ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.520.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 520/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti žalované CET 21, spol. s r.o., IČ: 45800456, se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám.1078/5, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 163/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2010, č. j. 1 Co 166/2009-400, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované zaplatit jejímu zástupci Mgr. Karlu Kadlecovi, advokátu se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2008, č.j. 34 C 163/2005 – 233, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit v hlavním vysílacím čase na televizní obrazovky omluvu za obsah reportáže ze dne 14. prosince 2004 v rámci publicistického pořadu „Na vlastní oči“ a upoutávky na tuto reportáž a v jejím rámci, aby prohlásila, že není pravdou, že žalobce je postižen jakoukoli formou sexuální deviace, že je neodpovědným chovatelem, který úmyslně týrá zvířata a že veřejně šířil a v praxi uplatňoval násilné zavrženíhodné metody výcviku zvířat, zejména koní, dále pak, aby byla uznána povinnou zaplatit mu finanční náhradu v částce 1 miliardu Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení §11násl. občanského zákoníku, protože některá z tvrzení, za něž se žalobce domáhal omluvy v předmětné reportáži nezazněla, jiná pak byla pravdivá.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2010, č.j. 1 Co 166/2009-400, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že údaje o žalobci v pořadu a v upoutávce na něj uvedené nebyly, objektivně posuzováno, schopny zasáhnout do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání doplněné podáním soudem ustanovené zástupkyně z řad advokátů. Tvrdí, že byl zkrácen na svých právech, především v odvolacím řízení, kde se odvolací soud nevypořádal s jeho jednotlivými návrhy, neprovedl navrhované důkazy, především nevyslechl v jeho přítomnosti navržené svědky. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se domnívá, že dovolání žalobce není přípustné a navrhuje proto jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., řádně zastoupenou soudem ustanoveným advokátem, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .]. Podané dovolání pak konkrétní právní otázku, která by zejména v souvislosti s aplikací ustanovení §11násl. obč. zák. činila napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně právně významným, fakticky neuvádí, přičemž je třeba zdůraznit, že odvolací soud se sám v této souvislosti nedostal do případných interpretačních obtíží. Není tak naplněn předpoklad dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Výtky dovolatele, že soud se nevypořádal s jeho jednotlivými návrhy, neprovedl navrhované důkazy a nevyslechl některé jím navržené svědky, naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. K okolnostem uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nemůže, až na případ (a o ten zde nejde), kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy kdy jde o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů. Podle ustanovení §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř. se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 nepřihlíží.
Protože v této věci tak není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací s přihlédnutím k §241b odst. 2 o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.9.2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, je představována částkou 7.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu