ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.947.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 947/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně Z. T. , zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalované SIAGRO, s.r.o., se sídlem v Sivicích 502, PSČ 664 07, IČ: 25543911, zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 42/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2010, č.j. 1 Co 249/2006-320, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Vokála, advokáta se sídlem v Brně, Bratislavská 12.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. března 2006, č.j. 24 C 42/2002-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni další částku 1,400.000,- Kč (výrok II.). Současně zavázal žalovanou zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 17.175,- Kč (výrok III.) a náklady státu ve výši 12.450,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná (prostřednictvím svého řidiče V. B.) zavinila dne 12. 8. 2000 na křižovatce mezi obcemi A. a K. v okrese B. dopravní nehodu, při níž došlo mimo jiné i trvalému a těžkému zdravotnímu poškození matky žalobkyně Z. S., jež se projevilo v trvalé ztrátě jejího intelektu a k jejímu trvalému upoutání na lůžko. Za to byl řidič žalované pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 3. 2001, č.j. 2 T 63/2001-152. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná hluboce a nereparovatelně zasáhla do osobnostního práva žalobkyně jako dcery poškozené na soukromý a rodinný život chráněného ustanovením §11 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), a proto žalobkyni přiznal podle ustanovení §13 s přihlédnutím k §444 odst. 3 obč. zák. náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč a ve zbytku žalobu jako nepřiměřeně vysokou zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. května 2007, č.j. 1 Co 249/2006-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 400.000,- Kč zamítnuta, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku 400.000,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně v další napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 1,000.000,- Kč zamítnuta, potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.175,- Kč (výrok III.), náklady odvolacího řízení ve výši 13.852,- Kč (výrok V.) a náklady státu ve výši 12.450,- Kč (výrok IV.).
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2007, č.j. 1 Co 249/2006-210, byl k dovolání obou účastníků zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2010, č.j. 30 Cdo 2218/2008-300, ze (zmatečnostního) důvodu, že žalovaná nebyla v průběhu řízení před odvolacím soudem řádně zastoupena a byla ji tak odňata možnost jednat před soudem.
Vrchní soud následně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 13. července 2010, č.j. 1 Co 249/2006-320, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 400.000,- Kč zamítnuta, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku 400.000,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně v další napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 1,000.000,- Kč zamítnuta, potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.175,- Kč (výrok III.), náklady odvolacího řízení ve výši 72.342,- Kč (výrok V.) a náklady státu ve výši 12.450,- Kč (výrok IV.). Obsahově tak ve věci samé rozhodl shodně, jako rozhodl v předcházejícím (dovolacím soudem zrušeným) rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že zaviněním dopravní nehody, při níž došlo k trvalému a těžkému poškození zdraví matky žalobkyně, žalovaná protiprávně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně (jako dcery poškozené) na soukromí a rodinný život a že trvalé poškození zdraví matky znamená trvalý a neodčinitelný zásah do jejího života. Ačkoliv šlo, vzhledem k závažnosti zásahu a s přihlédnutím k okolnostem případu, o porušení práva na soukromí a rodinný život ve značné míře a byly tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, soud prvního stupně přiznal žalobkyni nepřiměřeně nízkou satisfakci. V řízení bylo prokázáno, že před nehodou byla paní Z. S. aktivní, činorodá, přiměřeně zdravá, navštěvovala univerzitu třetího věku, byla zaměstnaná jako pracovnice úklidu, vedla si domácnost, ráda cestovala, navštěvovala divadlo, stýkala se s žalobkyní i s její rodinou, mezi nimi byly velmi pěkné vztahy, zkrátka vedla bohatý a naplněný život. Následkem dopravní nehody došlo k poranění jejího mozku a v tomto důsledku ke ztrátě intelektu (středně těžké demenci), kdy je poškozená schopna pouze základní komunikace, došlo k jejímu zohyzdění a poškozená není schopna sebeobsluhy, dodržování osobní hygieny ani samostatné chůze. Z činorodé osoby se tak během okamžiku stala osoba bez intelektu, připoutaná na lůžko, vyžadující soustavnou trvalou péči. Odvolací soud neměl sebemenších pochyb o tom, že v důsledku tohoto těžkého a trvalého poškození došlo mezi žalobkyní jako dcerou a poškozenou jako matkou k trvalému narušení citových a sociálních vazeb, kdy reakce žalobkyně zůstávají ze strany poškozené bez odezvy, kdy život poškozené je ve skutečnosti pouhým živořením bez naděje na zlepšení, neboť jde o stav trvalý. Odvolací soud zdůraznil, že psychický stres žalobkyně je umocněn tím, že při každé návštěvě matky v léčebném zařízení se tyto traumatické zážitky (vztahující se k jejímu zdravotnímu stavu) oživují, a připomínají, jaká byla matka žalobkyně před nehodou. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud posuzoval i výši peněžité satisfakce. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně přihlédl k ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. účinného od 1.5.2004, ve kterém zákonodárce zavedl zcela nový právní institut „odškodnění za škodu usmrcením“, podle něhož náleží každému z pozůstalých dětí za smrt rodiče částka 240.000,- Kč. Úmyslem zákonodárce bylo poskytnout osobám blízkým zemřelému odškodnění sui generis , které má reparovat nemajetkovou složku škody vzniklou úmrtím osoby blízké. I když tato zákonná úprava neřeší přímo projednávanou věc, poskytuje přesto určité vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv osob blízkých osobě těžce a trvale poškozené na zdraví (s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu), které lze z důvodu sjednocení soudní judikatury (aby nedocházelo k velkým rozdílům ve výši stanovené peněžní satisfakce v různých případech) použít i při posouzení a stanovení výše nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 obč. zák. při zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely (to je před 1. 5. 2004). Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že smrt osoby blízké je těžkým a nereparovatelným zásahem do práv na soukromí a rodinný život nejbližších pozůstalých. Jde ale o zásah jednorázový, který se obvykle během času zmírňuje. Jde-li ale o případ, kdy osoba dopravní nehodu přežije, avšak s následkem, že je trvale a těžce poškozená na zdraví, a proto zůstane v takřka vegetativním stavu, jde o zásah do práva na soukromí nejbližších příbuzných, jež má trvalý charakter a tento zásah se neustále opakuje při každé návštěvě poškozeného. Takovýto zásah je obvykle podstatně hlubší než zásah smrtí. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyni jako dceři poškozené matky přísluší přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši zhruba dvojnásobku částky 240.000,- Kč podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., to je v celkové výši 500.000,- Kč. Zdůraznil dále, že nelze mechanicky porovnávat důsledky protiprávního zásahu do osobnostních práv příbuzných při smrti poškozeného anebo při jeho těžkém poškození na zdraví tak, že v případě úmrtí se jedná vždy o hlubší zásah. Záleží vždy na konkrétních okolnostech případu a na zjištěné hloubce a intenzitě dopadů protiprávního zásahu do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. V projednávané věci důsledky protiprávního zásahu do soukromí a do práva na rodinný život žalobkyně svou intenzitou přesáhly obvyklou mez dopadů v obdobných případech a tato vyšší hloubka protiprávního zásahu proto byla vyjádřena přiznaným vyšším peněžním zadostiučiněním.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně co do požadavku na přiznání částky 1.000.000,- Kč, podala dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“). Dovolání je dle názoru žalobkyně přípustné v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, který žalobkyně spatřuje v posouzení vztahu ustanovení §13 a §444 odst. 3 občanského zákoníku při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy, a posouzení otázky, zda použití ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. při takovém rozhodování není v rozporu s volnou úvahou soudu, stanovenou §13 obč. zák. a omezenou pouze kritérii závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo. Za dovolací důvod žalobkyně označuje nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241 a odst. 2) písm. b) o.s.ř.) spočívající v porušení ustanovení §13 odst. 3 obč. zák., kdy soud při své úvaze nevyšel striktně pouze ze zákonných, byť velice obecně formulovaných kritérií, tedy závažnosti vzniklé újmy a okolností za nichž k porušení práva došlo, ale postupoval podle §444 odst. 3 obč. zák. Naznačený postup odvolacího soudu podle dovolatelky představuje i jinou vadu řízení (ve smyslu ustanovení §241 a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), protože soud postupoval podle ustanovení, které upravuje jiný nárok, než který byl žalobou uplatněn.
Žalobkyně má za to, že odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, správně zjistil skutkový stav věci a tento zjištěný skutkový stav odpovídajícím způsobem zhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku. Žalobkyně zcela souhlasí se skutkovými závěry zjištěnými soudem odvolacím i soudem prvního stupně, avšak nemůže souhlasit se závěry obou soudů, o něž opírají zamítnutí návrhu na přiznání nemajetkové újmy v penězích ohledně částky 1.000.000,00 Kč, resp. (soud prvního stupně) 1.400.000,00 Kč. Odvolací soud zde správně zjistil skutkový stav a správně dovodil nesprávnost závěru soudu prvního stupně ohledně použití ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., který upravuje „odškodnění za škodu způsobenou usmrcením“, neboť v případě matky žalobkyně nedošlo k usmrcení, které je sice těžkým a nereparovatelným zásahem do práva na soukromý a rodinný život, avšak zásahem jednorázovým, ale k následku, kdy matka žalobkyně sice nehodu přežila, avšak s tak zásadními a trvalými následky, že to spolu s faktem tělesné i duševní kondice matky žalobkyně před nehodou představuje zásah do osobnostních práv žalobkyně svou intenzitou srovnatelný s jejím usmrcením, avšak mající trvající a dlouhodobý charakter, kdy tento zásah se opakuje při každé návštěvě matky žalobkyně a navíc, žalobkyni v podstatě provází po celý její život od onoho dne, kdy se její matka stala obětí předmětné dopravní nehody. Avšak žalobkyně považuje za nesprávný závěr ohledně výše přiznané nemajetkové újmy v penězích v tom smyslu, že v tomto případě je dle odvolacího soudu adekvátní dvojnásobek částky 240.000,00 Kč, která je stanovena pro případ usmrcení. Tento závěr neodpovídá ustanovení §13 odst. 3 obč. zák., neboť stále nedostatečně zohledňuje závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. ponechává stanovení výše náhrady nemajetkové újmy na úvaze soudu, jako kritéria pro tuto úvahu stanoví závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Žalobkyně má za to, že soud postupoval nesprávně při stanovení výše náhrady, když správné skutkové závěry podřadil ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., kdy sice zohlednil skutečnost, že se jedná o újmu svou povahou závažnější, než usmrcení, vzhledem k jejímu trvalému a opakujícímu se charakteru, přesto však byl v rozhodování omezen výchozí výší stanovenou tímto ustanovením pro případ usmrcení a nerozhodoval zcela v rámci §13 odst. 3 obč. zák. stanovené možnosti, či dokonce i nutnosti volné úvahy, kterou toto ustanovení záměrně předpokládá, aby bylo možno v souladu s principem spravedlnosti plně přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. I přes přihlédnutí k větší závažnosti způsobené újmy tuto větší závažnost již soud nezohlednil, neboť nesprávným, resp. nadbytečným použitím ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. sám předem omezil skutečnou volnost svého uvážení, k němuž je soudu dán prostor ustanovením §13 obč. zák. S ohledem na odvolacím soudem i soudem prvního stupně správně zjištěný skutkový stav má žalobkyně za to, že jí celkem požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy je odpovídající. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že i když přiznané zadostiučinění považuje za nepřiměřeně vysoké, nepodávala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť již „nechtěla jitřit celou situaci“. Závěr odvolacího soudu, že v případě smrti jde o zásah jednorázový, který se obvykle během času zmírňuje, ale jde-li ale o případ, kdy osoba dopravní nehodu přežije s poškozeným zdravím, jde o zásah, jež má trvalý a dlouhodobý charakter, považuje žalovaná za nesprávný, neboť smrt blízké osoby představuje největší a nejintenzivnější zásah do osobnostních práv pozůstalých. Smrt není jevem jednorázovým, přechodným, který by se během času zmírňoval, jde o jev či právní skutečnost trvalou, a to absolutně trvalou, o právní skutečnost absolutně nevratnou s absolutními následky. Přesto zákonodárce v citovaném usnesení spojuje tuto právní skutečnost s náhradou nemajetkové újmy v penězích „pouze“ ve výši 240.000,- Kč. Je tedy zřejmé, že v případě jakéhokoliv nižšího následku, a tím rozhodně je způsobení jakéhokoliv zranění, které není smrtelné povahy, přísluší pozůstalým nižší nemajetková újma. Žalovaná připomíná, že jde o nemajetkovou újmu, nikoliv o odškodnění bolestného či ztížení společenského uplatnění, které samozřejmě počítá s úvahami, do jaké míry poškozená osoba již nemůže vykonávat povolání, své koníčky, svou rodinnou či jinou společenskou úlohu, kde by se samozřejmě hodnotilo předchozí zapojení poškozené osoby do společnosti. Právě tyto úvahy však užil odvolací soud a podle názoru žalované na projednávanou věc bezezbytku dopadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dotčený rozsudek byl vyhlášen dne 23. 6. 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009). Zabýval se nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože dovoláním není napadán měnící výrok odvolacího soudu, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, který by byl dříve zavázán právním názorem odvolacího soud ve zrušujícím usnesení a není ani přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud věc po právní stránce posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem dovolatelka nastoluje právní otázku, zda a za jakých okolností může soud použít jako vodítko ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. při určení výše peněžité satisfakce dle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v důsledku těžké újmy na zdraví blízké osoby, ke kterému došlo ještě před účinností novely obč. zák. provedené zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před 1.5.2004, která do ustanovení §444 vložila nový odstavec 3 o jednorázovém odškodnění v případě usmrcení.
K předkládané právní otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, kde vyslovil závěr, že „pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo.“ Pro přiznání finančního zadostiučinění nad rámec jednorázového odškodnění musí tedy dovolatel v daném případě splnit, kromě zákonem stanovených kumulativních podmínek uvedených v ustanovení §13 obč. zák. - tj. podmínky, že morální zadostiučinění (omluva) se jeví nepostačující či neúčinné a že zde neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře, také podmínku mimořádnosti, a to buď v okolnostech, nebo ve vzniklé nemajetkové újmě. Z nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99 (na který rovněž odvolací soud odkazuje) a sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 vyplývá, že součástí soukromého života je také i život rodinný, který v sobě musí zahrnovat právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, tak aby bylo možné taky rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti.
Odvolací soud v odůvodnění vyložil, jaké okolnosti případu považoval za mimořádné do té míry, že odůvodňují úvahu o výši relutární satisfakce nad míru určenou v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Za tuto okolnost považoval fakt, že zatímco u smrti jednotlivce se jedná o jednorázový zásah, který se obvykle během času zmírňuje, u žalobkyně se v důsledku zjištěného poškození zdraví jedná o zásah, který má trvalý charakter a tento zásah se neustále opakuje při každé návštěvě poškozené. Právě vyšší závažnost dopadů do práva žalobkyně na rodinný život než v obdobných případech odůvodňuje úvahu odvolacího soudu o mimořádně zvýšené peněžní satisfakci. V projednávané věci odvolací soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a konkrétních okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce a) s tím, že dospěl k opodstatněnému závěru, že intenzita a šíře nemajetkové újmy nepřekračuje v daném případě „obvyklou“ úroveň. Za této situace postupoval správně, pokud při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák., ke které došlo ještě před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před 1. 5. 2004, použil jako vodítko ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. a peněžité zadostiučinění náležející dovolatelce stanovil v přiměřené výši, podložené úvahou podle ustanovení §136 o.s.ř.
Nedůvodná je námitka žalované, že na danou věc dopadají závěry plynoucí z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.5.2010, sp.zn. 1 Co 2/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56. V citovaném rozhodnutí soud vyslovil, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou totiž samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení. V přezkoumávané věci však z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by se dovolatelka na základě téhož skutku domáhala přiznání peněžité satisfakce podle příslušných ustanovení o náhradě škody. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 7.860,-Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu