ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.524.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 524/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) MUDr. M. K. , b) MUDr. D. R. , obou zastoupených JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, IČ 45313351, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289 , o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 70/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2010, č.j. 1 Co 39/2010-149, takto:
I. Dovolání žalované proti výrokům I, a II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2010, č.j. 1 Co 39/2010-149, se zamítá.
II. Dovolání žalované proti výroku IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2010, č.j. 1 Co 39/2010-149, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobců částku 12.060,- Kč k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č.j. 31 C 70/2009-93, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit na prvé straně deníku Lidové noviny a současně zaslat České tiskové kanceláři a doporučeně žalobci MUDr. M. K. omluvu ve znění: „Omluva Lidových novin MUDr. M. K.: Lidové noviny se tímto omlouvají MUDr. M. K. za nepravdivé údaje uvedené dne 9. 2. 2009 v článku „R. podivná atestace“, kde bylo uvedeno, že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory M. K. lékařskou atestaci. To jim mělo otevřít cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci. Uvedené údaje se, nezakládají na pravdě a vydavatel Lidových novin se za ně MUDr. M. K. omlouvá." Výrokem II. byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby žalovaná uveřejnila na první straně deníku Lidové noviny a současně zaslala České tiskové kanceláři a doporučeně žalobci MUDr. D. R. omluvu ve znění: „Omluva Lidových novin MUDr. D. R.: Lidové noviny se tímto omlouvají MUDr. D. R. za nepravdivé údaje uvedené dne 9. 2. 2009 v článku „R. podivná atestace“, kde bylo uvedeno, že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory M. K. lékařskou atestaci. To jim mělo otevřít cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci. Uvedené údaje se nezakládají na pravdě a vydavatel Lidových novin se za ně MUDr. D. R. omlouvá.“
Výrokem III. byla pak zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit na vlastní náklady v České televizi v pořadu Události nebo v nejbližším reklamním čase po pořadu Události, v televizi Prima, v pořadu Zprávy TV Prima, nebo v nejbližším reklamním čase po pořadu Zprávy TV Prima a v Českém rozhlase Radiožurnál, v nejbližším reklamním čase po ranním přehledu tisku v době mezi 7-8 hodinou omluvu ve znění: „Omluva Lidových novin MUDr. D. R.: Lidové noviny se tímto omlouvají MUDr. D. R. za nepravdivé údaje uvedené dne 9. 2. 2009 v článku „R. podivná atestace", kde bylo uvedeno, že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory M. K. lékařskou atestaci. To jim mělo otevřít cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci. Uvedené údaje se nezakládají na pravdě a vydavatel Lidových novin se za ně MUDr. D. R. omlouvá." Výrokem IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal především v úvahu, že oba žalobci se domáhají vůči žalované ochrany svých osobnostních práv, přičemž právní věci obou žalobců byly rozhodnutím soudu spojeny ke společnému řízení. Žalovaná měla neoprávněně zasáhnout do těchto jejich práv zveřejněním článku v deníku Lidové noviny dne 9. 2.2009 s názvem R. podivná atestace (dále jen „předmětný článek" nebo „dotčený článek“). V prvním odstavci tohoto článku je uvedeno, že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory M. K. lékařskou atestaci. To žalobcům otevřelo cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci. Již toto samotné tvrzení je podle žalobců zcela nepravdivé, značně hanlivé a zasahující zejména do profesní cti obou žalobců. Také některá další tvrzení publikovaná v předmětném článku jsou podle žalobců nepravdivá nebo nepřesná. Předmětné tvrzení bylo hojně citováno v dalších médiích. Žalobce a) složil atestace prvého i druhého stupně z interního lékařství ještě před tím, než se žalobce b) stal vůbec ministrem zdravotnictví. Soukromou praxi v oboru interní lékařství - angiologie je žalobce a) oprávněn vykonávat již od 22. března 2004. Žalobce b) složil atestaci prvého i druhého stupně z interního lékařství ještě před tím, než se stal ministrem zdravotnictví a soukromou praxi v témž oboru je oprávněn vykonávat již od 1. ledna roku 2001.
Soud prvního stupně měl za zjištěno, že článek „R. podivná atestace" byl uveřejněn v deníku Lidové noviny dne 9. 2. 2009. Vydavatelem deníku Lidové noviny je žalovaná. Tato skutková zjištění vzal soud za svá v souladu s ustanovení §120 odst. 4 o.s.ř. na základě nesporných tvrzení účastníků řízení učiněných již v žalobách a ve vyjádření k nim. V předmětném článku žalovaná mimo jiné sdělila, že: - R. obdržel lékařské osvědčení od ministerstva v době, kdy ho sám vedl. Podklady neexistují (v nadpisu), - předmětné tvrzení, jak je uvedeno shora, - Ministerstvo zdravotnictví vedené R. vydalo osvědčení, že R. má vzdělání a praxi potřebné k tomu, aby mohl dělat praktického lékaře, a K. muže být samostatný angiolog, - že to umožnila změna pravidel v přechodném období, které má Česko na sjednocení postupu s Evropskou unií, - že R. a K. využili toho, že v přechodném období od roku 2004 do dubna 2009 dostali lékaři s jednou atestací možnost, aby jim druhou místo zkoušky před komisí potvrdilo ministerstvo, - že lékař musí doložit, jakou praxi a jaký počet výkonů zvládl, - že doklady o tom by měly ležet v archivu ministerstva, ale neleží, neboť R. zavedl na ministerstvu pojem redukované spisy, což znamená, že jeho podřízení měli zakázáno vést jakékoli spisy a že podklady se vracely lékařům nebo byly ničeny, - že dle nynějšího náměstka ministra zdravotnictví M. Š. uznávání probíhalo divoce a svévolně, - že dle sdělení MUDr. R. tento netuší, z jakého důvodu podklady na ministerstvu nejsou, avšak, že žádnou praxi redukovaných spisů nezavedl, a že dle něj je obvyklou praxí, že si úřad nechává jen ty doklady, které potřebuje, - že ani MUDr. K. nevidí v okolnostech, za kterých získal osvědčení, že může pracovat jako samostatný angiolog, žádný problém, neboť dle něj měl praxi dostatečnou, pracoval na interně ve Vysočanech, že ministerstvo navzdory pochybnostem s tím již nemůže nic dělat, že K. angiologie má ještě jeden háček spočívající v tom, že na tuto specializaci se toto přechodné období nevztahovalo a že tuto atestaci mohl lékař získat jen složením atestace, že atestace organizuje a eviduje Institut postgraduálního vzdělávání, který však neví nic o tom, že by K. atestaci složil,- že dle náměstkyně ministra zdravotnictví MUDr. M. K., jakmile stát MUDr. K. jednou vydal osvědčení, nemá povinnost nic dokládat, přičemž ten obor může umět, ale taky nemusí umět nic, - že R. stejně jako K. si už ordinace pro daný obor otevřeli, že angiologie patří mezi dobře placené specializace, je to jeden z lukrativních oborů.
Soud dále uvedl, že v předmětném článku dále pod nadpisem „Co to je atestace“ žalovaná vysvětluje tento pojem, sděluje, že Česko na rozdíl od jiných evropských států znalo dvě atestace, že atestaci osvědčuje tříčlenná komise jmenovaná ministrem, že v přechodném období mohlo 2. atestaci dát také ministerstvo a že právě dočasné ministerské pravomoci využil D. R. a M. K. k tomu, aby si nechali 2. atestaci osvědčit.
Soud prvního stupně se pak podrobně zabýval problematikou získávání příslušných atestací, a poté uzavřel, že zákonodárce vždy zásadné rozlišoval mezi specializací z oboru vnitřní lékařství (původně interní lékařství) a praktické lékařství pro dospělé (původně všeobecné lékařství). Zákon neumožňoval a neumožňuje, aby tyto specializace byly zaměňovány a aby bylo vydáváno osvědčení o získání specializované způsobilosti v oboru praktické lékařství pro dospělé na základě specializace II. stupně v oboru interní lékařství získané podle dosavadních předpisů. Pokud takto ministerstvo zdravotnictví v rozhodné době postupovalo (tedy pokud osvědčení o získání specializované způsobilosti v oboru praktické lékařství pro dospělé vydávalo bez složení příslušné atestační zkoušky lékařům se specializací v oboru interní lékařství), jednalo nesprávně v rozporu se zákonem. Protesty odborných organizací tudíž byly důvodné. Stejně tak zákon č. 95/2004 Sb. neumožňoval ministerstvu zdravotnictví vydání osvědčení o získání specializované způsobilosti v oboru angiologie bez složení příslušné atestační zkoušky lékařům se specializací v oboru interní lékařství dle dosavadních předpisů. Od toho je třeba odlišit pravomoc danou zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, která podle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) a d) (účinného v rozhodné době) byla oprávněna stanovovat podmínky mimo jiné k výkonu soukromé praxe svých členů a vydávat osvědčení (tj. licenci) o splnění těchto podmínek. Žalobcům MUDr. R. i MUDr. K. bylo ministerstvem zdravotnictví vydáno osvědčení o získání specializované způsobilosti v oboru praktické lékařství pro dospělé v rozporu se zákonem (tedy v rozporu s citovanými přechodnými ustanoveními zák. č. 95/2004 Sb.), neboť žalobci neměli podle dosavadních předpisů složenu kvalifikační atestaci II. ani I. stupně z oboru všeobecné lékařství. Skutečnost, že žalobci v minulosti získali kvalifikační atestaci II. stupně v oboru interní lékařství, je nerozhodná. Příslušné právní předpisy neumožňovaly ani vydání osvědčení o získání specializované způsobilosti v oboru angiologie na základě předchozí specializace II. stupně v oboru interní lékařství, přičemž v tomto případě je situace odlišná potud, že od účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. obor angiologie byl ve smyslu zákonem rozeznávaných specializací oborem novým. Jestliže tedy žalovaná v předmětném článku postup ministerstva zdravotnictví kritizovala (shodně jako v minulosti široké odborné kruhy), lze obecně její kritiku považovat za důvodnou. Je však třeba také zvážit, zda jednotlivá konkrétní tvrzení a zjednodušení užitá v předmětném článku lze ještě pokládat za ve své podstatě pravdivá, či zda se již jedná o holé nepravdy popř. nepřiměřené a zavádějící zkratky. Tvrzení v předmětném článku (v kontextu s titulem článku „R. podivná atestace“), že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli M. K. lékařskou atestaci, což jim otevřelo cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci, pokládá soud za tvrzení v zásadě správné. Žalovaná se sice dopustila zjednodušení, neboť fakticky nebyla vydána atestace, avšak osvědčení o získání specializované způsobilosti, a toto osvědčení nevydal osobně ministr R., avšak zaměstnanci příslušného odboru ministerstva, ovšem vzhledem ke skutkovým zjištěním shora popsaným a s ohledem na příslušné normy nelze žalovanou užité novinářské zkratky považovat za zavádějící, nepřiměřené či klamavé. Osvědčení o získání specializované způsobilosti se dle přechodných ustanoveni zákona č. 95/2004 Sb. vydávalo jen na základě složení kvalifikační atestace podle původních předpisů (tj. atestační zkoušky I. nebo II. stupně). Vydané osvědčení tak potvrzovalo, že lékař disponuje takovou specializovanou způsobilostí v konkrétním oboru, kterou by jinak za účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. mohl získat jen složením atestační zkoušky v souladu s ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. Z toho důvodu pak lze zjednodušeně hovořit o osvědčení o získání specializované způsobilosti jako o atestaci (popř. také jako o osvědčení o atestaci). Navíc je problematika atestací a vydávání osvědčení o získání specializované způsobilosti na jiných místech předmětného článku částečně vysvětlena. Zavádějící nebylo podle soudu prvního stupně ani sdělení, že „atestaci" vydal žalobce MUDr. R., který byl v rozhodné době ministrem ministerstva, které osvědčení o získání specializované způsobilosti oběma žalobcům vydalo. Žalobce o postupu odboru, který mu byl podřízen a jehož ředitel na ministerstvo s MUDr. R. nastoupil, věděl a souhlasil s ním přesto, že mu byly známy protesty relevantních stavovských a odborných lékařských společností. Nadto kritizovaná praxe byla zahájena až po nástupu MUDr. R. do funkce ministra a byla ukončena po jeho odchodu z funkce. Soud tedy dospěl k závěru, že v rámci novinářské zkratky lze kritizované počínání ministerstva spojené s vydáváním osvědčení o získání specializované způsobilosti personifikovat s osobou tehdejšího ministra MUDr. R. Zavádějící není ani to nepravdivé sdělení, že „vydání atestace“ umožnilo žalobcům otevřít si v daném oboru soukromou ordinaci. Toto sdělení je totiž obecně správné ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 95/2004 Sb. Pravdivé je ve vztahu k oběma žalobcům také potud, že dosud nevykonávali soukromou praxi v oboru praktické lékařství pro dospělé a právě kritizované vydání osvědčení o získání specializované způsobilosti v tomto oboru jim umožnilo tento obor vykonávat jako osobám samostatně výdělečně činným („otevřít si soukromou ordinaci"). Přitom není rozhodné, že této možnosti dané jim nesprávným postupem ministerstva žalobci prozatím nevyužili. Soud však současně připomněl, že je jinou věcí, pokud toto tvrzení je dále v dotčeném článku již nepravdivě rozvíjeno (že si tuto praxi již otevřeli).
Soud prvního stupně uzavřel, že tedy některá tvrzení v předmětném článku jsou správná a některá nikoli. Žalovaná v prvém odstavci předmětného článku ve spojení s titulem článku předestírá správné tvrzení o „podivném“ počínání žalobce MUDr. R. resp. jím řízeného ministerstva při vydávání osvědčení o získání specializované způsobilosti. Pokud proto žalobci požadují satisfakci ve smyslu ustanovení §13 odst. l obč. zák. v podobě omluvy právě jen za kritický výrok žalované z prvého odstavce předmětného článku navazující na titulek článku „R. podivná atestace", nejedná se o požadavek důvodný. V rámci satisfakce totiž žalobci žádají, aby byla žalovanou vyřčena omluva za údaj o tom, že žalobce MUDr. R. vydal sobě a MUDr. K. atestaci, což jim otevřelo cestu, aby si mohli v daném oboru otevřít ordinaci, avšak právě toto předmětné tvrzení je pravdivé. Žalobci se proto nemohou (úspěšně) domáhat toho, aby bylo právě toto tvrzení v omluvě uložené žalované ke zveřejnění označeno jako nepravdivé. Taková omluva by byla nepřiléhavá a nepřiměřená a fakticky by u veřejnosti vyvolala nesprávný dojem, že ministerstvo zdravotnictví postupovalo v rozhodné době správně a že osvědčení o získání specializované způsobilosti bylo žalobcům vydáno řádně. Za některá další tvrzení obsažená v předmětném článku, která se snaží předmětné tvrzení rozvíjet a navázat na ně a která jsou již hrubě nepřesná či přímo nepravdivá, a tudíž eventuálně způsobilá neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobců, (však) omluvu nežádali.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2010, č.j. 1 Co 39/2010-149, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalované uložil uveřejnit na první straně deníku Lidové noviny a doporučeně zaslat žalobci MUDr. M. K. do patnácti dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „Omluva MAFRA, a.s. MUDr. M. K.: MAFRA, a.s. se tímto omlouvá MUDr. M. K. za nepravdivé údaje uvedené dne 9. 2. 2009 v článku „R. podivná atestace", kde bylo uvedeno, že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory M. K. lékařskou atestaci. To jim mělo otevřít cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci." Současně žalované uložil uveřejnit na první straně deníku Lidové noviny a doporučeně zaslat žalobci MUDr. D. R. do patnácti dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „Omluva MAFRA, a.s. MUDr. D. R.: MAFRA, a.s. se tímto omlouvá MUDr. D. R. za nepravdivé údaje uvedené dne 9. 2. 2009 v článku „R. podivná atestace", kde bylo uvedeno, že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory M. K. lékařskou atestaci. To jim mělo otevřít cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci." V zamítavém výroku III. ve věci samé odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezpochybnil úroveň skutkových zjištění soudu prvního stupně. Naopak za nesprávné ovšem považoval právní posouzení věci soudem prvního stupně. Poukázal na to, že jedno z východisek, na nichž založil tento soud právní posouzení věci spočívalo v závěru, že ministerstvo zdravotnictví vydalo žalobcům osvědčení o získání specializované způsobilosti v oboru praktické lékařství pro dospělé v rozporu se zákonem (v rozporu s přechodnými ustanoveními zákona č. 95/2004 Sb.), neboť žalobci neměli podle dosavadních předpisů složenu kvalifikační atestaci II. ani I. stupně z oboru všeobecné lékařství. Odvolací soud připomněl, že podle ustanovení §135 odst. 1, 2 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Zákon tak odlišuje oprávnění soudu v občanském soudním řízení samostatně posuzovat určité otázky na straně jedné a na straně druhé právo rozhodovat o těchto otázkách autoritativním rozhodnutím. Oprávnění upravovat právní poměry účastníků řízení autoritativním rozhodnutím soudu náleží jen ve věcech, jež jsou svěřeny civilní pravomoci soudu, tak jak je vymezena v ustanovení §7 o.s.ř. Jestliže nastane situace, kdy má soud pro účely řízení posoudit otázky, o nichž rozhodnout přísluší jinému orgánu (tj. zpravidla správnímu orgánu nebo trestnímu soudu), a rozhodnutí dosud není vydáno, pak může buď zvolit postup podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tj. přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí trestního soudu nebo rozhodnutí správního orgánu, nebo může ve smyslu §l35 odst. 2 o.s.ř. tyto otázky posoudit sám, jestliže má zato, že je schopen sám je zjistit a posoudit. Jestliže však o těchto otázkách již bylo správním orgánem vydáno rozhodnutí - jako je tomu v dané věci - soud z něho vychází. Soud prvního stupně zjistil, že Ministerstvo zdravotnictví České republiky osvědčilo listinou ze dne 26. ledna 2006, č.j. 3276/06, že žalobce MUDr. K. získal specializovanou způsobilost lékaře v oboru praktické lékařství pro dospělé; z téhož zjištění (jako nesporného) soud prvního stupně vycházel ve vztahu k žalobci MUDr. R. Tato správní rozhodnutí, vydaná k žádosti obou žalobců, byla právě těmi rozhodnutími o otázkách upravených předpisy práva správního (zákona č. 95/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z nichž měl soud vycházet a nikoliv je přezkoumávat. Závěr soudu prvního stupně, že osvědčení byla vydána v rozporu se zákonem (tedy závěr, jež by jinak příslušel soudu rozhodujícímu ve věcech správního soudnictví, jestliže by byla podána přípustná žaloba), proto neměl být součástí právního posouzení věci. Naopak soud měl vycházet z toho, že žalobci byli odborně kvalifikováni v tom smyslu, že získali specializovanou způsobilost v oboru praktického lékařství. Z hlediska právního posouzení uplatněného nároku bylo též významné, že ministerstvo zdravotnictví neumožnilo takto „získat" odbornou kvalifikaci jen žalobcům. Nebylo sporu, že všichni lékaři se shodnou kvalifikací a hodnocením jako žalobci, kteří podali žádost o uznání specializované způsobilosti v oboru praktického lékařství, získali stejná osvědčení.
Odvolací soud konstatoval, že (jak již bylo správně zjištěno soudem prvního stupně), oba žalobci řádně získali tzv. atestaci (tedy specializaci) druhého stupně v oboru interního lékařství, přičemž na základě osvědčení ministerstva zdravotnictví získali též specializovanou způsobilost v oboru praktického lékařství pro dospělé. Žalobce MUDr. D. R. praktické lékařství pro dospělé nevykonává vůbec a MUDr. K. sice vykonává soukromou praxi angiologa, avšak na základě správního rozhodnutí vydaného příslušným úřadem v době, kdy MUDr. R. dosud nebyl ministrem zdravotnictví. Oproti tomu obraz podávající se z dotčeného článku (nazvaného „R. podivná atestace) sestává z informace, že D. R. vydal sám sobě a M. K. lékařskou atestaci, což jim otevřelo cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci. V návaznosti na tento úvod je ve třetím odstavci článku uvedeno, že R. a K. využili toho, že v přechodném období od roku 2004 do dubna 2009 dostali lékaři s jednou atestací možnost, aby jim druhou (místo zkoušky před komisí) potvrdilo ministerstvo. O tom, že oba lékaři získali specializaci druhého stupně v oboru interního lékařství článek vůbec neinformoval. V článku žalovaná nepravdivě rozvíjela tvrzení, že si oba žalobci právě na základě vydaného osvědčení skutečně soukromou praxi (ordinace) otevřeli. Odvolací soud nehodnotil kritiku žalované v dotčeném článku, která se obrací proti postupu Ministerstva zdravotnictví při vydávání zmíněných osvědčení. Odlišil povinnost soudu vycházet z určitého správního rozhodnutí a kritický úsudek vyjádřený v dotčeném článku; ve sporném řízení ten, kdo nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní o pravdivosti takové informace, toto břemeno neunese, jestliže soud nebude oprávněn sám o těchto skutečnostech činit závěry odchylné od těch, na nichž je založeno správní rozhodnutí z něhož vychází. Nadto však - při hodnocení toho, do jaké míry byl obsah dotčeného článku způsobilý zasáhnout profesní čest žalobců - je podstatné celkové vyznění dotčeného článku, založeného na nepravdivé (faktické) informaci, že žalobci měli pouze atestaci prvního stupně. Nepravdivost této informace byla žalované známa. Na ní spočívající celkové vyznění článku zjevně získávalo čtenáře pro přijetí vlastního názoru, že žalobci jako lékaři s prvou atestací využili přechodného období určeného k přizpůsobení dosavadní úpravy získávání specializací v určitém lékařském oboru úpravě obsažené v předpisech evropských společenství k tomu, aby bez příslušné odborné kvalifikace, na základě osvědčení ministerstva řízeného žalobcem MUDr. D. R., získali tzv. druhou atestaci. Schopnost lékaře dosáhnout svým odborným vzděláváním tzv. druhé atestace (dnešní specializaci v určitém oboru) vždy byla nejen lékařskou veřejností vnímána jako významná kvalifikační hodnota. Nepravdivá informace, resp. zamlčená informace, že žalobci jsou lékaři, kteří předepsaným způsobem získali specializaci druhého stupně v oboru interního lékařství, zabránila čtenáři učinit si objektivní úsudek o tom, do jaké míry titulek dotčeného článku a zjednodušené informace v něm vystihují popsaný objektivní stav. Naopak celkové vyznění článku, bez ohledu na to, že část informací byla pravdivých, bylo způsobilé, a to i v řadách odborné veřejnosti (vzhledem k redukci podstatných informací), vyvolat mínění, že jistá kontroverze, která může být spojována s působením žalobců (jmenovitě MUDr. D. R.) – což žalobci sami připustili - ve veřejném životě, doprovází i jejich profesní působení lékařů. Takové nepravdivé tvrzení je mimo pochybnost způsobilé zasáhnout profesní čest žalobců jako lékařů a to nejen z hlediska mínění odborné veřejnosti.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná v dotčeném článku, zveřejněném v deníku Lidové noviny, publikovala nepravdivé informace, dotýkající se významně profesní cti obou žalobců (ustanovení §11 obč. zák.). Žalobcům proto náleželo právo domáhat se též přiměřeného zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.). Omluva, již žalobci požadují, se pak soudu jevila zadostiučiněním zcela přiměřeným, stejně jako způsob jejího zveřejnění (obdobně tomu, jak byly informace o odborné kvalifikaci žalobců v dotčeném článku publikovány). Odvolací soud proto zvolil takové znění omluvy, jež odpovídá obsahovému požadavku žalobců (vypuštěna byla poslední věta návrhu na vydání rozsudku, jelikož je duplicitní).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalované dne 9. listopadu 2010 a právní moci nabyl dne 10. listopadu 2010.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 30. prosince 2010 včasné dovolání, a to proti jeho výrokům I. II. jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu podloženého mimo jiné úpravou obsaženou v ustanovení §135 o.s.ř., podle něhož soud prvního stupně neměl přezkoumávat rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR. Soud naopak byl povolán zkoumat pro účely občanskoprávního řízení jako prejudiciální otázku, zda je pravdivý základ pro kritiku obsaženou v článku – tedy zda postup ministerstva zdravotnictví byl v rozporu se zákonem, resp. šlo o účelový výklad zákona, který je možno podrobit kritice. Dovolatelka má za to, že jestliže sdělovací prostředky budou (např.) kritizovat rozhodnutí správních orgánů jako nezákonná, a fyzická osoba se bude cítit touto kritikou dotčená, pak bude v případném sporu úspěšná, protože soud nebude moci zkoumat, zda základ pro tuto kritiku je pravdivý, tj. zda byl postup správního orgánu v rozporu se zákonem či nikoliv. Připomíná, že i když trestní soud nebo správní orgán o prejudiciální otázce povahy trestní či správní již pravomocně rozhodl, není civilní soud tímto rozhodnutím vázán a může v rámci posouzení rozhodujících skutečností dojít pro účely civilního řízení k jiným závěrům.
Dovolatelka dále poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku též uvádí, že vyznění celého článku je založeno na nepravdivé informaci, že žalobci měli pouze atestaci prvního stupně, když získali tzv. atestaci druhého stupně v oboru interního lékařství. Předmětem omluvy tak, jak byla přiznána, však nebylo vyvrácení údajného vyznění článku, t.j., že by žalobci měli pouze atestaci prvního stupně, ale sdělení, že D. R. vydal sám sobě a svému dlouholetému příteli prezidentovi České lékařské komory M. K. lékařskou atestaci, což jim otevřelo cestu, aby si v daném oboru mohli otevřít soukromou ordinaci. Žalobci (však) nepožadovali omluvu za to, že by měli mít pouze první atestaci. Pro posouzení věci proto není podstatný závěr odvolacího soudu o tom, že by vyznění celého článku mělo být založeno na této nepravdivé informaci. Odvolací soud měl posuzovat pouze pravdivost napadeného sdělení, ze kterého vychází i požadované znění omluvy. S ohledem na znění (požadované) omluvy neměl odvolací soud posuzovat, „zda žalobci získali druhou atestaci z nějakého oboru (v tomto případě z interního lékařství), ale pouze to, jestli je pravdivé napadené sdělení. To pak je nutno posuzovat v kontextu celého článku. Žalovaná pak v článku nezpochybňovala získání atestací obou žalobců v oboru interního lékařství. Dovolatelka dále připomněla judikaturou obecně přijímanou zásadu, že osoby veřejně činné musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Nadto žalovaná otiskla dne 10. února 2009 v Lidových novinách článek s názvem „ Atestaci mám v pořádku“, ve kterém uveřejnila stanovisko žalobců obsahující sdělení, že úspěšně složili druhou atestaci z oboru interního lékařství. Konečně dovolatelka připomíná, že okolnosti případu jí nemohou bránit, aby podrobila kritice získání odborné kvalifikace žalobců. Navrhla pak, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek v dovoláním dotčené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání písemně vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce podáním ze dne 1. února 2011. Dovolání pokládají za nedůvodné. Je (totiž) nepochybné, že žalovaná uvedla v předmětném článku zcela zjevně nepravdivé údaje. Nemůže obstát tvrzení žalované, že nemínila údaji uvedenými na první straně předmětného článku skutečnost, že by žalobci neměli atestaci druhého stupně, ale mínila tím pouze skutečnost, že nemají atestaci z praktického lékařství. Navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, u níž je splněna podmínka zastoupení ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 věta první o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je, pokud jsou jím napadeny výroky I. a II. ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jestliže však je tímto dovoláním výslovně napaden i výrok IV. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, pak v tomto případě není toto dovolání přípustné (§236 až §239 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v prvé řadě z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy proto, že má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Jde tedy zejména o nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Postup odvolacího soudu, kdyby se např. odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, by pak nebyl v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto by odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož by došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu, zejména i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že tento soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a důvodem pro výroky ve věci samé, jimiž byl odvoláním napadený rozsudek změněn, byl odlišný právní názor odvolacího soudu.
Dále uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Protože však podané dovolání ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. v zásadě postrádá odpovídající argumentaci, která by svědčila pro závěr o jeho naplnění, lze v tomto případě při vázanosti dovolacího soudu daným dovoláním uzavřít, že v posuzované věci žádné z uvedených atributů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popř. se týkalo skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, však v projednávané věci naplněn není. O tento dovolací důvod jde totiž především tehdy, jestliže
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly ověřeny provedenými důkazy nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Z obsahu dovolání však nevyplývá nic, co by svědčilo o naplnění některého z předpokladů uvedených dovolacích důvodů.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který žalobkyně uplatnila jako poslední z dovolacích důvodů, může spočívat v tom, že soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že závěry odvolacího soudu nejsou v posuzovaném případě v rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší ustanovení §11 násl. obč. zák., ani s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2007, sp.zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008, ze dne 28. února 2006, sp.zn. 30 Cdo 1109/2005, nebo ze dne 31. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 954/2006).
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
V případech, kdy je neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby vyvozován z aktivit tisku, resp. ostatních sdělovacích prostředků, je obecně zastáván názor, že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Takto proto nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Současně je nezbytné zmínit, že například Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03, mimo jiné připomněl, že osoby veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané. Mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by se měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Státní moc proto může diskusi o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné.
Je jistě však v těchto případech trvat na odpovědnosti tisku (resp. ostatních sdělovacích prostředků) při publikaci sdělovaných informací a kritických soudů týkajících se fyzické osoby, které se dotýkají jejího práva na ochranu osobnosti. Zde totiž třeba zdůraznit význam toho, zda se publikované údaje zakládají na pravdivé informaci, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. IV. ÚS 154/97 uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu svazek 10, č. 17).
Dále je nepochybné, že práva na ochranu osobnosti se samozřejmě mohou domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech (jak již bylo naznačeno výše) mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Zde je namístě volit benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu projevující se v jeho nálezech se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků (resp. osob veřejně činných) než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a každý svůj čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Je tak třeba trvat na tom, že ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42).
Nelze ovšem v těchto případech přehlédnout, že pokud jde o tvrzení, resp. hodnotící soudy ve vztahu k osobám veřejně činným, pak i případné přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a eventuální podjatost kritika (ve vztahu k probírané problematice nebo vůči posuzované fyzické osobě) nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za „fair“. Pouze tehdy, kdy jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu, a tedy nedovolenou (obdobně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. července 2007, IV. ÚS 23/05).
Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně pak vyplývá, že odvolací soud uvedené zásady obecně bral plně v úvahu a nikterak se s nimi nedostal do eventuálního nesouladu.
Především, pokud dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nebyl soud prvního stupně povolán posuzovat rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR, kterými byla osvědčována specializovaná způsobilost žalobců v oboru praktického lékařství, resp. angiologie, pak dovolací soud je přesvědčen o nedůvodnosti této výtky. Dovolací soud nikterak nemíní zpochybňovat právo (a současně faktickou povinnost) žalované informovat veřejnost o záležitostech obecného zájmu a kriticky je hodnotit. Současně je však třeba trvat na výše vyložených zásadách, které přes předpoklad možné nadsazenosti zejména kritických soudů ve vztahu k osobám veřejného zájmu, současně předpokládají paralelní respektování zásady odpovědnosti tisku (resp. ostatních sdělovacích prostředků) při poskytování takových informací, resp. uplatňování kritických soudů, jež jsou založeny na reálném (pravdivém) základě. V daném případě je nezbytné připomenout tu část odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž se uvádí, že odvolací soud nehodnotil kritiku žalované v dotčeném článku, která se obrací proti postupu Ministerstva zdravotnictví při vydávání zmíněných osvědčení. Odlišil povinnost soudu vycházet z určitého správního rozhodnutí a kritický úsudek vyjádřený v dotčeném článku; ve sporném řízení ten, kdo nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní o pravdivosti takové informace, toto břemeno neunese, jestliže soud nebude oprávněn sám o těchto skutečnostech činit závěry odchylné od těch, na nichž je založeno správní rozhodnutí z něhož vychází. Nadto však - při hodnocení toho, do jaké míry byl obsah dotčeného článku způsobilý zasáhnout profesní čest žalobců - je podstatné celkové vyznění dotčeného článku, založeného na nepravdivé (faktické) informaci , že žalobci měli pouze atestaci prvního stupně. Zde je nezbytné uvážit, co bylo předmětem a účelem sporného článku. Zda se jednalo výlučně o kritiku Ministerstva zdravotnictví nebo též o kritiku zacílenou vůči žalobcům. Pro závěr, že kritice takto byli podrobeni (též) žalobci svědčí mimo jiné již samotný titul článku, resp. jeho další text o vydání „atestace“. Odvolací soud však na tomto místě přiléhavě vysvětlil důvod, pro který bylo třeba tuto kritiku žalobců pokládat za kritiku vybočující z „fair“ projevu, a tedy nedovolenou. Jestliže totiž popisované oprávnění žalobců bylo odvozováno od příslušného rozhodnutí správního orgánu, které nebylo legální cestou odklizeno, pak jejich kritika (uvozená např. již samotným „senzačním“ nadpisem článku, jehož charakter se v zásadě ubíral ve směru formulací, jež si bere za své spíše tisk bulvární, než deník, jenž je jinak hodnocen jako seriózní) neměla konkrétní skutkový základ. Pokud odvolací soud v této souvislosti aplikoval a vyložil ustanovení §135 odst. 2 věta druhá o.s.ř., postupoval tak náležitě a správně.
Je tedy zřejmé, že proto není ani možno dovodit, že by byl v označené věci naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože je tedy v dovoláním napadených výrocích ve věci samé rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované v této části podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srovnej §236 až §239 o.s.ř. a dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Z uvedeného důvodu tedy dovolací soud dovolání směřující proti těmto výrokům odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobcům vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 9.750,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §19a a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobců činí 10.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 12.060,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu