ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1436.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1436/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A. , se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovaným 2) K. Š. , zastoupené JUDr. Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem Plzni, B. Smetany 1, 3) M. F. a 4) I. F. , zastoupeným Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem Plzni, Purkyňova 43, o zaplacení částky 1,157.220,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1678/1996, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2009, č. j. 5 Cmo 76/2009-624, ve znění usnesení ze dne 23. července 2009, č. j. 5 Cmo 76/2009-639, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2009, č. j. 5 Cmo 439/2009-722, takto:
I. Dovolání proti té části druhého výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2009, č. j. 5 Cmo 76/2009-624, ve znění usnesení ze dne 23. července 2009, č. j. 5 Cmo 76/2009-639, kterou byl změněn vyhovující výrok III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2008, č. j. 23 Cm 1678/19996-542, tak, že žaloba se zamítá proti druhé žalované co do částky 638.757,54 Kč, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2009, č. j. 5 Cmo 76/2009-624, ve znění usnesení ze dne 23. července 2009, č. j. 5 Cmo 76/2009-639, odmítá .
III. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2009, č. j. 5 Cmo 439/2009-722, se odmítá .
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 42.404,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
V. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému a čtvrté žalované k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. září 2008, č. j. 23 Cm 1678/1996-542, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,157.220,- Kč s 20,1% úrokem z prodlení z částky 638.757,54 Kč od 17. července 1996 do zaplacení proti třetímu žalovanému a čtvrté žalované (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení částky 1,157.220,- Kč s 20,1% úrokem z prodlení z částky 638.757,54 Kč od 17. července 1996 do zaplacení co do částky 142.009,76 Kč a celého úroku z prodlení proti druhé žalované (výrok II.), druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 638.757,54 Kč (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.), o odměně a náhradě nákladů ustanovené zástupkyně druhé žalované (výrok VII.) a žalobkyni uložil zaplatit státu náhradu poměrné části odměny a hotových výdajů ustanovené zástupkyně druhé žalované. Proti původně prvnímu žalovanému M. Š., bylo řízení zastaveno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2005, č. j. 23 Cm 1678/96-210.
K odvolání žalobkyně a druhé žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta proti třetímu žalovanému a čtvrté žalované (první výrok), ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1,157.220,- Kč s 20,1% úrokem z prodlení z částky 638.757,54 Kč od 17. července 1996 do zaplacení proti druhé žalované zamítl (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok), změnil jej ve výroku VI. o nákladech řízení státu co do výše částky (pátý výrok), ve výroku VII. o náhradě nákladů a odměně ustanovené zástupkyně rozsudek potvrdil (šestý výrok) a zrušil jej ve výroku VIII. o povinnosti žalobkyně uhradit státu poměrnou část odměny a hotových výdajů ustanovené zástupkyně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (sedmý výrok).
Odvolací soud po částečném opakování důkazů považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých právní předchůdkyně žalobkyně Česká státní spořitelna, oblastní závod v Plzni (dále jen „spořitelna“) uzavřela se všemi žalovanými 27. prosince 1990 smlouvu o účelovém úvěru pro individuální podnikatele (dále jen „první smlouva“) a podle ní poskytla žalovaným úvěr ve výši 5,100.000,- Kč (dále jen „první úvěr“). Žalovaní se zavázali splatit úvěr a úroky ve výši 5 % nad základní úrokovou sazbu a odměny a náhrady tak, že budou splácet úvěr pravidelnými čtvrtletními splátkami po 390.000,- Kč od července 1991 (vždy k 20. dni posledního měsíce sjednaného období) do 20. prosince 1996. Podle článku 7 první smlouvy byla spořitelna oprávněna vést úvěr na běžném účtu a připisovat úroky, odměny, náhrady, popř. paušály náhrad k jistině.
Na základě smlouvy o poskytnutí účelového úvěru na investice z 30. července 1991 (dále jen „druhá smlouva“) uzavřené mezi spořitelnou a prvním žalovaným a druhou žalovanou poskytla spořitelna úvěr na investice ve výši 5,100.000,- Kč na čísle účtu 4503-108150-318, s úrokovou sazbou 4 % nad základní úrokovou sazbu (dále jen „druhý úvěr“), s tím, že výnos úvěru spořitelna převede na účet 78-500218-4, což je účet úvěru poskytnutého první smlouvou. Konečná splatnost úvěru byla dohodnuta shodně jako u první smlouvy do 20. prosince 1996. Druhá smlouva neobsahuje ohledně způsobu splacení prvního úvěru žádná další ujednání, proto měl odvolací soud za to, že skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož druhým úvěrem byla splacena jistina prvního úvěru a nesplaceny zůstaly úroky z úvěru za dobu od 28. prosince 1990 do 1. srpna 1991, nemá oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud rekapituloval, že žalobkyně nárok na zaplacení žalované částky zakládá na tom, že druhým úvěrem byla splacena jistina prvního úvěru a zůstaly neuhrazené úroky za dobu od 28. prosince 1990, tj. od poskytnutí prvního úvěru, do přeúvěrování, tj. do 1. srpna 1991 (ve výši 638.757,54 Kč), které požaduje, včetně zvýšených úroků, jež nazývá sankčními (ve výši 518.462,46 Kč), za to, že úroky z úvěru nebyly včas zaplaceny. Zvýšené úroky byly vyčísleny za dobu od 2. srpna 1991 do 16. července 1996. Žalovaní se v řízení bránili tvrzením, že závazek z první smlouvy zanikl „uzavřením“ druhé smlouvy, a jen z opatrnosti pak všichni žalovaní vznášeli námitku promlčení.
Odvolací soud zdůraznil, že ze žaloby doručené soudu prvního stupně 21. srpna 1996, je zřejmé, že spořitelna „neměla při uplatnění nároku vůbec jasno“, co jí uplatněná částka 1,157.220,- Kč s příslušenstvím představuje. Uváděla jen, že žaluje z „titulu půjčky poskytnuté podle smlouvy o půjčce“ č. 78-500218-4 z 27. prosince 1990 v původní výši 5,100.000,- Kč, že splátky nebyly plněny a žalovaní dluží celý zůstatek úvěru. Teprve v podání z 25. února 1997 jako reakci na odpor žalovaných proti platebnímu rozkazu spořitelna uvedla, že žalovaná částka představuje neuhrazené úroky z prvního úvěru, aniž by je však specifikovala. To učinila až nynější žalobkyně v podání doručeném soudu prvního stupně 14. července 2005 k výzvě soudu prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a v podání doručeném soudu 16. července 2007, kterým doplnila svá skutková tvrzení a provedla podrobnou specifikaci požadovaných úroků. O změně žaloby učiněné těmito podáními bylo rozhodnuto soudem prvního stupně usnesením vyhlášeným při jednání dne 29. srpna 2007.
Za zásadní pro posouzení věci považoval odvolací soud otázku vztahu první a druhé smlouvy a úvěrů jimi poskytnutých. Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též jen „hospodářský zákoník“ nebo „hosp. zák.“), kterým se obě smlouvy vzhledem k datu jejich uzavření řídí, v ustanovení §20 odst. 2 určoval, že právní úkon je třeba vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku. Uvedené ustanovení je třeba aplikovat na obě smlouvy o úvěru a při posouzení otázky, jaký vliv mělo uzavření druhé smlouvy na první smlouvu. Všichni žalovaní byli solidárními dlužníky z první smlouvy, úvěr ze druhé smlouvy byl ale poskytnut pouze prvnímu žalovanému a druhé žalované, a to v době, kdy byla splatná (20. července 1991) pouze první splátka prvního úvěru ve výši 390.000,- Kč. Přitom ve druhé smlouvě bylo dohodnuto, že výnos úvěru 5,100.000,- Kč, tj. stejná výše jako činil první úvěr, se převede na účet, na kterém byl veden první úvěr. Druhý úvěr byl tedy v celé výši 5,100.000,- Kč převeden na účet prvního úvěru, aniž bylo výslovně určeno, že jde o plnění na jistinu prvního úvěru. Skutečnou vůlí stran druhé smlouvy, která je ze smlouvy zcela zřejmá, bylo tímto novým úvěrem splatit úvěr původní. Poněvadž při plnění závazku z první smlouvy poskytnutím druhého úvěru nebylo určeno, že jde o plnění na jistinu prvního úvěru, je třeba postupovat podle ustanovení §171 hosp. zák., podle něhož se plnění počítá na nejdříve dospělý závazek, pokud dodavatel, případně dohoda organizací, neurčují jinak. Nebylo-li určeno, že jde o plnění na jistinu prvního úvěru, nemohly zůstat poskytnutím druhého úvěru, k němuž došlo nejpozději 1. srpna 1991, neuhrazeny úroky z prvního úvěru za dobu od 28. prosince 1990 do 1. srpna 1991, když tento závazek s ohledem na pravidlo vyjádřené v §171 hosp. zák. zanikl jako jeden z prvních.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaní nejsou v tomto sporu, v němž je uplatněn právě nárok na úroky z prvního úvěru (s dalšími sankčními úroky za jejich opožděné zaplacení, které však opožděné nebylo, a tedy ani tento nárok nevznikl), pasivně legitimováni. Ustanovení §171 bylo sice obsaženo v části sedmé hospodářského zákoníku upravující hospodářské závazky při dodávce výrobku, bylo však, vzhledem k nedostatku jiné právní úpravy v části jedenácté, obsahující úpravu platebních, úvěrových a vkladových vztahů, použitelné i na tuto oblast a mělo tak povahu obecné úpravy splnění závazků, když v části šesté taková úprava chyběla. Aplikace citovaného ustanovení na daný vztah je i v souladu s ustanovením §369 odst. 2 obsaženým v části jedenácté hospodářského zákoníku, podle něhož nestačí-li prostředky na všechny platby, provádí banka platby podle pořadí stanoveného organizací, z jejíhož účtu má být platba uskutečněna, jinak v pořadí stanoveném právními předpisy. Princip, že plnění se započítává na nejdříve splatný závazek, není-li určeno či dohodnuto jinak, je ostatně vyjádřením obecného právního principu pro plnění závazků, jenž je nyní upraven podrobně v ustanovení §330 obchodního zákoníku. Rozsudek soudu prvního stupně je proto ve výroku I., jímž byla žaloba zamítnuta proti třetímu žalovanému a čtvrté žalované, věcně správný.
Zabývaje se nárokem uplatněným vůči druhé žalované, které soud prvního stupně uložil zaplatit žalobkyni částku 658.757,54 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (byť zamítavá část výroku nebyla dostatečně precizována), odvolací soud konstatoval, že z uznání závazku z 5. dubna 1994 vzhledem ke shora uvedeným právním závěrům o zániku práva žalobkyně na zaplacení úroku z prvního úvěru za dobu od 28. prosince 1990 do 1. srpna 1991 povinnost druhé žalované na jejich zaplacení nevyplývá, neboť jde v tomto rozsahu jednoznačně o neplatný právní úkon, když uznat lze jen existující závazek a v době uznání právo na zaplacení žalobou uplatněných úroků z úvěru neexistovalo.
Usnesením ze dne 16. října 2009, č. j. 23 Cm 1678/1996-648, Krajský soud v Plzni přiznal ustanovené zástupkyni druhé žalované právo na náhradu nákladů a odměnu za zastupování v odvolacím řízení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit státu náhradu odměny a hotových výdajů ustanovené zástupkyni (výrok II.).
Usnesením ze dne 18. prosince 2009, č. j. 5 Cmo 439/2009-722, Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti prvnímu až šestému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) [pokud jde o druhý, třetí a čtvrtý výrok] a písm. c) [pokud jde o první, pátý a šestý výrok] o. s. ř. a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výrokové části zmatečný a nesrozumitelný, když odvolací soud ve druhém výroku změnil výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že proti druhé žalované se žaloba v celém rozsahu zamítá, ač takto to již učinil soud prvního stupně ve výroku II. Není tak zřejmé, zda jde o měnící či potvrzující výrok.
Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že na základě opakovaných důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním, přičemž účastníkům řízení odepřel jakkoli se k odlišným skutkovým zjištěním vyjádřit. Rozsudek odvolacího soudu je tak zcela překvapivý, neboť se (stejně jako žalovaní) domnívala, že druhým úvěrem byla uhrazena jistina prvního úvěru, a je tudíž v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, který se mimo jiné projevuje v poučovací povinnosti odvolacího soudu v případě, že na základě provedených důkazů dospívá k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Odvolací soud přehlédl, že co se týká úhrady jistiny prvního úvěru druhým úvěrem, jde o shodná tvrzení účastníků řízení, která se „mají za prokázaná“ a k těmto již není nutné provádět dokazování. Ve druhé smlouvě sice není výslovně uvedeno, že má být použit na úhradu jistiny prvního úvěru, není zde vyjádřen ani opak, tedy, že na úhradu jistiny nemá být použit.
Dovolatelka má za to, že aplikace ustanovení §171 hosp. zák., který se vztahuje na dodávky zboží, není v případě smlouvy o úvěru a platebního styku namístě a právní závěr odvolacího soudu považuje za rozporný s pravidly pro vyplnění mezer zákona. Zdůrazňuje, že hospodářský zákoník není možné srovnávat s obchodním zákoníkem, natož aby bylo možné aplikovat shodná pravidla pro vyplnění mezer v zákoně. Pravidlo analogie legis v hospodářském zákoníku zakotveno nebylo a i v opačném případě by jej bylo možné použít pouze v případě obdobných vztahů s obdobnou povahou. Takový vztah však mezi ustanoveními o úvěrových a platebních vztazích a ustanoveními o dodávce výrobku jistě dán není. I v případě, že by byla aplikace ustanovení §171 hosp. zák. v úvěrových vztazích možná, nestanoví pravidla pro započítávání plnění v rámci jednoho závazku, na jeho jednotlivé části, ale započtení plnění při plnění na více závazků, což je logické, když dopadá na vztahy vznikající při dodávkách zboží. Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 381/2006 (jde o usnesení ze dne 30. ledna 2007) argumentuje, že v případě mezery hospodářského zákoníku je nutné použít ustanovení občanského zákoníku jako ustanovení obecná.
Dle názoru dovolatelky si však účastníci sami určili, jak plnění započíst, a to tím, že dle druhé smlouvy bylo dohodnuto poskytnutí úvěru ve výši 5,100.000,- Kč, tj. ve výši přesně odpovídající výši jistiny prvního úvěru. Tento závěr podporuje i současná judikatura Nejvyššího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
Žalobkyně následně podala dovolání i proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2009, č. j. 5 Cmo 439/2009-722, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přiznání náhrady nákladů a odměny ustanovené zástupkyni druhé žalované.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání žalobkyně směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (třetí až šestý výrok) není přípustné bez dalšího, když přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z téhož důvodu není dovolání přípustné ani proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. prosince 2009, č. j. 5 Cmo 439/2009-722, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo ustanovené zástupkyni druhé žalované přiznáno právo na náhradu nákladů a odměnu za zastupování v odvolacím řízení a žalobkyni uloženo zaplatit státu náhradu odměny a hotových výdajů ustanovené zástupkyně. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání směřující proti prvnímu výroku a proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby - s výjimkou částky 638.757,54 Kč - byť odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění [nejde však o měnící část výroku ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nejde o rozdílnost rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně, když oba soudy dospěly k závěru, že žalobkyně nemá proti druhé žalované právo na zaplacení žalované částky v daném rozsahu, a odvolací soud označil tuto část výroku svého rozsudku za měnící s ohledem na nepřesnost, které se dopustil ve výroku II. rozsudku soud prvního stupně], by mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Výhrady dovolatelky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu z opakovaných důkazů, která byla odlišná od údajně shodných tvrzení účastníků o tom, že druhým úvěrem byla uhrazena jistina prvního úvěru a z toho důvodu namítaná překvapivost rozsudku odvolacího soudu, jež lze podřadit pod dovolací důvod vady řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen případě přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že „mezi účastníky řízení bylo nesporné uzavření smlouvy o úvěru dne 27. prosince 1990 a že na základě další smlouvy o úvěru uzavřené mezi spořitelnou a manželi Šustkovými bylo převedeno na předmětný úvěrový účet 5,100.000,- Kč dne 1. srpna 1991. Veškerá další tvrzení účastníků řízení, včetně toho, zda došlo k poskytnutí úvěru, zda došlo k platnému uznání závazku, zda došlo k promlčení žalovaných pohledávek, byla sporná.“ Tvrzení účastníků o tom, jaká část prvního úvěru byla uhrazena druhým úvěrem, tak nebyla shodná.
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. není určující ani námitka, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §171 hosp. zák. na úvěrový vztah mezi účastníky, jak bude vysvětleno dále.
Dovolání směřující proti prvnímu výroku a proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žaloba o zaplacení částky 638.757,54 Kč byla proti druhé žalované zamítnuta, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Odvolací soud založil měnící (i potvrzující) výrok ve věci samé na závěru, že vůlí stran druhé smlouvy bylo tímto novým úvěrem splatit úvěr poskytnutý podle první smlouvy, aniž by ve druhé smlouvě bylo výslovně určeno, jak má být tento nový úvěr započítán na dluh z první smlouvy, proto je třeba postupovat podle ustanovení §171 hosp. zák.
K tomuto závěru dospěl odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí na základě zjištění, že v první smlouvě se spořitelna zavázala poskytnout úvěr ve výši 5,100.000,- Kč a žalovaní se zavázali splatit úvěr s úroky ve výši 5 % nad základní úrokovou sazbu ročně a odměny, náhrady, popř. paušály náhrad za poskytnutí úvěru tak, že budou splácet úvěr počínaje červencem 1991 pravidelnými splátkami čtvrtletně po 390.000,- Kč (k 20. dni posledního měsíce sjednaného období) nejpozději do 20. prosince 1996. Úvěr byl veden na účtu číslo 78-500218-4. Podle článku 7 této smlouvy byla spořitelna oprávněna vést úvěr na běžném účtě a připisovat úroky, odměny a náhrady, popř. paušály náhrad k jistině.
Ve druhé smlouvě se spořitelna zavázala poskytnou manželům Šustkovým úvěr ve výši 5,100.000,- Kč do 31. července 1991 s úrokovou sazbou 4 % nad základní úrokovou sazbu s tím, že výnos úvěru spořitelna převede na účet 78-500218-4. Dlužníci se zavázali zaplatit úvěr nejpozději do 20. prosince 1996 splátkami ve výši a termínech uvedených ve smlouvě a sjednaný úrok splatit vždy k poslednímu dni čtvrtletí počínaje 3. čtvrtletím 1991. Odměny, náhrady, popř. paušály náhrad za úkony měly být hrazeny k poslednímu dni čtvrtletí počínaje 3. čtvrtletím 1991.
Podle ustanovení §171 hosp. zák. (ve znění účinném v době uzavření první i druhé smlouvy) se plnění počítá na nejdříve dospělý závazek, pokud dodavatel, popřípadě dohoda organizací neurčují jinak.
Z ustanovení §382a hosp. zák. (v tomtéž znění) vyplývá, že banka poskytuje úvěr zpravidla na základě úvěrové smlouvy (odstavec 1). Úvěrovou smlouvou se banka zavazuje poskytnout organizaci úvěr na dohodnutý účel a v dohodnutém čase. Organizace se zavazuje použít poskytnutý úvěr na dohodnutý účel, zaplatit dohodnutý úrok a úvěr v dohodnutém čase splatit (odstavec 2). V úvěrové smlouvě se dohodnou podmínky úvěrování, zejména rozsah poskytnutého úvěru, způsob a časový plán jeho čerpání a splácení a zpravidla způsob a forma předkládání vzájemných informací a podkladů, zajištění úvěru, pravidla úrokování a postup při neplnění úvěrové smlouvy (odstavec 3). Úvěrová smlouva vznikne dohodou o celém jejím obsahu (odstavec 4).
Z výše uvedených zjištění vyplývá, že podle první smlouvy měla být nejen jistina ve výši 5,100.000,- Kč, ale i dohodnuté úroky z úvěru ve výši 5 % nad základní úrokovou sazbu, která v době poskytnutí úvěru činila 15 %, a náhrady a odměny za poskytnutí úvěru, uhrazeny v pravidelných čtvrtletních splátkách po 390.000,- Kč, přičemž první splátka byla splatná 20. července 1991. To, že dohodnuté splátky úvěru zahrnovaly nejen jistinu, ale i úroky, vyplývá nejen z celkové částky, která měla být ve splátkách za dobu od července 1991 do prosince 1996 uhrazena (jde o 22 splátek po 390.000,- Kč představující částku 8,580.000,- Kč), ale i z toho, že první smlouva neobsahovala žádné ujednání o splatnosti úroků, na rozdíl od druhé smlouvy, a dále z ujednání v článku 7 první smlouvy. Nebylo-li ve druhé smlouvě dohodnuto, že druhý úvěr je určen k úhradě jistiny úvěru z první smlouvy, byly druhým úvěrem uhrazeny nejdříve splatné splátky zahrnující nejen jistinu, ale i úroky, náhrady a odměny.
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že ustanovení §171 zařazené v části sedmé hospodářského zákoníku upravující hospodářské závazky při dodávce výrobku se nevztahuje na úvěrové vztahy vzniklé podle ustanovení §382a hosp. zák. a že hospodářský zákoník neobsahoval ustanovení, které by umožňovalo analogickou aplikaci ustanovení §171 na úvěrové vztahy. Nicméně citované ustanovení vyjadřuje obecnou zásadu započítávání platby či úhrady na nejdříve dospělý závazek, která se uplatňovala i za účinnosti hospodářského zákoníku (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Závěr odvolacího soudu, že druhým úvěrem byly uhrazeny nejdříve splatné splátky prvního úvěru, je v souladu s obecnou zásadou započítání plateb na nejdříve dospělý závazek, není-li určeno jinak, byť odvolací soud k tomuto závěru dospěl nesprávnou analogickou aplikací ustanovení §171 hosp. zák.
Za nedůvodnou považuje dovolací soud námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé (dovolatelka neuvedla, zda tuto námitku uplatňuje u dovolání směřujícího proti měnícímu či potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé), neboť od počátku řízení bylo mezi účastníky sporné, co bylo uhrazeno druhým úvěrem, soud prvního stupně splnil vůči žalobkyni poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a ke sporným skutečnostem bylo vedeno rozsáhlé dokazování. Je-li za překvapivé (nepředvídatelné) v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, uveřejněná na webových stránkách Ústavního soudu), pak v projednávané věci o takovou situaci nejde. V postupu odvolacího soudu, který po opakování dokazování dospěl k odlišnému zjištění ohledně skutečností od počátku řízení sporných, nelze spatřovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobkyně bylo zčásti odmítnuto a zamítnuto. Náklady druhé žalované sestávají z odměny advokátky za zastupování v dovolacím řízení ve výši 35.037,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální částky náhrady hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 7.067,- Kč a celkem činí 42.404,- Kč. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a třetím žalovaným a čtvrtou žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně směřující proti výroku, jenž se týká těchto žalovaných, bylo odmítnuto. Náklady třetího žalovaného a čtvrté žalované sestávají z odměny advokátky ve výši 13.000,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální částky náhrady hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.660,- Kč a celkem činí 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu