ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1397.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1397/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SAMOHÝL, a.s. , se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Smetanova 1058, PSČ 512 51, identifikační číslo osoby 25 92 89 96, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech 2, Nádražní 24, proti žalovanému MVDr. P. K. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kouckým, advokátem se sídlem v Turnově, Hluboká 283, o zaplacení částky 393.808,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 36/2006, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 8 Cmo 144/2009-224, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. února 2009, č. j. 37 Cm 36/2006-198, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 393.808,30 Kč s 22,5% úrokem z částky 450.838,90 Kč od 6. prosince 2005 do 27. prosince 2005 a z částky 838,90 Kč od 28. prosince 2005 do zaplacení, s úrokem z prodlení odpovídajícím výši reposazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů od 6. prosince 2005 do 27. prosince 2005 z částky 450.838,90 Kč a od 28. prosince 2005 do zaplacení z částky 838,90 Kč (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému (výrok II.) a náhradu nákladů řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 133.384,50 Kč, částky 1.440,50 Kč a částky 838,90 Kč tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 135.663,90 Kč [první výrok písm. a)], ve zbývající části zamítavý výrok potvrdil [první výrok písm. b)], rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (druhý a pátý výrok) a o nákladech řízení státu (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc jej za zásadně právně významný, neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka namítá, že listina z 31 prosince 2003, nazvaná „smlouva o půjčce“, je platnou smlouvou o půjčce, neboť svým obsahem zřetelně navazuje na „uznávací prohlášení“ z téhož dne, kterým žalovaný uznal své závazky ve výši 2,050.838,90 Kč. Účelem půjčky bylo splacení závazku uznaného žalovaným dle vytvořeného splátkového kalendáře. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ujednání obsažené v čl. VI. „smlouvy o půjčce“ není platně uzavřenou kupní smlouvou, a proto nebyl platně sjednán ani úrok z půjčky ve výši 22,5 % ročně. Odvolací soud nepřihlédl k ustanovení §41a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Z čl. VI. „smlouvy o půjčce“ lze podle jejího názoru jednoznačně dovodit závazek žalovaného po dobu splácení dluhů odebírat jakékoliv zboží, se kterým dovolatelka obchoduje v hodnotě nejméně 1,000.000,- Kč kupní ceny v kalendářním pololetí a hradit faktury ve lhůtě splatnosti. Jde tak o rámcovou kupní smlouvu, v níž si smluvní strany ujednaly předmět, rozsah vzájemných obchodů a závazek žalovaného platit včas kupní cenu. Zdůrazňuje, že podle „smlouvy o půjčce“ se 22,5 % sankční úrok neplatí vedle základního 7,5% úroku, ale místo něj. Ze spisu je zřejmé, že žalovaný svou povinnost k odběru stanoveného rozsahu zboží plnil, avšak řádně neplatil, což bylo rovněž prokázáno, když kapitalizované úroky z prodlení „za tyto dluhy byly přisouzeny“ odvolacím soudem.
Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud se vůbec nevěnoval svému původnímu názoru (vyjádřenému v usnesení ze dne 29. ledna 2008, č. j. 8 Cmo 240/2007-123, kterým byl zrušen první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně), že může jít o smlouvu inominátní, zajišťující splacení dluhu, který dovolatelka považuje za správný. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně žalovaný uvedl, že odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, jež opakuje i v dovolání a že se plně ztotožňuje s obsahem napadené části rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Ze stejného důvodu a podle týchž ustanovení občanského soudního řádu bylo odmítnuto i dovolání žalovaného směřující rovněž jen proti druhému a pátému výroku rozsudku, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu prvnímu výroku pod písm. b) rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, když soud prvního stupně i svým v pořadí druhým rozsudkem žalobu zamítl, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný výklad „smlouvy o půjčce“, jež je podle jejího názoru smlouvou inominátní, a posouzení práv a závazků z ní vyplývajících odvolacím soudem žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Výklad obsahu smlouvy provedený odvolacím soudem respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce je neplatná, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, který je dostupný na jeho webových stránkách).
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitek zpochybňujících správnost závěru odvolacího soudu, že v čl. VI. „smlouvy o půjčce“ nedošlo k uzavření kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku, k níž se váže sankční úrok z prodlení ve výši 22,5 %, neboť nároky z tohoto ujednání nejsou předmětem dovolacího řízení. Dovolatelka totiž pomíjí, že prvním výrokem pod písm. b), jenž napadla dovoláním, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí částky 258.144,40 Kč s úrokem ve výši 22,5 % z částky 450.838,90 Kč od 6. prosince 2005 do 27. prosince 2005 a z částky 838,90 Kč od 28. prosince 2005 do zaplacení a dále se zákonným úrokem z prodlení opět z těchto dvou posledně uvedených částek, přičemž částka 258.144,40 Kč představuje vyčíslený úrok ve výši rozdílu mezi úrokem 7,5 % a 22,5 % z „půjčky“ za dobu od 1. června 2004 do 23. listopadu 2005, jak uvedla v části III. žaloby, a částka 450.000,- Kč, z níž je úrok požadován, představuje dlužný zůstatek z „půjčky“, který žalovaný zaplatil po podání žaloby dne 28. prosince 2005, a pro tyto nároky platí proto závěry týkající se posouzení „smlouvy o půjčce“, jak již bylo uvedeno. Úrok z prodlení z částky 838,90 Kč žalovaný podle zjištění odvolacího soudu zaplatil. Není proto významné, zda odvolací soud posoudil kupní smlouvu vtělenou do čl. VI. „smlouvy o půjčce“ jako neplatnou, protože nároky z tohoto ujednání (tj. nárok na zaplacení kupní ceny a nárok na úrok z prodlení za prodlení s úhradou kupní ceny) nejsou předmětem dovolacího řízení.
Jelikož dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu