ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2411.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2411/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce B. V., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalované Unicoop spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Revoluční 13, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 48109452, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 47/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2010, č. j. 69 Co 459/2009-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Michala Žižlavského se sídlem v Praze 1, Široká 36/5.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. května 2009, č. j. 6 C 47/2008-39, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Dovolatel se mýlí v názoru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která je soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, formuloval a odůvodnil závěr, že pokud je možno žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, jenž se tohoto práva nebo právního vztahu týká, a z tohoto názoru vychází v celé řadě svých dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, v rozsudku ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo 693/2006, v rozsudku ze dne 25. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 2851/2007, a v usnesení ze dne 22. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009 (rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, in www.nsoud.cz ). Lze dodat, že Ústavní soud shledal tento názor ústavně konformním (srov. např. usnesení ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 45/1999, usnesení ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. IV. ÚS 501/2000, a usnesení ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 2453/2007).
Žalobce se v řízení nedomáhal určení, že tu je právní vztah založený smlouvou o koupi najaté věci, jak mu mylně v odůvodnění svého rozhodnutí přikládal soud prvního stupně, popřípadě určení, že má vůči žalované určité právo (např. právo vyplývající z uvedené smlouvy či z kupní smlouvy vzniklé doručením jeho oznámení podle ustanovení §492 obchodního zákoníku), nýbrž žaloval na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o koupi najaté věci. Požadoval tedy určení neplatnosti právního úkonu, které je ve vztahu k existenci jeho práv vůči žalované toliko otázkou předběžnou. Taková žaloba není s to splnit preventivní funkci žaloby na určení, neboť požadované určení by samo o sobě tvrzený stav nejistoty v žalobcově právním postavení neodstranilo. Neřešilo by totiž především otázku, zda závazkový vztah ze smlouvy o koupi najaté věci vůbec vznikl, popřípadě zda nezanikl jinak než odstoupením od smlouvy. Důsledky jsou právě v souzené věci zcela evidentní, neboť žalovaná v rámci své procesní obrany argumentovala též tím, že smlouva o koupi najaté věci je neplatná. Právní závěry, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, jsou tedy v souladu se shora uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, byť argumentace možností žalovat na plnění, jejímž prostřednictvím odvolací soud ke správnému závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dospěl, není v souzené věci zcela přiléhavá.
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nemůže vést ani dovolatelem formulovaná otázka, „zda je zde naléhavý právní zájem na určení skutečnosti existence práva nebo právního vztahu (v tomto případě neplatnosti odstoupení od smlouvy), která by mohla být v řízení na plnění (v tomto případě v řízení o vyklizení) otázkou předběžnou, a to u osoby, která není aktivně legitimována k podání takovéto žaloby na plnění“. Z předložené otázky je zřejmé, že dovolatel nerozlišuje mezi právem nebo právním vztahem a právním úkonem, jenž je (jako jedna z právních skutečností) právním důvodem vzniku, změny nebo zániku práva nebo právního vztahu (srov. §2 odst. 1 a §34 občanského zákoníku). Právě na vztahu mezi právem či právním vztahem a příslušným právním úkonem je přitom založena shora uvedená judikatura, vycházející z úvahy, že určení platnosti či neplatnosti právního úkonu neřeší existenci práva či právního vztahu, nýbrž toliko předběžnou otázku, kterou lze řešit v řízení o žalobě na plnění, popřípadě v řízení o žalobě na určení práva nebo právního vztahu.
Otázka naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy z povahy věci nelze žalovat na plnění, byla v judikatuře Nejvyššího soudu rovněž vyřešena. Již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, Nejvyšší soud vyložil, že určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nejvyšší soud vysvětlil, že nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude tyto své funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Zdůraznil přitom, že tyto závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit. V posuzované věci, jak bylo vyloženo, požadované určení neplatnosti právního úkonu stav nejistoty v právním postavení žalobce způsobilé odstranit není.
K ostatním dovolacím námitkám postačí uvést, že se míjejí s právním posouzením, na němž spočívá napadené rozhodnutí (srov. argumentaci povahou smlouvy o koupi najaté věci jako smlouvy leasingové, účelem této smlouvy, podstatou poskytovaného plnění atd.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jejích hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jeho odměna určuje podle ustanovení §5 písm. b) ve spojení s §18 odst. 1 věty první této vyhlášky a činí 5.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 5.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, tj. částku 1.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 6.360,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu