ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2592.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2592/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VESP s.r.o. , se sídlem v Brně, Podzimní 2a, identifikační číslo osoby 15526542, zastoupené Mgr. Markem Reichelem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská 143, proti žalované Moravskoslezské cukrovary, a.s. , se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, PSČ 671 67, identifikační číslo osoby 46900764, zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 886/14, o 1 415 275,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 191/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2011, č. j. 14 Cmo 365/2010-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Miloše Císaře.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2010, č. j. 19 Cm 191/2005-150, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 415 275 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve výrocích o nákladech řízení (výroky II. a III.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích) lze dovodit, že jím dovolatelka ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, zda zápisem z kontrolního dne stavby ze dne 26. srpna 2004 ve stavebním deníku došlo k dohodě o rozšíření díla ve smyslu §549 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterou podle jejího názoru řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [a tím i k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť neshledal, že by ji odvolací soud řešil v rozporu se soudní judikaturou, na kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.
Nejvyšší soud již opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. například rozsudky ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005 a ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, dále jeho usnesení ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, jež jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) vysvětlil, že i dohoda o rozšíření díla ve smyslu §549 odst. 1 obch. zák. je dohodou o změně smlouvy. Je třeba přitom zdůraznit, že kogentní ustanovení obchodního zákoníku stranám nijak nebrání v tom, aby si, tak jako v dané věci, ve smlouvě sjednaly podmínky, za kterých lze smlouvu dohodou měnit, s tím, že při nesplnění některé z takto sjednaných podmínek nebude mít případná dohoda účinky změny smlouvy. Dovodil-li proto odvolací soud, že ke změně smlouvy pro nenaplnění těchto sjednaných podmínek (konkrétně pro nedodržení formy dodatku ke smlouvě o dílo) nedošlo a že proto žalobní nárok není po právu ani dle §549 obch. zák., ani dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, je jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. září 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu