ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4842.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4842/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Brno, Bolzanova 5, proti žalovanému Libereckému kraji , se sídlem Liberec 2, U jezu 642/2a, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočkou v Liberci, pod sp. zn. 36 C 15/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č.j. 1 Co 286/2009 – 125, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č.j. 1 Co 286/2009 – 125, se v části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrzen a dále ve výroku II. a III. a IV. o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. května 2009, č. j. 36 C 15/2008-92 se ve výroku III. co do částky 350.000,-Kč, IV. a V. zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 22. května 2009, č.j. 36 C 15/2008 – 92, aby žalovaný zaslal žalobkyni doporučenou poštou omluvný dopis v požadovaném znění (odst. I výroku), a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 80.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II výroku), přičemž žalobu co do částky 420.000,- zamítnul (odst. III výroku) a konečně rozhodl o nákladech řízení (odst. IV a V výroku).
Neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje žalobkyně v tom, že při operaci ze dne 20. března 2006 v Krajské nemocnici v L., p.o., kde jí byly, kromě dělohy, neindikovaně odstraněny také vaječníky. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně podepsala dne 16. 3. 2006 souhlas pouze s operací v rozsahu laparoskopického odnětí dělohy a revize vaječníků (adnex). Součástí souhlasu bylo u upozornění na možnost provedení i jiného úkonu v případě medicínských důvodů a zájmu jejího zdraví, nebude-li možnost jej z aktuálních důvodů s ní projednat; nicméně soud prvního stupně dovodil, že nález na vaječnících nebyl takového charakteru, aby bylo nezbytné jejich odstranění bez souhlasu žalobkyně. Jelikož je právo žalobkyně na samostatné rozhodování o otázkách její osobní integrity silnější než zájem na vyloučení zdravotních rizik preventivním odstraněním vaječníků, soud prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Soud prvního stupně shledal za přiměřené prostředky zadostiučinění jednak omluvu a jednak náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 80.000,- Kč, s přihlédnutím k tomu, že k zásahu došlo s cílem žalobkyni ochránit, nikoli poškodit a že žalobkyně v době zásahu byla ve věku blízkém počátku menopauzy, kdy se tvorba vaječníků omezuje na tvorbu hormonů a současně nebyla prokázána příčinná souvislost mezi zhoršením zraku a provedeným zákrokem.
Proti odst. III výroku podala žalobkyně odvolání a navrhla, aby odvolací soud v této části napadené rozsudek a změnil a přiznal jí dalších 420.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl dne 20. října 2009, č.j. 286/2009 – 125, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém odst. III výroku změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 70.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak co do částky 350.000,- Kč rozsudek potvrdil. Současně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud zvýšení náhrady na nemajetkové újmě odůvodnil tak, že újma je nevratná a že problémy, které žalobkyně uvádí, jsou s největší pravděpodobností důsledkem odstranění vaječníků, neztotožnil se nicméně s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně je ve věku blízkém menopauze. Vyšel rovněž ze závěru soud prvního stupně, že při lékařském zákroku bylo smyslem, nikoliv žalobkyni poškodit, ale ochránit ji před možnými riziky, neboť jak vyplynulo ze znaleckého posudku, preventivní odstranění vaječníků vylučuje pozdější riziko jejich karcinomu. Zdůraznil, že peněžitá satisfakce nemá reparační funkci a má sloužit pouze ke zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy tam, kde morální zadostiučinění není dostatečné. Ve vztahu k preventivní funkci peněžité satisfakce poukázal odvolací soud na znění ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák., kdy se vždy vychází z konkrétního případu.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. V dovolání žalobkyně nejprve shrnuje fakta a dosavadní průběh řízení a dále dovozuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu žalobkyně považuje způsob posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích společně s tím, jak podrobně je soudce povinen popsat důvody, pro které dospěl k dané výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, tak aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné v zásadě předvídatelnosti a právní jistoty. Dále žalobkyně formulovala otázku, zda peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu má nebo může plnit preventivně – sankční funkci. Podle dovolatelky, Ústavní soud v nálezu zde dne 29. 9. 2005, sp. zn. III ÚS 350/05, stanovil pravidla pro náhradu za ztížení společenského uplatnění při škodě vzniklé na zdraví, nicméně postup pro stanovení náhrady škody v řízení na ochranu osobnosti nebyl jednotně stanoven. Soudy nepoužívají jednotný test přiměřenosti, vybírají si jen jednotlivé aspekty a některé nechávají bez odůvodnění nepovšimnuty, čímž se snižuje předvídatelnost a přezkoumatelnost takového rozhodnutí. A to navzdory tomu, že právní věda již komplexní testy formulovala a sám dovolací soud po přiměřenosti volá (viz. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zdůrazňuje rovněž, že soudy k otázce preventivně – sankčnímu působení náhrady škody nepřistupují jednotně a povětšinou se jí vyhýbají. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu i další skutečnosti, chybí zde jasný test přiměřenosti, odůvodnění je jen stručné a nelogické. Žalobkyně se především domáhá požadované preventivně – sankční funkce náhrady imateriální újmy v penězích, tak aby odradila rušitele od podobného protiprávního chování v budoucnu. Operatér si u její operace byl vědom negativních účinků na zdraví žalobkyně, jednal minimálně v nepřímém úmyslu je způsobit a nerespektoval právo na informovaný souhlas. Současně se žalovaná domáhá toho, aby při úvaze o určení výše peněžitého zadostiučinění nepřevažoval pocit, že výrazné uplatnění funkce peněz se ocitá v rozporu s morálkou. Navrhla proto, aby dovolací soud v tomto rozsahu věc zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 1. července 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě napadený rozsudek řeší otázku preventivní funkce peněžního zadostiučinění v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Proto napadený rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je v daném případě přípustné.
Poté dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé přezkoumal a v souvislosti s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nelze hodnotit jako správné (§243 b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při nesprávném právním posouzení jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
K otázce preventivní funkce peněžního zadostiučinění se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2010, číslo 98 tak, že zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
K výše uvedeným závěrům se opětovně přihlásil v rozsudku ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1084/2010, kde zdůraznil, že jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem tedy předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je („pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy ostatní potencionální satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také promítl.
Rovněž Ústavní soud v sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 konstatoval, že odpovědnost za zásah do osobnostních práv je odpovědností objektivního charakteru, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění. Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv. Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle §13 odst. 3 obč. zák. v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo.
V nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, Ústavní soud, byť za jiných skutkových okolností, k preventivně-sankční povaze relutární satisfakce uvedl, že pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity i vztah konkurence. Otázka míry zavinění původce zásahu pro stanovení výše relutární náhrady dle §13 odst. 3 obč. zák. se tak stává zásadním způsobem spoluurčující a bezpochyby i jedním z klíčových hledisek pro navýšení relutární náhrady. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro zvažování zvýšení relutární náhrady nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007).
Výše uvedené zásady však odvolací soud do napadeného rozsudku důsledně nepromítl a jeho úvahy je třeba v tomto smyslu hodnotit pouze jako obecné a tím v zásadě nepřezkoumatelné. Obstát nemůže pouhý odkaz odvolacího soudu na znění ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. s tím, „že se vždy vychází z konkrétního případu“, aniž by současně jakkoliv vyložil, proč v přezkoumávané věci není důvod zvažovat i preventivní funkci zadostiučinění. To vše za zjištěného skutkového stavu, kdy žalobkyni bez jejího souhlasu a bez předchozího dostatečného poučení o povaze zákroku byly odebrány zdravé vaječníky a kdy následné histologické vyšetření neprokázalo jejich patologický stav. Za tohoto stavu je tak předčasné i posouzení zda odvolacím soudem určená výše peněžitého zadostiučinění je odpovídající zákonným hlediskům. Současně je ovšem nutno poznamenat, že vzhledem k tomu, že pro určení výše požadované relutární náhrady jsou rozhodná výlučně hlediska vyplývající z ustanovení §13 odst. 3 obč. zák., která se upínají ke konkrétním jedinečným okolnostem posuzovaného případu, není opodstatněné porovnávat výši relutární satisfakce přisuzované soudy v jiných sporech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009).
S ohledem na podaný výklad je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze v přezkoumávaném výroku pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v popsaném rozsahu, stejně jako ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v těchto mezích zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu