ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2003.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2003/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J V. , zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19, proti žalované Stavební závody Olešovice, a.s. , se sídlem v Kamenici – Olešovicích, Ringhofferova 422, PSČ 251 68, identifikační číslo osoby 46355952, zastoupené Mgr. Jiřím Dienstbierem, advokátem se sídlem v Praze 2, U Zvonařky 2536/1E, o zaplacení 250 457 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení 182 095 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 61/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 29 Co 116/2009-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 5 C 61/2002-354, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částky 44 151 Kč s příslušenstvím a 13 770 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku, jímž byl zamítnut protinávrh žalované o zaplacení 182 095 Kč s příslušenstvím, není přípustné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Za situace, kdy dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto mimo jiné o dvou nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částce 44 151 Kč za neprovedené práce a dále o částce 13 770 Kč, kterou žalobce uhradil žalované nad dohodnutou cenu díla), jedná se v případě obou těchto částek ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka výrok rozsudku odvolacího soudu i v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované i v rozsahu, v němž směřovalo proti uvedené části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, lze v obecné rovině opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Oproti očekávání dovolatelky není dovolání podle uvedeného ustanovení přípustné ani proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí protinávrhu žalované. Je tomu tak proto, že podmínky §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodoval v pořadí druhém rozsudku ze dne 21. listopadu 2008 o vzájemném návrhu žalované v řízení poprvé, a proto o něm nerozhodl jinak než v pořadí prvním rozsudku ze dne 30. března 2007, č. j. 5 C 61/2002-258, který zrušil v napadené části odvolací soud usnesením ze dne 14. května 2008, č. j. 29 Co 153/2008-335, 29 Co 154/2008, 29 Co 155/2008, a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalované nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, dále jeho rozsudky ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 nebo ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010) vysvětlil, že právo na úhradu ceny tzv. víceprací není právem z bezdůvodného obohacení, nýbrž právem na zaplacení přiměřeně zvýšené ceny díla za podmínek uvedených v ustanovení §549 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a za dalšího předpokladu, že zhotoviteli vzniklo právo na zaplacení ceny díla (srov. §548 odst. 1 ve spojení s §554 odst. 1 obch. zák.). Ztotožnil-li se v předmětné věci odvolací soud s posouzením soudu prvního stupně, že na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení provedením víceprací nad rámec smlouvy o dílo nedošlo, neboť v řízení nebylo prokázáno, že ohledně tvrzených víceprací došlo k platnému uzavření dalšího písemného dodatku ke smlouvě o dílo, není tento jeho závěr v rozporu s hmotným právem a konstantní soudní judikaturou. Nejvyšší soud proto k tvrzenému zásadnímu právnímu významu napadeného rozhodnutí nedospěl a dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v této části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu