ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.783.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 783/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyň a) PhDr. E. T., zastoupené JUDr. Radimem Vicherkou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, a b) JUDr. M. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 44.672,- EUR a 45.79,- EUR, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 114/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne 13. 4. 2010, č. j. 56 Co 209/2009 – 234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2009, č. j. 29 C 114/2007 - 178, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, jež měly vzniknout a) žalobkyni v celkové výši 44.672,- EUR a b) žalobkyni v celkové výši 45.579,- EUR v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci pod sp. zn. 16 Cm 501/97 (dále jen „původní řízení“), spočívajícího v nepřiměřené délce daného řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud shledal, v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05, že v posuzovaném řízení došlo v období od 8. 4. 1998 do 4. 7. 2001 k neodůvodněným průtahům a tím k porušení práva žalobkyň na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovodil však zároveň, že ani v případě, kdy by řízení proběhlo v kratším čase, neměly žalobkyně reálnou naději na vymožení svého nároku vůči žalované z původního řízení ve výši 259.922,50 Sk s příslušenstvím, přiznané jim nakonec rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2004, č. j. 16 Cm 501/97 – 147, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2005, č. j. 1 Cmo 52/2005 – 185, neboť původní žalovaná byla v letech 1999 až 2005 ve ztrátě a nikdy nevlastnila žádný nemovitý ani movitý majetek s výjimkou kancelářského nábytku. K námitkám žalobkyň, směřujícím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu stran majetkové situace žalované v původním řízení (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.), nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Právní posouzení odpovědnosti státu za žalobkyněmi tvrzenou škodu odvolacím soudem přitom odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je veřejnosti, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) a nepředstavuje tak jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3. o. s. ř.
V situaci, kdy původní řízení skončilo dne 26. 7. 2005, nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ani v posouzení otázky promlčení nároku žalobkyň na náhradu nemajetkové újmy způsobené jim nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, byť z jiných důvodů, než jaké ve svém rozsudku uvádí odvolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2010, III. ÚS 3451/2010).
Žalobkyněmi odkazovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 se netýkal nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, a proto závěry v něm obsažené nejsou přenositelné na tuto věc.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu