že správní řízení sice bylo neúměrně dlouhé, avšak ke škodě žalobkyně nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí a předmětným správním orgánům nebyl prokázán žádný nesprávný úřední postup, který by žalobkyni způsobil škodu. Rozhodnutí o přerušení řízení v období od roku 1999 do roku 2004 vydáno nebylo, avšak vliv pochybení stavebního úřadu, jenž měl takové rozhodnutí vydat a zahájit řízení o odstranění stavby, nebylo ve vztahu k žalobkyni negativní. Bylo benevolencí stavebního úřadu, že vyčkal, až dojde k odkoupení zastavěného pozemku, přičemž bez zbytečného odkladu po splnění této podmínky vydal kolaudační rozhodnutí, jímž žalobkyni vyhověl. Žalobkyně po celou dobu kompenzačního řízení směšovala tvrzené nároky z nezákonného rozhodnutí a z nesprávného úředního postupu a neprokázala, že konkrétními akty či porušením zákona k těmto předpokladům odpovědnosti státu za škodu, resp. nemajetkovou újmu, došlo. Ačkoliv nebylo vydáno rozhodnutí o předběžném užívání stavby, stavební úřad toleroval, že žalobkyně stavbu fakticky dokončenou užívala. Prodlení v první fázi řízení, od roku 1999 do roku 2004, zavinili žalobkyně a spoluvlastník druhé ideální poloviny rozestavěné budovy, kteří po celou dobu vypořádávali vztahy k cizímu pozemku, který touto budovou zastavěli.
Odvolací soud zopakoval důkaz podstatnou částí správního spisu. Dovodil, že stavební úřad po dobu pěti let a čtyř měsíců neučinil žádný úkon, což jednoznačně představuje nesprávný úřední postup. Jiný nesprávný úřední postup, ani nezákonné rozhodnutí v předmětném správním řízení odvolací soud neshledal. Nesprávný úřední postup nelze spatřovat v tom, že stavební úřad nejednal jako s účastníkem řízení s vlastníkem zastavěného pozemku, neboť takováto vada se projeví přímo v rozhodnutí samém. Ani výzva k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby o souhlas druhého spoluvlastníka nepředstavuje nesprávný úřední postup, neboť žalobkyně je pouze spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, a nemá tedy žádné většinové právo k rozhodování za druhého spoluvlastníka. Žádné ze žalobkyní označených rozhodnutí pak nelze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“.
Odvolací soud tedy oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za nesprávný úřední postup je třeba považovat prodlení správního orgánu (stavebního úřadu) v období od 3. 1. 1998 do 19. 3. 2004. Za tento nesprávný úřední postup náleží žalobkyni zadostiučinění, které je třeba poskytnou v penězích, neboť samostatné konstatování porušení práva by se nejevilo dostatečným. Přihlížeje k judikatuře Nejvyššího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že základní částkou za jeden rok trvání posuzovaného řízení je 15.000,- Kč, přičemž za první dva roky řízení náleží částka 15.000,- Kč. Základní výše odškodnění za devět let a osm měsíců trvání řízení je tedy 130.000,- Kč. Odvolací soud dále přihlédl ke kritériím uvedený v §31a odst. 3 OdpŠk. Význam předmětu řízení pro žalobkyni výši odškodnění neovlivní. Žalobkyně se nepochybně podílela na délce řízení, neboť jako stavebník v rozporu s vydaným stavebním povolením svoji stavbu umístila na cizím pozemku. Na průtahy v řízení si žalobkyně nestěžovala. Řízení bylo komplikováno i sporem žalobkyně s dalším spoluvlastníkem, proto odvolací soud snížil částku přiměřeného zadostiučinění o 40 %. Řízení vykazovalo též vyšší míru složitosti, neboť nešlo o běžné kolaudační řízení, a proto odvolací soud snížil částku zadostiučinění o dalších 26 %. Na druhé straně se stavební úřad dopustil značné prodlevy v řízení, a proto byla částka zadostiučinění zvýšena o 20 %. Základní částka 130.000,- Kč je tedy snížena o 46 % na 59.800,- Kč a po zaokrouhlení na celé tisíce činí 60.000,- Kč.
V části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, napadla rozsudek odvolacího soudu žalobkyně. Napadený rozsudek podle žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu stavebního úřadu tím, že po dobu pěti let a čtyř měsíců neučinil žádný úkon. Žalobkyně však nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění. Částka 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení nekompenzuje ani v nejmenším nemajetkové újmy, které jí v průběhu kolaudačního řízení vznikly či vznikly v souvislosti s tím, že její stavba nebyla kolaudována řádně a včas. Přihlédnutí k okolnostem případu a kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk, jakož i další snižování částky zadostiučinění je vůči žalobkyni necitlivé. Kolaudační řízení nevykazovalo vyšší míru složitosti. Z hlediska odborného postupu stavebního úřadu je neomluvitelné, že po dobu více než pěti let neučinil v řízení žádný úkon.
Žalobkyně trvá na tom, že nepřibráním vlastníka zastavěného pozemku (tedy České republiky) došlo k dalšímu nesprávnému úřednímu postupu a k porušení práv žalobkyně. Stavební úřad měl postupovat podle §78 odst. 1 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb. a zároveň vyzvat vlastníka zastavěného pozemku, aby podal námitky či stanoviska. Jeho stanovisko by s ohledem na skutečnost, že stavba byla již postavena, mohlo být souhlasné, tzn., že by souhlasil s umístěním stavby, neboť ta slouží i jako autobusová zastávka.
Nesprávný úřední postup stavebního úřadu spočíval také v tom, že vyzval žalobkyni dne 26. 1. 2006, aby kromě doplnění žádosti o technické podklady doložila souhlas Romana Obhlídala jako druhého spoluvlastníka stavby s žádostí o dodatečné povolení stavby. Požadavek podání žádosti o dodatečné povolení stavby oběma stavebníky současně nemá oporu v zákoně.
„Pochybným“ je rozhodnutí o kolaudaci ze dne 30. 6. 2004, které nemělo být vydáno. Toto rozhodnutí také následně bylo krajským úřadem zrušeno, přičemž krajský úřad poukázal na nečinnost stavebního úřadu v době, kdy měl řízení přerušit a zahájit řízení o odstranění stavby proto, že stavba stála na cizím pozemku.
Nezákonným rozhodnutím je podle žalobkyně zrušující rozhodnutí krajského úřadu ze dne 22. 1. 2005, neboť nerespektuje princip dobré správy. Sám krajský úřad měl vhodné nástroje k tomu, aby zhojil procesní nedostatky ze strany stavebního úřadu. Pochybení stavebního úřadu měl konstatovat a jeho rozhodnutí nerušit.
Nezákonné je i rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 7. 2006, kterým řízení o dodatečném povolení stavby přerušil z důvodu podané žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. K podání žaloby totiž žalobkyni donutil sám stavební úřad svou výzvou ze dne 26. 1. 2006.
Žalobkyně dále poukazuje na náklady, které musela vynaložit v souvislosti s předmětným správním řízením, jakož i v souvislosti s řízením před soudy. Částka 60.000, Kč tyto náklady nepokrývá, přičemž žalobkyně upozorňuje i na vzniklou nemajetkovou újmu. Náhrada takové újmy musí být pro státní orgán významná natolik, že se blíží pokutě. Žalobkyně byla v důsledku nesprávného úředního postupu v mnoha souvislostech hodnocena tak, že užívá nezkolaudovanou budovu. Tímto vším trpěla nejenom žalobkyně sama, ale i její zaměstnanci, včetně rodiny jednatele. Vytvářelo to i špatné jméno společnosti.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil v rozsahu napadeném dovoláním rozsudek soudu odvolacího a v témže rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ žalovaná. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a také ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná poukazuje na to, že délka kolaudačního řízení byla ovlivněna výhradně jednáním žalobkyně a jejího společníka. Na tom nic nemění ani to, že stavební úřad kolaudační řízení formálně nepřerušil. Žalobkyně zrealizovala stavbu na cizím pozemku v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením. Jen z tohoto důvodu nebyly naplněny podmínky pro vydání kolaudačního rozhodnutí. V řízení bylo pokračováno poté, co byla stavebnímu úřadu doručena kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene. Stavební úřad sice pochybil, nepřerušil-li řízení, avšak je nutno dodat, že žalobkyni byl znám důvod, proč nemůže být v kolaudačním řízení pokračováno. Stav, kdy nebylo v kolaudačním řízení pokračováno a kdy stavební úřad čekal na předložení dokladů o vlastnickém nebo jiném právu k zastavěnému pozemku, byl pro žalobkyni objektivně výhodný. Stavební úřad jednal v dané situaci vůči žalobkyni značně benevolentně a maximálně šetrně k jejím právům. V opačném případě by stavebnímu úřadu nezbylo nic jiného, než kolaudační řízení zastavit a nařídit odstranění stavby. Uvedený postup stavebního úřadu nemohl žalobkyni způsobit žádnou nemajetkovou újmu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně žalovaná uvedla, že v něm nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti ani právní názory, a odkázala na svá předchozí vyjádření, stejně jako i na své stanovisko obsažené v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalované žalobkyně uvedla, že její argumentace stojí zcela mimo dokazování provedené před soudy obou stupňů a že její dovolání je účelové. Nečinnost stavebního úřadu nelze vykládat jako benevolenci, ale jako selhání. Kdyby stavební úřad konal v souladu se zákonem, byla by situace jiná, věc by se zcela jistě vyvíjela jiným směrem. Navíc stavební úřad porušil zákon právě tím, že nekonal, že řízení nepřerušil a nezahájil řízení o odstranění stavby. Dovolání žalované je tedy nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. Advokát (Mgr. M. F.), jenž žalobkyni zastupoval při podání dovolání a který dovolání sepsal, však v průběhu dovolacího řízení jednostranně vypověděl plnou moc. Tuto skutečnost dovolacímu soudu oznámil přípisem ze dne 29. 1. 2012, v němž též sdělil, že žalobkyně nadále trvá na tom, aby byla v dovolacím řízení vždy zastupována advokátem. Žalobkyně však do dnešního dne dovolacímu soudu nedoložila, že by ji v dovolacím řízení zastupoval jiný advokát, a proto měl dovolací za to, že nadále není v dovolacím řízení zastoupena. Na splnění podmínek §241 odst. 1 o. s. ř. to však nic nemění.
Dovolání žalované bylo také podáno včas, osobou k tomu oprávněnou vystupující před dovolacím soudem v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností obou dovolání.
Dovolání žalobkyně by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustným.
V první části dovolání žalobkyně brojí pouze proti výši přiznaného zadostiučinění, aniž by předkládala relevantní právní argumenty vztahující se k právnímu posouzení provedeným odvolacím soudem. Nejvyšší soud k tomu již dříve uvedl, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě obecně nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (viz např. usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009 nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2329/2011 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2022/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Brojí-li žalobkyně proti závěru odvolacího soudu, že kolaudační řízení bylo složité, napadá tím jeho skutkový závěr o výjimečné povaze předmětného kolaudačního řízení jako celku jen svým vlastním hodnocením období nečinnosti úřadu, a tak se s výtkou nesprávného skutkového zjištění vlastně míjí. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. však přichází v úvahu jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.
Namítá-li žalobkyně, že nepřibráním vlastníka zastavěného pozemku (tedy České republiky) došlo k nesprávnému úřednímu postupu stavebního úřadu a k porušení jejich práv, je třeba nejprve podotknout, že žalobkyní uváděné ustanovení §78 odst. 1 písm. d) bylo do zákona č. 50/1976 Sb., zaneseno až novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 59/2001 Sb. s účinností od 19. 2. 2001, tedy až v průběhu kolaudačního řízení. Podstatnější ale je, že soudy dospěly k závěru, že neučinění tohoto kroku ze strany stavebního úřadu nemohlo být příčinou vzniku újmy na straně žalobkyně. Zda by vlastník zastavěného pozemku souhlasil s umístěním stavby po přibrání do kolaudačního řízení, je spekulací, která navíc neobsahuje argumenty podporující stanovisko žalobkyně, že jí tímto údajně nesprávným úředním postupem byla způsobena nemajetková újma.
Ani s tvrzením žalobkyně o nesprávném úředním postupu stavebního úřadu spočívajícím v učinění výzvy k doložení souhlasu druhého spoluvlastníka stavby (se spoluvlastnickým podílem ve výši jedné ideální poloviny) s jejím dodatečným povolením nelze spojovat úvahu o vzniklé újmě. Navíc postup stavebního úřadu je souladný se zákonem i ustálenou praxí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2004, č. j. 3 As 50/2003 – 57, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sv. 10, ročník 2006, str. 937, dostupný též na internetových stránkách, www.nssoud.cz ).
Tvrzení žalobkyně ohledně nezákonných rozhodnutí nejsou rovněž s to založit přípustnost dovolání, když znění §8 odst. 1 OdpŠk nezakládá v tomto ohledu jakoukoliv pochybnost. Rozhodnutí o kolaudaci ze dne 30. 6. 2004, nebylo zrušeno jako rozhodnutí pravomocné (navíc nebyla splněna podmínka zakládající odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí spočívající v utrpění újmy na straně žalobkyně). Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 22. 1. 2005 a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 7. 2006, kterým řízení o dodatečném povolení stavby přerušil, nebyla zrušena vůbec.
Dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, a proto je za postupu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to směřuje-li proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 60.000,- Kč.
Žalovaná však napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“. Dovolání v části, v níž směřuje proti potvrzující části výroku I. a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, ovšem přípustné není. To jednak proto, že potvrzující částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu nenastala v právní sféře žalovaná újma odstranitelná tím, že dovolací soud rozsudek soudu odvolacího v tomto rozsahu zruší (není dána tzv. subjektivní přípustnost dovolání), a jednak proto, že dovolání proti výroku II., v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, není přípustné objektivně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Dovolací soud nicméně vzhledem k dalšímu postupu (zrušení části rozsudku odvolacího soudu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) odmítl dovolání žalované jen v té části, v níž směřovalo proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
V části, v níž je dovolání žalované přípustné, je i důvodné.
Žalovaná namítá, že nečinnost stavebního úřadu v předmětném kolaudačním řízení byla žalobkyni ku prospěchu, čímž v podstatě souzní s právním názorem soudu prvního stupně. Jinými slovy řečeno, žalovaná zastává názor, že takovým postupem stavebního úřadu nemohlo dojít k negativnímu zásahu do práv žalobkyně, a tím ani ke vniku nemajetkové újmy.
Aby byly naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu, musí být kumulativně splněny tři znaky: 1) existence nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi znakem 1) a znakem 2).
V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup stavebního úřadu spočívá v neučinění úkonu po dobu pěti let a čtyř měsíců. Zadostiučinění v penězích pak žalobkyni přiznal za celkovou dobu řízení, kterou shledal jako nepřiměřeně dlouhou (§13 odst. 1 OdpŠk).
I když je možno souhlasit s odvolacím soudem, že se o nesprávný úřední postup stavebního úřadu jednalo, neboť ten měl v případě zjištění kolaudované stavby na cizím pozemku řízení zastavit a zahájit řízení o odstranění stavby, je třeba odvolacímu soudu vytknout, že se nevypořádal s otázkou, zda takovým postupem mohla být žalobkyni způsobena nemajetková újma. To tím spíše, že žalovaná od počátku řízení tvrdí opak.
Jestliže odvolací soud považoval za nesprávný úřední postup pouze nepřiměřenou délku řízení ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, pak se měl zabývat otázkou, zda je prodloužení délky řízení o pět let a čtyři měsíce přičitatelné státu. Stále totiž platí, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 OdpŠk (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
Jestliže stavební úřad nekonal, ač procesně správně konat měl v neprospěch žalobkyně tím, že by řízení o návrhu na kolaudaci přerušil, tedy o kolaudaci nejednal, anebo zastavil a naopak zahájil řízení o odstranění (části) stavby ve smyslu §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.), je třeba se zabývat tím, zda takové jeho jednání bylo s to způsobit nemajetkovou újmu ve sféře žalobkyně spočívající v nejistotě o právních předpokladech užívání stavby a zda z hlediska přiměřenosti celkové doby řízení bylo takové prodloužení přičitatelné žalované či zda se jednalo o prodloužení v důsledku potřeby a zájmu účastníka řízení přednostně vyřešit své majetkoprávní vztahy k zastavěnému pozemku, a to nadto právě toho účastníka, jenž pak tvrdí nepřiměřenost délky řízení. Jinými slovy řečeno to pro souzený případ znamená, že pokud by stavební úřad nekonal ve prospěch účastníka řízení, je stěží myslitelné, že by takovému účastníku vznikala újma.
Jestliže se odvolací soud těmito otázkami nezabýval, je právní posouzení věci jím provedené neúplné, a tudíž i nesprávné.
Dovolací soud proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části napadené dovoláním žalované a rovněž v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení. Podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. pak dovolací soud ve stejném rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu