ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1808.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1808/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupené JUDr. Ladislavem Semiánem, advokátem, se sídlem v Čachovicích, Vlkava 137, proti žalované Ostrovská teplárenská, a. s., se sídlem v Ostrově, Mořičovská 1210, PSČ 363 01, identifikační číslo osoby 49790498, zastoupené JUDr. Pavlem Ryšavým, advokátem, se sídlem v Hoříně, Brozánky 66, o zaplacení částky 139.956,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 635/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č. j. 6 Cmo 176/2006-339, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody na lesních porostech ve vlastnictví státu, k nimž má právo hospodaření, za snížený přírůst, předčasné mýcení, ztrátu při zpeněžení vytěženého dřeva, snížení produkce lesního porostu v důsledku záměny dřevin a škody z mimořádných nebo nákladově náročnějších opatření v celkové výši 139.956,- Kč, kterou mu měla žalovaná způsobit v roce 1996 svou provozní činností, při níž vyprodukovala 510,333 tun SO².
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 28 Cm 635/99-171, vyhověl žalobci co do částky 14.000,- Kč s úrokem z prodlení a ve zbytku co do částky 125.956,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaná způsobila v roce 1996 emisí SO² žalobci škodu, její výši však nelze vyčíslit. Výši škody proto určil úvahou podle ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) ve výši 10% z uplatněné částky, vycházeje přitom z odhadu znalce RNDr. Jana Hoška, podle něhož celkový podíl žalované na vzniklé škodě je v řádu maximálně několika procent. Tento rozsudek byl v zamítavé části usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č. j. 6 Cmo 289/2004-185, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v přisuzujícím výroku nabyl právní moci. Rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 28 Cm 635/99-232, Krajský soud v Plzni žalobu na zaplacení částky 125.956,- Kč s úrokem z prodlení znovu zamítl.
Vrchní soud v Praze poté, co byl jeho předchozí měnící rozsudek ze dne 19. června 2008, č. j. 6 Cmo 176/2006-276, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2009, sp. zn. 32 Cdo 4263/2008, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil a uložil žalované zaplatit žalobci částku 125.956,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 27. října 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I). Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je správcem lesních pozemků ve vlastnictví státu, že lesní porosty na těchto pozemcích byly v roce 1996 poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší, mimo jiné i oxidy dusíku a síry, a že jedním ze znečišťovatelů je i žalovaná, která v uvedeném roce při své provozní činnosti podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu v Praze vypustila 510,333 tun SO ², č ímž způsobila žalobci škodu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně též co do závěru, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení §420a odst. 1 občanského zákoníku (v rozsudku zjevnou chybou v psaní uvedeno „obch. zák.“), a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že provozní činnost, při níž dochází k vypouštění exhalací do ovzduší, je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou na lesních porostech a žalovaná tudíž způsobila žalobci škodu. Určení výše škody odvolací soud poté, co dokazování zčásti zopakoval a doplnil, oproti soudu prvního stupně založil na žalobcem předložených listinných důkazech, tj. na rozptylové studii vypracované RNDr. Pavlem Hadašem , na znaleckém posudku prof. Ing. Radomíra Mrkvy, CSc., podle něhož žalobcem uplatněná škoda byla vyčíslena podle příslušných předpisů a určení podílu na škodě bylo provedeno podle rozptylové studie, a na znaleckém posudku RNDr. Ing. Františka Peška, který posuzoval správnost metodiky žalobcem provedených výpočtů výše škod způsobených exhalacemi na lesních porostech, na nichž žalobce hospodaří, a ověřoval správnost vstupních údajů rozhodných pro výpočet škody, přičemž dospěl k závěru, že postup i výpočet výše škody z exhalací na lesních porostech žalobce jsou správné, správné jsou i vstupní údaje v rozhodném období a výše vykázané škody odpovídá skutečnosti tak, jak je podle jednotlivých druhů škod specifikována. Na základě toho, přes závěry znaleckého posudku RNDr. Jana Hoška a posudku Českého hydrometeorologického ústavu, odvolací soud usoudil, že škodu je možné vyčíslit a metodiku výpočtu nelze pro rok 1996 odmítnout ani z hlediska dnešního poznání, a dovodil, že výše škody způsobené žalobci žalovanou v jednotlivých lesních správách v roce 1996 činí – v souladu s žalobcovým výpočtem - celkem 139.956,- Kč (za období leden až březen 58.770,- Kč a za období duben až prosinec 81.186,- Kč). Zdůraznil přitom zejména, že soudy při rozhodování obdobných sporů vycházely ze stejného způsobu stanovení výše škody, přičemž výchozí podmínky pro znalecké zkoumání nedoznaly zásadních změn odůvodňujících odklon od dosavadních závěrů a správnost způsobu výpočtu nebyla vyvrácena ani posledně uvedenými posudky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu „nedostatek v prokázání aktivní věcné legitimace žalobce“. Odvolací soud podle jejího mínění nezkoumal, ač z úřední povinnosti měl, zda lesní porosty, které měla poškodit, byly v rozhodné době ve vlastnictví státu a svěřeny žalobci k výkonu práva hospodaření. Odmítla závěr, že aktivní věcná legitimace žalobce vyplývá z obsahu jeho zřizovacích listin, neboť z nich nelze seznat, jaké lesní porosty byly svěřeny žalobci k hospodaření, a vyjádřila mínění, že pro neurčitost těchto listin lesní porosty žalobci k výkonu práva hospodaření svěřeny nebyly.
Dovolatelka dále namítla, že žalobcem tvrzená celková škoda od roku 1967 nemohla vzniknout, neboť žalobce hodnotu lesních porostů neeviduje ve své účetní evidenci a tudíž ji ani nezná. Přesto výši škody vyčísluje v ročních intervalech, aniž předložil údaje o hodnotě lesních porostů k počátku a ke konci kalendářního roku; to podle názoru dovolatelky vylučuje existenci nároku na náhradu škody. Dovolatelka argumentovala, že žalobce existenci škody toliko tvrdil a výši její náhrady vypočítal podle předpisu práva veřejného, podle vyhlášky č. 81/1996 Sb., nikoliv podle zákona č. 151/1997 Sb. (o oceňování majetku a o změně některých zákonů) a jeho prováděcích předpisů. Soudy se podle jejího přesvědčení zabývaly pouze jejím podílem na celkové škodě, aniž zjišťovaly, zda byly v roce 1996 lesní porosty imisemi skutečně poškozeny, zda tedy škoda vůbec vznikla a jaká byla její celková výše. Podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že pro výpočet výše škody je postačující Gaussův model. Namítla, že odvolací soud zřejmě vycházel z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1016/2004, to se však týká výpočtu výše škody jako podílu jednotlivého zdroje na celkové škodě, nikoliv škody celkové. Zdůraznila, že RNDr. Hadaš ve svých posudcích škodu nezjišťoval, nýbrž pouze převzal vstupní údaj od žalobce, a za použití Gaussova modelu celkovou škodu rozpočetl mezi jednotlivé emitenty; výsledkem jeho práce je procentní podíl žalované na celkovém imisním zatížení v konkrétní lokalitě. Též znalec prof. Ing. Mrkva, CSc., potvrdil při svém výslechu, že výpočet celkové škody neprováděl, nýbrž vycházel z údajů žalobce. Závěrem dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že nebylo namístě stanovit škodu úvahou podle ustanovení §136 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom k závěru, že dovolání není důvodné.
Především je třeba zdůraznit, že zpochybňuje-li dovolatelka žalobcovu aktivní věcnou legitimaci, popřípadě napadá-li též správnost závěru o tom, že v příčinné souvislosti s její provozní činností vznikla žalobci škoda, pak pomíjí, že je tu pravomocný výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. června 2006, č. j. 28 Cm 635/99-171, jímž byla žalobci náhrada škody zčásti přisouzena na základě závěru, že co do základu je nárok uplatněný žalobou dán, neboť jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty obsažené v hypotéze ustanovení §420a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), tj. jak vznik škody na straně žalobce (z čehož vyplývá též závěr, že je to žalobce, kdo je věcně legitimován k uplatnění nároku na její náhradu), tak příčinná souvislost mezi touto škodou a provozní činností žalované. Výrok pravomocného rozsudku je přitom závazný pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.), a v rozsahu, v jakém je závazný pro účastníky řízení, je závazný též pro všechny orgány (§159a odst. 1 o. s. ř.), tedy též pro procesní soud. Protože základ nároku je v souzené věci závazným způsobem vyřešen, závěry soudů nižších stupňů v této otázce (včetně posouzení žalobcovy aktivní věcné legitimaci) přezkoumávat nelze.
Jak pro námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, tak též pro ostatní dovolatelkou uplatněné námitky pak platí, že otázky v nich předložené k posouzení byly Nejvyšším soudem řešeny v jiných sporech, jejichž předmětem byly týmž žalobcem uplatněné nároky na náhradu škody na lesních porostech způsobenou emisemi škodlivých látek do ovzduší, že judikatura Nejvyššího soudu je v této problematice ustálená a že dovolatelkou zpochybněné závěry odvolacího soudu jsou s touto judikaturou v souladu.
Otázka, zda je dána aktivní věcná legitimace žalobce (státního podniku) k uplatnění nároku na náhradu škody na lesních porostech, byla vyřešena v rozsudku ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, uveřejněném pod číslem 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech podle ustanovení §420a obč. zák. (shodně srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1211/2006, in www.nsoud.cz ). V rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 25 Cdo 623/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 3287, svazek CD-2, pak Nejvyšší soud uzavřel, že pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobce je podstatný obsah zakládací listiny, event. dalších rozhodnutí vydaných zřizovatelem, tj. Ministerstvem zemědělství České republiky.
Stran dovoláním zpochybněné metody, na výsledcích jejíž aplikace odvolací soud založil své skutkové závěry o výši škody, Nejvyšší soud v obdobných sporech o náhradu škody způsobené žalobci na lesních porostech exhaláty dovozuje, že tato metoda, opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody, je standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin, a že za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, nelze považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Proto se rozsah škod důvodně určuje za období jednoho kalendářního roku podle vyhlášky č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích (od 30. března 1999 je způsob výpočtu upraven ve vyhlášce č. 55/1999 Sb.). Způsob zjištění výše škody na lesních porostech založený na rozptylových studiích RNDr. Pavla Hadaše, z něhož vycházel též odvolací soud v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi hodnotí jako způsob dosud nejpřesnější vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení, a vychází důsledně z názoru, že neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, uveřejněný pod číslem 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. rozsudek ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 924, svazek 13, či usnesení ze dne 23. února 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3276, svazek CD-2). Vyšel-li tedy odvolací soud při určení výše škody z rozptylové studie vypracované RNDr. Pavlem Hadašem a znaleckého posudku prof. Ing. Radomíra Mrkvy, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud se ovšem mýlí v názoru, že užitý způsob vypočtu vede k přesnému zjištění výše škody a k postupu podle ustanovení §136 o. s. ř. není důvod; v tomto ohledu je třeba dát dovolatelce za pravdu. Ustanovení §136 o. s. ř. umožňuje soudu určit výši nároků úvahou v těch případech, kdy lze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, a o takový případ se jedná, tak jak vyplývá ze shora provedeného výkladu (a jak je bez výjimky reflektováno v judikatuře Nejvyššího soudu), též u škody způsobené exhaláty na lesních porostech. Právě se zřetelem na to, že popsaný způsob výpočtu nemá ambice stanovit přesnou výši škody, nýbrž – vzhledem k jeho limitům - slouží toliko jako způsobilý podklad pro určení výše škody úvahou soudu, je třeba hodnotit závěry znaleckého posudku RNDr. Jana Hoška a posudku Českého hydrometeorologického ústavu, jimiž argumentuje dovolatelka. Zmíněná nepřesnost v právní argumentaci odvolacího soudu však nemění nic na správnosti jeho konečného závěru o výši škody a nepostihuje tedy otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Důvodnost však nelze přiznat námitce, že závěry o výši škody způsobené dovolatelkou jsou založeny toliko na neověřených vstupních údajích tvrzených žalobcem. Odvolací soud opřel své rozhodnutí též o závěry znaleckého posudku RNDr. Ing. Františka Peška, jenž mimo jiné ověřoval správnost vstupních údajů rozhodných pro výpočet škody a dospěl k závěru, že postup i výpočet výše škody z exhalací na lesních porostech žalobce jsou správné, správné jsou i vstupní údaje v rozhodném období a výše vykázané škody odpovídá skutečnosti tak, jak je podle jednotlivých druhů škod specifikována.
Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích opakovaně vyjadřoval též k otázce, zda lze při určení výše škody vycházet z vyhlášky č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa, popř. z pozdější vyhlášky č. 55/1999 Sb., účinné od 30. března 1999. Vyložil, že povinnost předcházet škodám na lesních porostech stanoví v §21 odst. 1 zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů, jako lex specialis. Předpoklady odpovědnosti za škodu však tento zákon neupravuje, proto je v této otázce třeba postupovat podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník, stanovící v 420a předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Způsob výpočtu výše škody pak je určen v prováděcím právním předpise k lesnímu zákonu (srov. např. rozsudek ze dne 16. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod číslem 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či již citovaný rozsudek ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1211/2006). Rozsudek odvolacího soudu je proto zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou založen na východisku, že odpovědnost za škodu způsobenou vypouštěnými škodlivinami na lesních porostech je odpovědností z provozní činnosti podle §420a obč. zák., tedy podle zákona, který stanoví podmínky odpovědnosti, zatímco prováděcí předpis slouží ke snadnějšímu zjištění výše náhrady, která náleží poškozenému.
K dovolací námitce, že jednání žalobce při uplatňování náhrady škody za snížení přírůstů na dřevní hmotě je v rozporu s dobrými mravy, nelze přihlédnout již z toho důvodu, že je založena na skutečnosti, která nebyla v řízení před soudy nižších stupňů tvrzena, natož aby byla zjištěna, a uplatnění nových skutečností nebo důkazů ve věci samé v dovolání je ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. zapovězeno. Dovolatelkou tvrzená skutečnost by beztak nemohla v intencích ustálené judikatury obstát jako důvod pro mimořádné odepření soudní ochrany uplatněnému existujícímu právu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. V situaci, kdy se z obsahu spisu nepodávají takové vady řízení, k nimž se v dovolacím řízení přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo a žalobci v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu